Platzová, Magdaléna: Filozof na koni aneb Stesk po svobodě

Platzová, Magdaléna
Filozof na koni aneb Stesk po svobodě

sloupek beletrie česká

Bylo to v městečku Villeneuve-sur-Lot, mezi Toulouse a Bordeaux, v kraji proslaveném pěstováním švestek. V sobotu dopoledne. Seděla jsem u stolku s hromádkou Aaronova skoku ve francouzštině a čekala, zda se u mě někdo zastaví a bude chtít knihu podepsat. Přišlo pár lidí, žádný nával to nebyl, stejně jako předchozího večera na mém vystoupení.

Filozof na koni aneb Stesk po svobodě

Nakladatel, který mne na mojí první spisovatelské cestě po Francii doprovázel, to omlouval tím, že paní knihkupkyně, která mne sem pozvala, už čtrnáct dní nespí. Její manžel, též knihkupec a spolumajitel obchodu, totiž utekl s jinou. Zřejmě zanedbala propagaci.

Proč ne, i to může být důvod. Naštěstí nejsem rozmazlená a s věkem ubývá i ješitnosti. Upřímný zájem o literaturu, který ve Francii ještě přetrvává, i když i tady se musí samozřejmě vyrovnávat s agresivitou trhu, mi sám o sobě připadá jako dost velký zázrak. Vášeň, s jakou lidé diskutují, s níž se ptají. Přesnost, s jakou jsou schopni knihu číst. Celkem mi nezáleží na tom, jestli jich přijde pět, nebo dvacet, líto mi je pouze – jako vždy – mých nakladatelů. Ráda bych jim dala trochu vydělat.

Ale to odbíhám.

Tedy seděla jsem v tom slunečném říjnovém ránu v knihkupectví a z dlouhé chvíle si podávala a prohlížela knihy, které se nacházely v dosahu mé paže. Jedna z nich mi byla povědomá – Gaspard Koenig: Naše tulácká svoboda s podtitulem Na koni po Montaignových stopách (Notre vagabond liberté. À cheval sur les traces de Montaigne).

Několik reportáží z pera mladého filozofa, esejisty a spisovatele, který se vydal koňmo a sám z Périgordu do Říma, jsem během minulého roku zachytila v týdeníku Le Point a četla je ráda. Obdivovala jsem Koenigův nápad a také jeho podnikavost. Který filozof se naučí jezdit na koni a absolvuje 2500 kilometrů, aby zopakoval cestu svého oblíbeného humanisty z roku 1580? Který filozof (svým spolužákům se omlouvám) se vůbec udrží v sedle?

Když jsme v poledne opustili knihkupectví a vydali se do kavárny na náměstí, kde nám nevyspalá paní knihkupkyně zařídila oběd, nesla jsem si Koenigovu knihu pod paží. Dostala jsem ji jako dárek od mého nakladatele, který to poklidné dopoledne absolvoval v knihkupectví se mnou.

Od té doby – byla polovina října – se na pozadí mého života odvíjí Koenigova cesta průměrnou rychlostí 30 kilometrů za den, s menšími a někdy (jako když klisna Destinada onemocní) většími pauzami. Koenig mne doprovázel na dalším spisovatelském výjezdu do Mulhouse v Alsasku, kde se naše trajektorie dokonce protnuly.

Byl se mnou v Praze.

Máme skoro Vánoce a ještě stále se nacházíme (spisovatel Koenig a čtenářka Platzová) daleko od cíle cesty. Ale to mi nezabrání o knize vyprávět. Není tu přece žádný příběh s rozuzlením, ke kterému bych se musela pročíst. Je to jen stále více téhož, stejné, a přece jiné. Zajímavý, sympatický tok slov, do kterého se lze vracet a vystupovat z něj podle libosti.

Koenigova cesta vede z Montaignova rodinného sídla, respektive jeho pracovny ve věži, přes Périgord, Limousine, Creuse, Berry, Sologne, Beauce, Fontainbleau, Brie, Meuse, Champagne, Voge, Alsasko, Bavorsko, Apeniny, Toskánsko a Latium až do Říma.

