Nobelovu cenu za literaturu pro rok 2015 získala Světlana Alexijevičová
Alexijevičová, Světlana (Nobelova cena za literaturu 2015)

Nobelovu cenu za literaturu pro rok 2015 získala Světlana Alexijevičová

Nobelovu cenu za literaturu pro rok 2015 získala běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová. V češtině jí letos vyšla kniha Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka.

Světlana Alexijevičová (*1948) je běloruská novinářka, spisovatelka a disidentka, jejíž knihy jsou známé a oceňované především na Západě. V rámci své publicistické činnosti soustavně a otevřeně kritizuje běloruský režim, kvůli čemuž musela svou vlast na několik let opustit. V roce 2011 se do Běloruska vrátila, ale její knihy tam dodnes nemohou vycházet. Kriticky se vyjadřuje i k zahraniční a domácí politice současného ruského prezidenta Putina. Alexijevičová je vůbec prvním nositelem Nobelovy ceny za literaturu pocházejícím z Běloruska.

Spisovatelka ve svých knihách (všechny jsou psány v ruštině) mapuje nejpalčivější okamžiky a události novodobé historie SSSR, a to vždy z perspektivy obyčejného člověka, účastníka těchto tragických událostí. Nezajímají ji fakta, která ostatně v mnoha případech ani nejsou dostupná, protože část ruských archivů zůstává stále neprodyšně uzavřena, ale svědectví, city, osudy jednotlivých lidí. Už v první knize Válka nemá ženskou tvář (U vojny ně ženskoje lico, 1985, česky 1986), v níž se soustředí na osudy sovětských žen, které bojovaly za druhé světové války v Rudé armádě, volí autorka specifickou metodu psaní, jíž zůstává věrná i v ostatních dílech. Její knihy jsou poskládány z desítek, možná i stovek rozhovorů s pamětníky, ale i z výroků zaslechnutých na ulici či v televizi. Jsou to pestré a zároveň palčivé mozaiky obyčejných i méně obyčejných osudů odehrávajících se na pozadí tragických událostí dvacátého století.

Kromě druhé světové války podává autorka ve svých knihách, kterých napsala celkem sedm, očima pamětníků také válku v Afghánistánu (Cinkovyje malčiky, 1989), výbuch jaderné elektrárny v Černobylu (Černobylskaja molitva, 1997, česky Modlitba za Černobyl, 2002) či v nejnovější knize Vremja sekond chend (2013, česky Doba z druhé ruky, 2015) historii sovětského člověka, tragického hrdiny, kterého stvořil komunismus a jenž existuje v různé podobě i v nové, postkomunistické době.

Knihy Světlany Alexijevičové se pohybují na pomezí dokumentu a beletrie. Autorský hlas je v nich zcela upozaděn, omezuje se na ojedinělé komentáře či úvody k jednotlivým rozhovorům. Tento způsob psaní vychází z přesvědčení, že síla lidských osudů dokáže působit sama o sobě, aniž by bylo nutné, či dokonce žádoucí tyto osudy jakkoliv literárně estetizovat. Jak sama autorka říká v jednom rozhovoru: „Neustále se snažím o takovou formu, v níž by byl autor průzračný, skrze niž by nepoučoval. Aby byl přítomný pouze jako zdůvodnění toho, proč ze sta stran rozhovorů je v knize nakonec jen půlstránka.“

Volba poroty významné literární ceny letos ukázala, že Nobelova cena za literaturu není jen ocenění literárních kvalit textu, ale také jeho společenského dosahu, autorovy odvahy a nakonec i morálního aspektu díla. Učinila v něčem podobné rozhodnutí jako v roce 1970, kdy udělila cenu taktéž rusky píšícímu spisovateli A. I. Solženicynovi, jehož knihy vyvolaly bouři ve vnímání sovětské historie a odkryly některé z jejích nejtragičtějších a do té doby nejutajovanějších momentů.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Oto Horák,

Na rozdíl od pana putinofila mi nevadí politické názory Světlany Alexejevičové: dokonce se s nimi do velké míry ztotožňuji. To však není důležité: ostatně v jejích knihách (mám na mysli především knihu Doba z druhé ruky) se přímo, transparentně neprojevují. Problém je v něčem jiném. Nehodlám upírat knihám Alexejevičové hodnotu historickou, dokumentární, sociologickou. (Byť sledovat na 450 stranách Pohledu z druhé ruky stesky a maglajs v hlavě "rudého", /post/sovětského člověka se mi jeví poněkud monotónní, únavné.) Jenže Nobelova cena za literaturu by měla odrážet hodnotu LITERÁRNÍ, UMĚLECKOU. A tu nějak u Alexejevičové postrádám. Obtížně se nachází v textu, který je téměř výhradně nastříhaným záznamem jejich hovorů s různými lidmi, který je reprodukcí číchsi názorů (pokud se to dá tak vzletně nazvat). Nejsem přitom proti beletrii s dokumentaristickými prvky. Třeba taková Hanna Krallová spojuje žurnalismus s prózou mnohem dovedněji a nápaditěji než Alexejevičová (viz např. dvojí nosná linie v knize Stihnout to před Pánem Bohem) a je schopna napsat čistokrevnou povídku. O genialitě Danila Kiše, s jakou navlékl v Encyklopedii mrvých či Hrobky pro Borise Davidoviče na dokumentární prvky fabulovanou, i když na osobních zážitcích založenou, "realitu" ani nemluvě. Zkrátka si myslím, že udělení Nobelovy ceny za literaturu Světlaně Alexejevičové je velký omyl, že si ji nezaslouží (ať je spisovatelčiných překladů do cizích řečí sebevíc). Myslím si, že od dob udělení Nobelovy ceny za literaturu italskému kabaretiérovi Dariovi Foovi jde o nejnešťastnější volbu nobelovské poroty...

Michael Alexa,

... a šest titulů přeložených do polštiny (a dva z toho dokonce ve dvou vydáních).

Magda de Bruin,

Doplnila bych ještě: tři tituly přeložené do nizozemštiny, přičemž Konec rudého člověka figuroval v roce 2014 v nizozemských a vlámských listech opakovaně v anketách o nejlepší knihu roku.

Pavel Mandys,

Že ji nikdo nezná? Prostudujte si fakta: pět překladů do angličtiny, sedm do francouzštiny a švédštiny, dva do španělštiny a hned 14 do němčiny. Že u nás její tři přeložené knihy nevzbudily velký zájem je dáno spíš tím, že Češi obecně moc nečtou autory na východ od našich hranic.

hanuš,

ona nedostala nobelovu cenu za sve knihy , které nikdo nezna , ale za to , že kritizuje Putina a belorusky rezim . nobelova cena tim trati na hodnote , je to o politice !!!