Dnes jeden z nejznámějších slovinských spisovatelů ve světě Vladimir Bartol (24. 2. 1903 Sv. Ivan (Terst) – 14. 9. 1968 Lublaň) se narodil v rodině spisovatelky Marici Bartol Nadlišek a poštovního úředníka Gregora Bartola. Byl neposedné, divoké a stále zvědavé dítě a jeho matka se prý jednou vyjádřila: „Rodila sem hudiča.“ Ve svém životě se Bartol zabýval mnoha obory od entomologie přes filozofii, psychologii, výtvarné umění a samozřejmě také literaturou a divadlem. Základní školu a šest tříd gymnázia navštěvoval v Terstu. Rodina se přestěhovala do Lublaně, mladý Vladimir tam v roce 1921 ukončil gymnázium a poté studoval biologii a filozofii. V letech 1926 – 27 studoval na Sorbonně, roku 1928 byl na vojně v Petrovaradinu, v letech 1929 – 1930 byl korektorem časopisu Jutro, 1933 – 1934 pracoval jako redaktor slovinského časopisu v Bělehradu. Nakonec byl až do druhé světové války spisovatelem na volné noze.

Jako autor spolupracoval s časopisem Modra ptica, za války působil v OF, 1945 – 1946 pracoval jako tajemník divadla Drama a redaktor divadelního časopisu. Po druhé světové válce žil 10 let v Terstu snad kvůli diktatuře, která panovala v tehdejší Jugoslávii, a poté v Lublani, kde byl zaměstnancem SAZU.

Vladimir Bartol byl spisovatel, esejista a kritik. Během svého života sice nevydal mnoho samostatných knih, ale mnohé jeho práce byly vydávány časopisecky. Bartolovými nejvýznamějšími díly jsou drama Lopez (1932), sbírka novel Al Araf (1935), román Alamut (1938), Tržaške humoreske (1957), časopisecky autobiografický text Mladost pri Svetem Ivanu (1956 – 57, knižně až 2001) a sbírka interview pro mládež Obiski pri znanstvenikih (1961). Dlouho po Bartolově smrti byla vydána ještě některá jiná díla, např. román Čudež na vasi (1985) a povídka Don Lorenzo de Spaldoni (1986). V nedávné době Bartolovi ve Slovinsku vyšla jeho ještě nevydaná kniha Mangialupi in drugi.

Vladimir Bartol má kromě toho na svém kontě ještě více než 280 kritik a recenzí, z čehož 100 bylo z oblasti výtvarného umění.

Vladimíra Bartola slovinská literární kritika dlouho opomíjela. Vše se změnilo v polovině osmdesátých let, kdy bylo jeho nejvýznamnější dílo, román Alamut, přeloženo do francouzštiny a o něco později i do španělštiny. Ve stejné době vzala Bartola na milost i slovinská nakladatelství. Vychází několik Bartolových knížek (některé z nich poprvé), začíná se o něm znovu mluvit, a to jak mezi odbornou, tak i laickou veřejností. Co však bylo důvodem k tomu, aby byl takový autor na několik desítek let pozapomenut? Důvodů bylo hned několik. Některé však se zdají být spíše pověrami. A právě těmi si dovolíme začít.

Důvody odmítání
Říká se, že Bartolovy knihy Alamut a Al Araf byly ve své době odmítnuty jak čtenáři tak i kritikou. To však není pravda. Čtenáři byl Alamut přijat velice pozitivně a ani kritika ho neodmítla tak příkře, jak se dnes může zdát. Bibliografie hovoří o osmi spíše pozitivních a třech spíše negativních kritikách. Negativní kritiky mu vyčítaly hlavně obdiv k silným osobnostem, špatný jazyk, fašistické sdělení, cizost myšlenek a lokace. I přesto však vidíme, že neúspěch nebyl důvodem, proč byl Vladimir Bartol vytlačen na okraj slovinské literatury. Pokusme se tedy najít příčinu někde jinde. Bartolova nejvýznamnější díla vycházejí ve třicátých letech, kdy byla slovinská literatura pod silným vlivem tzv. sociálního realizmu, který byl zastoupen hlavně spisovateli Miškem Kranjcem, Prežihovim Vorancem a Antonem Ingoličem. Tato literatura byl nejen třídní, ale i programově domácí a agitující. A právě to bylo Bartolovi naprosto cizí. Stejně tak cítil odpor k literatuře, která hovoří o skryté bolesti duše a vyplňuje nějaké „svaté poslání“. Kranjec, Prežih a Ingolič popisují téměř výhradně Slovince, dělníky a rolníky. Bartolovy postavy jsou naopak typicky městské. Jedná se o zatracence, hochštaplery, podvodníky a třeba i vědce, kterým však chybí silnější národní a politické vědomí. U Bartola není, tak jako v sociálním realizmu důležité dělení na chudé a bohaté. Chybí u něj i typická schematičnost chudý rovná se dobrý versus bohatý rovná se zlý. Lidé se sice i u něj dělí na chudé a bohaté, ale tato skutečnost je k ničemu nepředurčuje, je to „jen“ realita. Všichni chtějí uspět, ale pozitivní se od negativních liší tak, že ti pozitivní by rádi získali nějakou duchovní moc nad světem, negativním postavám pak jde jen a jen o bohatství.

