MP

Markéta Pilátová

Někde jsem četla nebo slyšela, že dospělým se člověk stává v okamžiku, kdy rodičům přestane upírat právo na psychologii. V poslední době, kdy se na pár týdnů starám o nemocnou mámu, protože táta je na operaci v nemocnici, se snažím být dospělá.

Už z ulice vonělo kafe. A ta vůně nás držela při smyslech až do půlnoci. Káva a knížky. Nevím, jestli mám z hmotných statků tohoto světa něco raději. A tady se to zkombinovalo, srostlo to dohromady. Navíc v Lisabonu.

Jsou různé důvody, proč autoři jezdí na literární rezidence. Aby někam jeli a něco tam psali. Aby si odpočinuli a chvíli nemuseli nic psát. Aby něco zažili. Aby nemuseli nic zažívat.

Eva píše: „Máme zde teď Winter Storm Olive a to znamená ohavné počasí. Někde mají haldy sněhu, my máme pouze déšť a mráz, což znamená ledovku. Elektrika funguje sporadicky a netroufám si vytáhnout paty. Připravila jsem si nějaké svíčky, v krbu mám poleno, nějak to dopadne.“

Kdo by nemiloval Itálii, tu zemi plnou nádhery a lásky k umění? Já ji tedy rozhodně miluju, a když mě někdo pozve, abych tam jela, neváhám ani vteřinu a přeskupím všechny závazky v kalendáři. Ty se najednou proti cestě do Itálie zdají směšně nepodstatné.

Paní Minaříková nastupuje na stejné zastávce jako já. Autobus je prázdný, za okny se míhá ranní léto. Řidič nás žoviálně zdraví a jeho mroží knír se usmívá.

Českou školu bez hranic už léta obdivuju. Děti českých rodičů žijící v zahraničí se díky ní mohou učit česky a tento velkolepý projekt, v němž se angažuje spousta rodičů a dobrovolníků, zasluhuje jedno velké „smekám“.

Když píšu, hodně u toho čtu. Knihy o přírodě. O divočinách v zahradách, o mravencích, můrách a houbách. A námětů stvořených z příběhů rostlin a živočichů si beru, co náruč unese. A taky si to pak přetvářím po svém, protože to, co se v přírodě skutečně děje, je tak neuvěřitelné, že by to čtenáři považovali za nevěrohodné. Věděli jste třeba, že škvor má dva penisy a nikdo neví proč?

Je kolem sedmé a křest dětské knížky Bába Bedla v Brně končí. Všichni si ještě broukáme „houby, houby“, jak nás to naučil zpěvák Martin Kyšperský, který na křtu zpíval song o houbách a my dělali sbor. Martin říká: „Nechceš s námi jít na čtenářský kroužek do čajovny?“

Být členkou poroty literární ceny znamená především si dobře počíst. Pročítat. A taky se držet pravidel. Letos jsem porotcovala v rámci cen Magnesia Litera v kategorii o nejlepší blog minulého roku.

Už je to čtyři týdny, co se u nás doma zapíná ivysilani.cz, protože nemáme televizi a nehodláme si ji pořizovat, ani kvůli seriálu Božena. Ale díváme se na něj na netu. I proto, že jsem na Boženu Němcovou letos neustále narážela.

Docela by mě zajímalo, kde se bere ta současná česká vášeň pro stavbu rozhleden. Někde jsem četla, že od revoluce jich v našich krajích přibylo víc než tři sta. Rostou snad za každými humny a možná je to nejen štědrými evropskými fondy na regionální rozvoj, ale třeba i tím, že nemáme pořádné velehory, a tak se rádi rozhlížíme alespoň z rozhleden.

Na knižním veletrhu v Lipsku jsem byla už třikrát, ale letos jako by to bylo poprvé. Veletrh se nekonal. Způsobil to virus, co vraždí nejen lidi, ale i jejich snahy o umělecké zážitky.

Vánoční atmosféra je pro mě už dost dlouho spojená s vedrem, blikavými světýlky na palmách nebo ocelovým nebem nad mořem. Někdy bývám na Vánoce doma, ale předtím celé to předvánoční těšení a očekávání zázraků zažívám v Latinské Americe nebo ve Španělsku.

Jmenuje se Érika. Vyrostla na farmě v horkém brazilském vnitrozemí a dodnes divočinu upřímně nesnáší. Celé dětství se bála jedovatých hadů, kajmanů a anakond v řece a komárů přenášejících horečku dengue. Její otec byl zaměstnanec farmy a honák krav. Maminka na farmě uklízela a vařila.

Letošní zimu jsem, stejně jako každou zimu, kdy mám prázdniny a neučím na brazilských školách, jezdila s romány, povídkami a dětskými knihami po čteních v Evropě. A došlo mi, proč ji mám tak ráda.

Seděla jsem v hotelové sauně. V patagonském Barriloche. A pak přišla ona. Drobná jako já. Černé vlasy stažené do ohonu. Trochu indiánská tvář Argenticů z And. „Natalia,“ představila se.

