Patrick Amstutz: Jazyk a politika
Amstutz, Patrick: Jazyk a politika

Patrick Amstutz: Jazyk a politika

Sbírka rozhovorů se švýcarskými autory píšícími ve francouzštině.

Roku 2001 vyšla v nakladatelství L'Aire sbírka rozhovorů se švýcarskými autory píšícími ve francouzštině s názvem "La langue et le politique" (Jazyk a politika – politika je zde v nezvyklém mužském rodě, jejž autor, Patrick Amstutz, vysvětluje snahou vyhnout se interpretaci politiky jako čehosi předpojatého, ale naopak ji postihnout ve smyslu občanské angažovanosti).

Patrick Amstutz položil v letech 1995 – 1998 přibližně čtyřiceti švýcarským autorům šest stejných otázek a k odpovědi jim nechal nezbytný čas i volnost. Formy odpovědi se tak od sebe velice liší – někteří autoři odpověděli jen velice stručně (Amélie Plume, Georges Borgeaud), jiní se naopak pustili do rozsáhlého pojednání o jazyce (Claude Darbellay, Georges Haldas), o svém životě (Alexandre Voisard), do poetické rozpravy (Madeleine Santschi) či otevřeného dopisu (Anne-Lise Thurlerová).

První čtyři otázky se týkaly vztahu spisovatele k jazyku jako takovému (1. Jsou slova vašimi spojenci? 2. Jakou roli hraje spisovatel vzhledem k jazyku? 3. Můžeme o jazyce snít jako sníme o milence/milenci? 4. Vlastníme jazyk, nebo on vlastní nás?), a i když řada příspěvků nabízí pozoruhodný náhled na jazyk, zůstává jeho rovina spíše obecná, bez přímé souvislosti se Švýcarskem. Pro nás jsou proto zajímavější dvě zbývající otázky týkající se autorova vztahu k zemi, v níž žije: 5. Můžeme obývat jazyk, tak jako obýváme zemi? 6. Nevyžaduje si láska k zemi a/nebo k jazyku sdílená s ostatními účast na občanském životě? Jakou podobu má vaše občanská angažovanost?

I když českému uchu zní poslední dvě otázky ne-li nebezpečně, tak alespoň podezřele, občanská angažovanost je ve Švýcarsku čímsi svatým (referendum o různých otázkách se koná nejméně čtyřikrát do roka), byť poněkud idealizovaným (nezájem obyvatel o politiku se rok od roku zvyšuje). Otázky o politické angažovanosti neinspirovaly dotazované autory jen k politickým rozvahám, ale právě i k širšímu zamyšlení nad svou domovinou, a soubor se tak mj. stává i bohatým materiálem při určování specifik švýcarské literatury. Filosofování intelektuálů o politice je ve Švýcarsku velkou vzácností (ach, kdes byl, švýcarský intelektuále, v době zvolení extrémní pravice do vlády 9. prosince loňského roku?), a i když nechybí většinou rozhlasové politické satiry, často se tyto omezují jen na napodobování přízvuku schwyzerdütsch ve francouzštině.

Tento sborník tedy není jen vítaným žurnalistickým zpestřením knižního trhu, ale skutečně hodnotným příspěvkem do diskuse o budoucnosti helvétské konfederace, čím dál izolovanější v evropském moři – dostávají tu slovo spisovatelé, rozhodně nezhýčkaní životem v jedné z nejbohatších zemí světa. Co si myslí švýcarští spisovatelé o své zemi posuďte sami z vybraných ukázek...