Na rozdíl od jiných spisovatelů je pro Bartola člověk jednotlivcem, který má svůj vlastní osud, svět a život. Autor své postavy totálně odhaluje, jde mu o nalezení podstaty lidského chování. Nejen toho co vidíme, ale i té části, která se skrývá někde za… Ale zjišťujeme, že za vnější slupkou se skrývá jen schéma. Odhaleny na kost zůstávají jednotlivé postavy jen různými spojeními stále se opakujících vlastností. Zároveň jsou osudy jednotlivých lidí volně zaměnitelné, velkou roli v nich hraje náhoda a jedinou jistotou v lidském životě je smrt.

Jak vidíme, Bartol nemohl být ve své době pochopen a jeho romány byly po dlouhou dobu přehlíženy. Bylo mu vyčítáno, že se věnuje něčemu tak neaktuálnímu a cizímu, jako jsou spory mezi islámskými sektami v 11. století. Dnešní čtenář však po Bartolovi sáhne daleko spíše než po jeho konkurentech z řad sociálních realistů. Také otázka Islámu je dnes dokonce ještě aktuálnější, než v době, kdy kniha vyšla. Islám ani ropná pole, na kterých mnoho islámských zemí leží, neovlivňovaly ve třicátých letech světové dění tak silně, jako dnes. Bartol, který se Islámu věnoval (během přípravy Alamutu prostudoval více než 100 odborných knih), nejen že k této problematice přitáhl pozornost čtenářů, ale byl také jako první slovinský spisovatel skutečným světoobčanem, v čemž předběhl většinu svých krajanů, čtenářů a kritiků.

Dílo
Hlavním hrdinou Bartolova dramatu Lopez (1932) je novinář, který chce reformovat národ Basků, odstranit prohnilost ve společnosti a v národní kultuře. Jeho konec je tragický, protože je zavražděn klerikálními protivníky. Celkové vyznění hry však je spíše komické než dramatické. Jde o psychologickou konstrukci, která člověka redukuje na jednu jedinou formuli. Zanedbává však jeho kulturní a sociální podmíněnost.

Kniha Al Araf je sbírkou novel. Vladimir Bartol byl jedním z průkopníků freudizmu, psychoanalýzy a výkladu snů ve Slovinsku. Není proto divu, že i jeho novely jsou psychoanalýzou často inspirovány. Bartol se tak stal propagátorem tehdy módního freudizmu i v literatuře. Novely ze sbírky, i když to tak podle názvu nevypadá, se odehrávají v autorově současnosti. Jejich hrdiny jsou mladší lidé z města, kteří se vyžívají v nejrůznějších psychologických hrátkách. Bartol v Al Arafu nepopisuje život takový, jaký je, ale tak jak mu ho popsali jiní, přitom ale děj glosuje. A tak se čtenář setkává s dvojím viděním příběhu a také s autorovým komentářem. Ten si sice libuje v odkrývání psychologických manipulací jednotlivých osob, ale chybí jakékoliv moralizování, které je tak cizí dnešním čtenářům. Novely ze sbírky Al Araf dodnes neztrácejí nic ze své působivosti, ale ve své době nemohly být kritikou pochopeny. Problém byl už v tom, že se odehrávaly v prostředí mírně dekadentní městské buržoazie nejen v Lublani, ale třeba i v Alpách a Paříži, což bylo na tehdejší dobu trochu extravagantní.

Alamut
Po dopsání svého největšího díla románu Alamut (1938) si Vladimir Bartol zapsal do deníku toto: „V nedeljo 24.VII. 1938. Ob 3/4 6h dovršil Alamut. Zadovoljen. Zadnje dneve neprestano trepetal, da bi mi ga kdo ne ukradel, da ne bi nastal požar ali prišlo kaj drugega vmes. Proti koncu mislil, da me že lahko kdo ubije ali da se ponesrečim, Alamut je le v glavnem dovršen. Toda čisto oddahnil sem si šele, ko sem napisal zadnjo črko. Naj me le kdo ubije - v Alamutu bom nesmrten.“