Navlékám si novou kůži. Připadám si jak Tak, hlavní hrdina seriálu Altered Carbon, který právě uvádí Netflix. Ta kůže je uzpůsobená tropickému podnebí a snese i padesátistupňový rozdíl mezi pražskými minus patnácti a brazilskými pětatřiceti ve stínu.

Po pěti letech se k českým čtenářům vrací nizozemský mistr literatury pro děti a mládež. Souborné vydání pěti knížek o Polče líčí dva roky ze života čerstvě dospívající holky, která střízlivě a s humorem překonává trampoty známé mnoha současným dětem. Částečně jde o potíže vlastní jejímu věku a částečně způsobené nezralostí nebo bezradností dospělých.

Počítačové hry nehraju, vlastně jsem nehrála nikdy, a tak mě napadlo, že kniha Ready Player One mi nabídne přesně to, co mám ráda – když mě romány zavedou do nějakého naprosto neznámého světa, kam bych se sama nikdy nevydala.

Když se Seb přestěhuje z Amsterodamu na venkov, naráží zpočátku ve svém okolí na nedůvěru i proto, že pochází z netypické rodiny: má dvě mámy. Ale jinak se jeho každodenní radosti i starosti nijak zvlášť neliší od toho, co prožívají jeho vrstevníci (zhruba desetileté děti) s jiným rodinným zázemím. Jeho příběh je neokázale hezký, bez senzacechtivosti či moralizování.

Nizozemský dětský autor Benny Lindelauf zpracovává v knize Opak starostí vzpomínky své babičky na konec 30. let 20. století v městečku Sittard v jižní nizozemské provincii Limburg. Baladický příběh pro děti od 12 let si rádi přečtou i dospělí.

Vždycky jsem stála někde na okraji. Když jsem začínala psát, byla jsem např. fascinovaná biografiemi mrtvých spisovatelů a napsala jsem o nich román, který se jmenuje Všichni jsme Kafka. To bylo něco neslýchaného. V mé zemi tehdy spisovatelky psaly především o ženách samotných, i z hlediska feminismu apod., ale aby žena psala o mrtvých spisovatelích, to nikdo nechápal. Navíc nejsem členkou žádné literární skupiny, nebo skupinky. Psala jsem jakoby inkognito.

Kniha Ať na mne prší život připomíná ze všeho nejvíc deník, rozdělený ne na jednotlivé dny, ale na dějství, a nedá se příliš určit, zda se jedná o příběh, zamyšlení, ironické glosy života nebo sbírku melancholických aforismů. Poezie, próza, možná i kousky divadelní hry, vše je zde zastoupeno a prolíná se v překvapivě kompaktním rytmu.

V češtině poprvé vychází důležitý portugalský román Co tvrdí Molero. Jeho autor Dinis Machado může být pro české čtenáře příjemným překvapením. Kniha se totiž poetikou, jež směšuje banalitu se vznešeností velejemné literatury, podobá prózám Bohumila Hrabala.

Když dočtu knihu, o níž tuším, že se mi do mozku a do života zaryje jako tříska a budu na ni narážet ještě několik dní či let, rozprostře se ve mně po poslední stránce ticho. To ticho ale jakoby pulzuje a zároveň je v něm klid, klid pochopení něčeho, co jsem ani nevěděla, že nechápu.

Je to pomník ze slov postavený blikavým neonům, mořským promenádám, havanskému slangu, automobilům, taxíkům, kinům, jež vypadají jako ohromné velryby, drahým barům, módním hotelům i špeluňkám se starými piany, na které někdo věčně brnká ohrané bolero.

Jmenoval se Pták. No ano, Pták. Celé jeho jméno a příjmení vypadalo španělsky takto: Pájaro de Nieves neboli Sněžný Pták. Měl ptačí masku a sedm lesklých balonků. Černé tričko s dlouhým rukávem a černé džíny.

Já mám místo pistole vždycky po ruce svou nejmilejší knihu. Je ohmataná, stránky křehké jako kosti starých žen. Jsou v ní příběhy, které prošly časem a unikly Svaté Matce, prosmekly se kolem ní. Jsou mou zárukou, že ještě chvíli budu žít, ještě chvíli budu překvapovat, protože taková vyprávění tady ještě neslyšeli.

Paní Hrubešová nepřišla do klubu na čaj. Bylo k poledni a všechny dámy se jako obvykle shromáždily v přední místnosti nad větrníky s červenou třešničkou bez pecky. A paní Hrubešová nikde. Bylo to divné, protože za těch padesát let, co žije v Săo Paulu, nevynechala ani jednou. Jenže tady není. Nasednu tedy do auta a jedu se podívat, co s ní je. Nebydlí daleko, a tak za pár minut buším na její dveře.

Intelektuál postavený před možnost dokázat v praxi, že jeho pokrokové názory nejsou jen snůškou zbytečných ideálů, to je bezpochyby dobrý námět na román. V portugalském bestselleru Rovník se tak rozvíjí drama jednotlivce na pozadí proměn moderních společností, jež na počátku minulého století bojovaly o správu v zámořských koloniích.