Ráda čtu dystopické romány. Možná se mi pak vlastní realita zdá snesitelnější. Stačí si představit, že bych třeba taky mohla jako hlavní hrdina Wade z knihy Ernesta Clinea Ready Player One sedět v mrazivé haldě železa a všechno kolem by se hroutilo. Na tuhle knihu z roku 2011 jsem narazila čistě náhodou, když jsem zrovna brouzdala na netu a neměla chuť číst žádnou aktuálně žhavou knihu, kterou bych (dejme tomu kvůli obživě nebo z profesionálního zájmu) číst měla. Podivná futuristicko-retro obálka (ať to zní jak chce divně) a to, že je to dystopie a odehrává se v počítačové hře, mě nějak cvrnklo o oči. Počítačové hry nehraju, vlastně jsem nehrála nikdy žádnou (možná vlastně jednu ano – někdy uprostřed osmdesátek, ruský vlk z Jen počkej v ní chytal do košíku vejce), a tak mě napadlo, že to bude přesně to, co mám ráda – když mě romány zavedou do nějakého naprosto neznámého světa, kam bych se nikdy sama nevydala.

Román Ready Player One však v tomto směru překonal úplně všechna očekávání. Nejenže jsem žila několik dnů v počítačové hře, ale navíc v ní šlo o popkulturu, hudbu, hry, film a literaturu osmdesátých let, čili světy, které v mém komunistickém mládí byly úplně nedostupné, a tím pádem v nich mám slušné mezery. Hlavní hrdina, osmnáctiletý Wade, žije v roce 2045 a jeho realitou je rozpadající se svět plný energetických krizí, chudoby a třídních rozdílů. Wade žije v „Komínu“ poskládaném z několika karavanů na sobě a jako většina obyvatel země tráví svůj čas ve virtuální hře zvané OASIS, v níž používá nick Parzival. V OASIS ale taky chodí na střední školu a hraje počítačové hry a v těch je ukrutně dobrej.

Virtuální realitu OASIS vytvořil herní designér James Halliday, geniální podivín, a celé své ohromné jmění odkázal tomu, kdo rozluští sérii hádanek, jejichž řešení tkví právě ve znalostech popkultury osmdesátých let. Kdo zdolá všechny hádanky, získá poklad – Hallidayovo dědictví. V honbě za pokladem je samozřejmě náš hrdina – v běžném životě outsider – jedním z nejlepších. Prožívat s ním všechny souboje, sjíždět filmy z osmdesátek, poslouchat muziku, válet to s předpotopními konzolemi a zároveň vzdorovat hnusné korporaci, toužící utopický svět OASIS, který v sobě nese jakousi zvláštní formu demokratického a rovnostářského zřízení, urvat pro sebe, bylo neuvěřitelně osvěžující. A když hra i knížka skončily, vypravila jsem se do krajin Netflixu a Spotify a sjela všechny filmy i desky zmiňované v knize, ty, které jsem už viděla a slyšela, nevyjímaje.

Ready player one (v českém překladu ještě s  vysvětlujícím Hra začíná) je nejen bestseller pro geeky, ale taky opravdová studnice osmdesátkové moudrosti. Navíc, už letos v březnu přijde od kin jeho filmová adaptace, natočená Stevenem Spielbergem. Kdo si ale přečte nejdřív knížku, má dost slušný náskok před všemi „guntery“ a může urvat všechna skóre. Já sním o vizoru a haptické kombinéze, když už teď mám ty osmdesátky v malíku.