Karolina Ramqvistová (narozená v roce 1976 v Göteborgu) je švédská spisovatelka a novinářka na volné noze. Dříve pracovala jako šéfredaktorka časopisu Arena a přispívala do feministického časopisu Bang a deníku Dagens Nyheter. Debutovala v roce 1997 románem När svenska pojkar började dansa (Když švédští kluci začali tančit). O dva roky později ji proslavila aféra, kterou odstartovalo zveřejnění soukromého dopisu od švédského hudebníka Ulfa Lundella. Lundell Ramqvistové v reakci na negativní recenzi svého zpěvníku mimo jiné napsal: „Zlatíčko, o co ti jde? To už ses tentokrát úplně pochcala? Chybí ti chlap? Tak si nějakého pořiď a hoď se do klidu.“ Jeho text označila Ramqvistová za „ukázku nejhoršího druhu sexismu“ a publikovala ho v antologii Fittism spolu s texty mladých švédských feministek. Když se Lundell doslechl o zveřejnění dopisu, velmi ho to rozčílilo a vydání knihy se pokoušel zastavit. Roztržka následně v médiích ještě nějakou dobu eskalovala.

Ramqvistová se ve své tvorbě zabývá současnými feministickými tématy, jako jsou vnitřní svět žen, jejich postavení ve společnosti, nepochopitelnost mužů a vzájemné vztahy obou pohlaví. Těmito motivy je, jak napovídá název, protkaná i Gangsterova přítelkyně. Její čtenáři se dělí do dvou táborů – na ty, kteří knihu ani nedočetli, protože se v ní prakticky nic neděje, a na ty, kteří ji se zatajeným dechem zhltli za dva dny. Oba postoje lze chápat. Román je dějově chudý a nenadchne příznivce příběhů nabitých akcí, o to víc se ale děje pod povrchem.

Hlavní postava Karin žije s gangsterem Johnem, který je v průběhu několika málo dní, kdy se příběh odehrává, pryč se svými kumpány na nějaké loupežné akci. Karin tráví čas o samotě ve své luxusní vile sledováním filmů, venčením psa a přemýšlením. Nechodí ven, nemá žádné zájmy, s nikým se nestýká. Když se s Johnem nastěhovali do nového domu, odstřihla se od své rodiny, známých a celého svého předchozího já a nyní se jen příležitostně stýká s dalšími partnerkami gangsterů, podobně izolovanými dušemi, jako je ona sama. Navzdory osamělosti jsou však pro ni její John a životní úroveň, kterou jí dopřává, nade vše. John jí plní každé přání a jedinou daní jsou jeho nečekané odjezdy za kšefty, kdy s ní z bezpečnostních důvodů přerušuje kontakt. Celé dny i týdny se neozývá a tehdy se Karinin pečlivě budovaný spokojený život začíná otřásat v základech.

Napětí a dynamika se ukrývá v Karininých nenápadných vyjádřeních a nedokončených myšlenkových pochodech. Karin se velmi často srovnává s Karen Hillovou, manželkou slavného mafiána Henryho Hilla (jejich životní příběh je zachycen ve filmu Mafiáni), a v Karenině bouřlivosti a vzpouře nachází své vlastní pocity. Byť si svůj vztah neromantizuje a přijímá ho se vším všudy (alespoň to čtenářům a sobě tvrdí), nedokáže se ubránit rozjímání nad normálními životy běžných lidí a jakémusi obdivu ke Karen, která se tvrdým pravidlům svého muže dokázala vzepřít. Při čekání na Johna má i Karin prostor prožívat různé pocity, od zamilovanosti přes stesk a vztek až k úvahám nad útěkem. To je na Karin překvapující – zdůrazňuje, jak je šťastná a jak právě takový život vždycky chtěla vést, ale přesto si představuje zadostiučinění, které by cítila ve chvíli, kdy by John přijel domů a našel jen prázdné šatní skříně. Na druhou stranu asi neexistuje žena, která by podobné pocity a emocionální výkyvy ve vztahu nikdy neprožívala.

Karin je mezi Švédkami velmi nezvyklým jevem. Odjakživa toužila najít někoho, kdo by se o ni postaral, kdo by ji živil. V tak rovnoprávné společnosti, jako je ta švédská, je až nemyslitelné, aby žena takové přání vyslovila nahlas. Její matka ji považuje za své osobní selhání a neustále jí podstrkuje psychologické knihy o manipulujících mužích a zneužívaných ženách. Kdyby tomu bylo naopak, totiž že by Karin živila svého muže, bylo by to podle matky zcela v pořádku... Úvahy o tomto „zvráceném feminismu“, v němž žena následuje svá přání, která však nejsou v souladu s očekáváním společnosti, představují snad nejprovokativnější pasáže díla.

Některé motivy Ramqvistová dotahuje až do krajnosti, například Karinino mučivé čekání na zprávu od Johna působí až pubertálně a čtenáři mohou Karininy emoce připadat přepjaté. Podobně neustále opakované tvrzení, že si Karin Johna vybrala vědomě, je až přehnané. Autorka umně pracuje s jazykem, daří se jí sugestivně dosáhnout toho, že se čas v románu roztahuje a rozmělňuje, takže byť se děj odehrává v řádu dnů, má čtenář téměř pocit nekonečna. Na druhou stranu ale těžko říct, zda dokáže vzbudit sympatie k hlavní hrdince (pokud to je ovšem jejím cílem). Karinin život tvoří jen pasivní přizpůsobování gangsterskému příteli, přičemž Karin sama je „medúza, co pomalu usychá na slunci“ a stále jen čeká a čeká. Spolu s ní čeká od počátku i čtenář, až se něco stane. Absence vnějšího děje by se dala považovat za nedostatek díla, v pozadí se však při hlubším zamyšlení skrývá řada zajímavých myšlenek a úvah.