Syžet románu Alamut je dostatečně známý. Odehrává se na konci 11. století na perském hradě Alamutu, kde se opevnil fanatický vůdce sekty hašašínů Hasan ibn Saba neboli Seiduna. Sekta se tak postavila ostatnímu islámskému světu a to nemohlo zůstat bez odezvy. Ze zahraničí jsou proti hradu posílány armády, aby odpadlíka ztrestaly. Seiduna se proto rozhodne vychovat si za pomoci podvodu nejoddanější a nejfanatičtější bojovníky – fedaie. Na krásném místě nedaleko hradu vytvoří dokonalou napodobeninu ráje tak, jak jej slibuje Korán těm, kteří padli v boji za svatou věc. Samozřejmostí jsou i krásné, vzdělané a věčně panenské hurisky, které mají vyvolené oblažovat. Kandidáti na fedaie jsou omámeni a Seidunovi pochopové je dopraví do Ráje. Noc strávená v Ráji, o němž bojovníci věří, že byl skutečný, všechny naprosto změní. Stanou se z nich fanatici, bez výhrady oddaní svému vůdci. Věří totiž, že jen díky němu se ocitli v Ráji a věří i tomu, že jen na Hasanu ibn Sabovi záleží, jestli se tam po smrti dostanou znovu. Zrod statečných, ke všemu odhodlaných a bezpodmínečně poslušných vojáků je završen. Teď už není problém, aby vykonali jakýkoliv úkol…

Hlavními hrdiny románu jsou dva muži. Starší a zkušený Hasan ibn Saba je učitel, který manipuluje s cizími životy v souladu se svým ďábelským plánem. Mladší nevinný a nezkušený ibn Tahir vystupuje v roli žáka. Takové dvojice hrdinů můžeme najít i v Bartolových novelách. Úlohou učitele je ošálit důvěřivého žáka a uvrhnout ho do rozčarování, pomstychtivosti a nihilizmu. Poté už záleží jen na morální odolnosti žáka, jak se s nesnadnou situací vyrovná. Hasan ibn Saba je přes svou zhoubnost vlastně sympatická postava, což je čtenářsky přitažlivý paradox. Je to stařec, znalec Koránu, obklopený učenci. Jeho vojáci, kterým je upřen alkohol, radovánky se ženami a další požitky (kromě těch nábožensko ezoterických), nejsou krvelačné bestie, ale důkladně vzdělávaní mladíci vládnoucí nejen zbraněmi, ale i znalostmi z nejrůznějších oborů. Vzdělání v algebře, literatuře, islámské dogmatice a dalších vědách je však nechrání před absolutním fanatizmem, vyvolaným návštěvou „Ráje.“ Jsou ochotni udělat pro víru cokoliv (podstoupit jakoukoliv smrt), jen aby se mohli „vrátit“ za bájnou zeď Al Araf. Seiduna vytvořil důmyslný systém, který, jak se čtenáři i Seidunovým spolupracovníkům pomalu odhaluje, nabývá stále děsivějších rozměrů. Vůdce dokonale ovládá mysl svých fedaiů a ti přenášejí tento vliv i na zbytek vojska. Ibn Sabův rozkaz dvěma fedaiům, aby se vrhli z věže do propasti, naprosto zastraší turecké vojsko, které se po strašném zážitku rozprchne bez boje. Zhoubnosti Seidunova režimu a jeho fanatizmu neujde ani jeho vlastní syn, který se učení vzepře. Seiduna je však nemilosrdný a k dosažení cíle je ochoten obětovat cokoliv včetně synova života. Ten je bez milosti popraven.

V době kdy román vyšel, byl Seiduna srovnáván např. s Hitlerem, Mussolinim nebo se Stalinem. Dnes se však jako mnohem výstižnější zdá přivnání k Usamovi bin Ladinovi. Existuje však ještě další vysvětlení, jehož autorem je Bartolův současník, a také Primorec, literární historik Lino Legiša. Legiša se domnívá, že Bartol vlastně píše o příslušnících ilegální slovinské a chorvatské národněrevoluční organizace TIGR, kteří se ve 20. a 30. zabývali propagandou, organizovali násilné přechody hranic a spolupracovali na vojenských akcích. Bojovali za osvobození Primorska od Italů a za sjednocení s Jugoslávií, která je finančně podporovala. „Tigrovci“ se však také zabývali teroristickými útoky proti střediskům romanizace, fašistům, policistům a slovinským spolupracovníkům fašizmu. I když se jednalo o teroristickou organizaci, její členové byli roku 1997 vyznamenání čestným odznakem svobody Republiky Slovinsko. To je zvláštní paradox, když si uvědomíme, že jsme dnes všichni chtě nechtě ve válce proti terorizmu.

Román se stal po více než šedesáti letech od svého vydání skutečnou senzací a vlastně jedinou slovinskou knihou známou širšímu okruhu čtenářů i na západě. Ve světě se dočkal 34 vydání včetně českého z roku 1946. Překlad do češtiny byl vůbec první. Románu Alamut vlastně prospěly útoky na WTC. Skutečně to vypadalo, jako by se Usama bin Ladin inspiroval právě u Bartola. Sebevražední útočníci v letadlech byli vedeni stejnou posedlostí, jako ibn Sabovi fedaiové ochotní se pro svého pána kdykoliv vrhnout z věže do propasti. Podobnosti si všimli i literární kritici a kniha nemohla získat lepší reklamu. Je škoda, že se takový velký román dostává do podvědomí čtenářů ve světě i ve Slovinsku až několik desítek let od doby vydání a za tak dramatických okolností, jako je duchovní střet mezi Islámem a Křesťanstvím.