Střídají se pěšiny, cesty a silnice, pole, pastviny, lesy, hory, ale také industriální pouště.

Pouť není obyčejná cesta, při které jde o to dostat se do cíle. Putování poutníka proměňuje. A právě tyto proměny, často drobné, ale zaznamenané s odzbrojující upřímností, jsou nejzajímavějšími částmi Koenigovy knihy. S přibývajícími kilometry se mění jezdcovo tělo, mysl, jeho vztah s klisnou Destinadou a s lidmi kolem. V rozhovorech se většinou řídí metodou, jež se osvědčila i jeho předchůdci Montaignovi: ptá se lidí na to, co je zajímá a v čem jsou nejlepší, nevnucuje jim vlastní témata.

Každá denní událost je mu dobrou záminkou k filozofování, které nikdy nepřekračuje lehký esejistický žánr. Rozbitá uzda a její vlastnoruční oprava vede k diskurzu o hodnotě práce. Plánovaná dálnice k úvaze o liberalismu, osobní svobodě a nostalgii po starém světě. Pohostinnost cizích lidí a pocit jisté trapnosti, se kterou ji přijímá, jej inspiruje k úvahám o penězích a nepeněžních vztazích a o vděčnosti. Při nocování ve stanu dumá o stavu přirozenosti, civilizaci a Tocquevillovi. Při průjezdu rozpáleným krajem Champagne zase o kultu stínu ve starověké literatuře. Zuřivě barevné trikoty projíždějících cyklistů jsou záminkou k přednášce o kráse a ošklivosti.

Michel de Montaigne o své evropské cestě na sklonku 16. století napsal: „Vím dobře, před čím utíkám, ale nevím, co hledám.“ Osmatřicetiletý Koeing také věděl, před čím utíká, když se vydával na svou pětiměsíční pouť. Prchal před všudypřítomnou kontrolou a manipulací v prostředí ovládaném algoritmy. A před odcizeným světem pařížského intelektuála.

Co hledal? To formuluje teprve postupně, během cesty, tak jak k němu přicházejí zážitky a myšlenky. Ale už teď, ve dvou třetinách knihy, lze celkem s jistotou říct, co to je.

Je to život prožívaný tady a teď, prostý, napínavý a nepředvídatelný. Nejšťastnější okamžiky tohoto Pařížana na útěku před Paříží jsou asi nejlépe vyjádřeny popisem jednoho večera na koňské farmě v kraji Limousin, kde on a jeho klisna našli útočiště: „Nerozumím moc dobře tomu, kdo co dělá a kdo se čím živí a kde, ale rychle se vzdávám jakýchkoli otázek a nechávám se pohltit vírem lidského a zvířecího života, kde všechno začíná náhodou, nic neprobíhá podle plánu, ale spěje ke šťasnému konci. Objevuje se paní domu a ukazuje nám svou jemnou práci s emailem v nejlepší limožské tradici. Rozprávíme o řemeslech a španělských koních. O tom, co je nám všem společně jasné, ani mluvit nemusíme. Totiž že pravý život se odehrává jinde. Daleko od uliček supermarketů, automatických zavlažovačů na trávníky a politických debat.“

Když ale přemýšlím nad tím, co mne u 550 stran Koenigovy knihy nakonec drží a co mi ji činí milou, není to tenhle pestrý obraz „pravého“ života, který nepřestává francouzské intelektuály fascinovat nejméně od Montaignových dob. (Vzpomeňme na Kafkou často citovaný Stendhalův výrok o „prostých“ lidech: „Ils sont dans le vrai.“ Neboli v doslovném překladu: „Jsou v opravdovosti.“) Je to asi přízrak toulání. Té svobody, za níž se Gaspard Koenig vydal na koni Francií, Německem a Itálií a jejíž chuť začínám v přívalu covidových vyhlášek, formulářů a QR kódů pomalu zapomínat.

 

Další sloupky

© Magdaléna Platzová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 737x

Inzerce
Inzerce