Hned z první věty nového románu ostříleného a renomovaného francouzského spisovatele Paticka Modiana (jehož známe i z českých překladů): „Pozdě v noci, kdysi dávno, když jsem zrovna dosáhl věku dospělosti, přecházel jsem přes náměstí Pyramides k náměstí Svornosti, když se ze tmy vynořilo auto,“ můžeme situovat knihu v čase i prostoru, poznáváme i hlavního hrdinu a ještě vytušíme atmosféru všeho, co má následovat.

Modiano v tomto románu opět rozvíjí příběh v Paříži. Údajem „kdysi dávno“ se myslí šedesátá léta, kdy byl člověk za dospělého prohlášen v jednadvaceti. Ale autor text vztahuje i k době přítomné, tedy času rekapitulace, završení života.

Další vytržená věta pak objasňuje téma a název románu: „V noci jsem na ulici míval dojem, že žiju druhý, daleko více strhující život, anebo o něm možná jen sním.“ Vypravěč, jenž nazývá sám sebe „nočním divákem“, přemýšlí, proč se každý člověk mění podle toho, jestli je právě na Pigalle nebo na Denfert-Rochereau, typických pařížských místech.

Ve tmě se objeví vodově zelený fiat a vypravěče srazí. Zraněného odvezou do nemocnice spolu s řidičkou auta, která vyvázla s lehkou ránou. Román pak sleduje pátrání vypravěče po této náhodné známosti, jež udala své jméno i jakousi adresu. Pátrání probíhá v minulosti i přítomnosti, je neobyčejné rozlehlostí v čase i prostoru, rozmanitostí míst, která odhalí i tajemností okolností, jež nabaluje. Má mnoho společných rysů s Modianovým románem La Petite Bijou.

V hledání stále více vzdáleného bodu, kdy se dva životy protnuly, pojí text – jak se zmiňuje v recenzi v Le Monde 3/10/2003 – tušené nitky s André Bretonem a věčnými náměty surrealistů, s Nervalem, Aragonem (Paysan de Paris), ale třeba i Simenonem.

Modiano, autor dvacítky románů, vlastně dvaceti variant jednoho námětu, romány nejen situuje stále do téhož místa, ale i jeho hlavní hrdina, vypravěč je pořád týž.

V knize Noční nehoda je snadné vystopovat i místa, kde se vypravěč s autorem prolne, například když si sám odpovídá na otázky po způsobu dalšího odvíjení příběhu. Významné místo v románu má topografie, jména osob i místní názvy. Jako by tato konkrétní pojmenování byla schopna vypovídat o věcech i pocitech. U Modiana totiž psát znamená nejen popsat, ale pojmenovat. Pracovat se zapomněním, ztrátou, což je námět, který prostupuje všechny jeho texty. Texty, které jsou navzájem volně propojeny, jeden druhému doplňují bílá místa, ale nikdy neřeknou vše, nechávají čtenáře v nejistotě a očekávání jako život sám.