Kanaďan Michael Ignatieff, syn ruského otce a kanadské matky, je britským čtenářům znám nejen jako autor románu Scar Tissue, jenž byl nominován na Booker a Whitbread Prize, ale rovněž jako autor mnoha knih literatury faktu a jako pravidelný host rozhlasových a televizních pořadů.

Ignatieff se narodil v roce 1947 v Torontu, na tamní univerzitě vystudoval historii a později získal doktorát na Harvardu. Nějaký čas působil v Cambridgi, na dvou londýnských univerzitách (London University, London School of Economy) a v současné době učí na Harvardu. První román Asya, milostný román o Rusovi žijícím za druhé světové války v Paříži a Londýně vydal Ignatieff v roce 1991 a o dva roky později vyšla zatím jeho nejúspěšnější próza Scar Tissue. Vedle toho vydal Michael Ignatieff řadu vědeckých a publicistických knih – nejvýznamnější z nich je jistě vysoce ceněná monografie o Isaiahu Berlinovi, na které pracoval přes deset let, anebo studie Virtual War: Kosovo and Beyond věnovaná válce v bývalé Jugoslávii.

Stejnou událostí se Ignatieff inspiroval i pro svůj poslední román Charlie Johnson in the Flames (Charlie Johnson v plamenech). Kniha vypráví příběh zkušeného válečného reportéra Charlieho Johnsona, který na vlastní kůži prošel snad všemi válečnými konflikty, které se v posledních desetiletích na světě udály. Bok po boku jej provází neohrožený polský kameraman Jacek, jehož si Charlie povšiml už v osmdesátých letech při akcích Solidarity. Jejich životy změní jedna drobná mise během balkánské války, která má daleko do profesionalismu: Jacek s Charliem pronikají na vlastní pěst a na radu „tippera“ do nebezpečné zóny, jsou nuceni ukrýt se před srbským komandem ve sklepě jednoho z domů v malé vísce, odkud neprozřetelně telefonují – ves je následně komandem přepadena, reportérům se sice podaří utéct, ovšem z nedalekého návrší jsou svědky trestu, který dopadne na nebohé obyvatele. Srbští vojáci zapálí dům, ve kterém se reportéři schovávali, a když se mladá žena pokouší žhářům v jejich činu zabránit, velitel jednotky nechá polít benzinem a zapálit i ji. Nebohá žena pak v plamenech utíká směrem k návrší, kde za zatáčkou padá do náruče Charliemu, jenž jí jakž takž uhasí a společně s Jackem dopraví na plošinu k helikoptéře. Sám Charlie utrpěl při zákroku vážné popáleniny, ovšem ještě hůře je na tom žena, která těžká popálení nepřežije. Výjev hořící ženy – a pocit vlastní viny – zapůsobí na Charlieho natolik, že prakticky není schopen vrátit se do normálního života.

V působivé první kapitole Ignatieff rozehrává všechny etické problémy spojené s povoláním válečného reportéra, tedy člověka, který se vydává do oblastí plných utrpení, aby odtud do obývacích pokojů v klidném, bohatém světě vysílal zprávy, záznamy tohoto utrpení – i reportáž, ve které je hlavní „hrdinkou“ hořící žena, má celosvětově obrovský úspěch a právě díky tomuto úspěchu nedostává Charlie po návratu padáka pro hrubé porušení pracovní kázně.
Nicméně Charlie odchází sám. Prožitá zkušenost jej zasáhla natolik, že není schopen pokračovat ve své práci – a vlastně není ani schopen vrátit se ke své rodině a začít žít normálním životem. Tato událost je vlastně jen vyvrcholením hluboké schizofrenie v jeho životě – část roku tráví na bojišti, mezi mrtvolami a vojáky, a pak se má najednou vrátit do úhledného domečku na londýnském předměstí. Charlie se proto rozhoduje k radikálnímu řešení – když mu ani rekonvalescenční pobyt u Jacka na polském venkově nedodá klidu do duše, na skok letí do Londýna, podává výpověď, odchází z domova a vrací se na Balkán. Není si tak úplně jist, co vlastně chce dělat, ovšem jedno ví jistě: potřebuje najít vraha mladé ženy a zjistit „proč“.
Záhy zjišťuje, že díky reportérským kontaktům není vypátrání velitele komanda zdaleka tak složité, jak by se zdálo. Samozřejmě, Charlie Johnson není pánem situace – tím je vojenský velitel, který ví o každém jeho kroku a nakonec svolí ke schůzce. Ta vyvrcholí skutečně nečekaně – volně plynoucí román najednou jako by přeskočil do úplně jiného vyprávěcího režimu a stává se z něj nečekaný thriller. Bohužel, nikoli se šťastným koncem, ovšem prozrazovat více skutečně nelze.

Román má několik velice silných aspektů: tak především Ignatieff poměrně zdařile popsal kontroverzní a poněkud schizofrenní povahu povolání válečného reportéra, byť už méně se mu podařila psychologická drobnokresba katarze, kterou hlavní hrdina prochází. Rovněž možná stálo za to román, anebo spíše novelu, trochu podrobněji rozpracovat – při četbě vzniká dojem, jako by mezi úvodní, velice silnou pasáží a grandiózním thrillerovým finále zela propast, jen spoře zalidněná nepřesvědčivými a vágními črtami ostatních osob (zejména pak Charlieho rodiny). Po úspěchu předchozích románů, a zejména po pronikavých sondách z Balkánu, které vynesly Ignatieffovi značnou reputaci, je tento román spíše zklamáním, a to navzdory několika silným momentům.