Pierre Voélin (*1949)
Žijeme v zemi, která jen málo uznává básníky – vše se odehrává, jako kdyby jejich slova neexistovala – vítr. A to takovým způsobem, že se snažím, seč mohu, v tomto větru zůstat... Jediné, co má v této zemi nějakou váhu, to víme až příliš dobře, jsou návyky na pohodlí, pohodlí fyzické, morální, politické, intelektuální, rovněž náboženské. Lpíme na těchto návycích s vervou hodnou chvalozpěvu, za jakoukoliv cenu, velmi dobře o ně pečujeme, chceme je mít ze žuly a nakonec jim obětujeme to nejlepší z naší energie. A tudíž, žádnou spásu duchu a jeho bezplatné hravosti, ať chcípne – a život s ním! Jakou chudobu a někdy až hnilobu tušíme za fasádou čistého svědomí! Žijeme v zemi, která nežízní po pravdě, která nehladoví po žádném objevu. Nenaslouchá, má se stále na pozoru (skutečný status bytí), neprovází ji křik dětí, je už co říct, když je tolerujeme na náměstí, při nákupu, na ulici, v domech, přesto je tento křik jako mnohobarevná serpentina, kterou si život dopřává v příjemných slavnostních chvílích. Žijeme v zemi pronásledované smrtelným tichem, v zemi, jež už se nesnaží cokoliv obnovovat. Jsme v zemi, která nemá jiné ambice, než si pěstovat morální sebeuspokojení, a jež si z nepřítomnosti touhy udělala svůj cíl. V této zemi živoříme, to je jisté, jsme hodní. Ale stačí to?

Co se týče angažovanosti ve vlastním slova smyslu, jak mohl doložit jistý Mauriac, Camus, Montale, Salman Rushdie – použít svého pera jako zbraně, pokud to jde, obhajovat své hodnoty, brát na sebe zodpovědnost intelektuála – je nutno připomenout, že se v této zemi většina známých autorů jen houby stará o politické otázky – otázky, které nám klade den co den celý svět v různých podobách. Co se mě týče, pokaždé, když jsem se chtěl ujmout slova v nějaké politické oblasti (válka v Golfském zálivu, budoucnost Evropy, válka v Bosně, osvobození koncentračních táborů atp.), vletěl jsem do slepé uličky nepochopení. Žurnalisté bdí. Nezapomeňme, že se cenzura ve Švýcarsku praktikuje všude : praktikuje se samozřejmě v co největší diskrétnosti, nicméně neúprosně.

Sylvie Dupuisová (*1956)
Nic se v této zemi nehýbe, zimomřivá uzavřenost, strach z angažovanosti, odmítání dialektiky a debaty o idejích jsou tak pevně zakořeněny v naší mentalitě – a vedle toho se svět řítí s takovou zaslepeností, s takovou sebeničící zuřivostí, že ani práce ani vyučování mě již nemohou uspokojit.

Vahé Godel (*1931) Uprostřed společnosti zcela založené na zdání, spravované pouze zákony Čísla, Trhu, Moci a tedy Reklamy, nemůže být místo "muže pera" jinde než v podzemí, ilegálnější než kdy jindy: neumístitelné a tedy nakonec i nedobytné....

Nicolas Bouvier (1929 – 1998)
2. Jakou roli zaujímá autor vzhledem k jazyku?
Se svojí řečí se poprvé setkáváme v rodné kolébce, nad níž stojí nějaké dobré a nějaké špatné víly, a přizpůsobíme se. Ve Švýcarsku nabízí mnohojazyčnost skutečnou příležitost: od raného mládí jsme spřaženi kromě francouzštiny i s jinými jazyky. V mém případě to byla němčina, u nás doma velice přítomná. Máme zvláštní vztah k jazykům, jenž Francouzi nemají. Jsem názoru, stejně jako Voltaire, že francouzština je čirý, nicméně mělký potok. Existuje jistý helvétský neklid, velmi ojedinělý – s nímž se setkáváme v Nejsem Stiller od Maxe Frische nebo v prvních Dürrenmattových detektivkách – jistý druh dvojznačnosti, která se nespokojuje s německým jazykem, co se týče našich švýcarsko-německých přátel, ani s francouzským jazykem, co se nás týče, když jsme francouzštinu nuceni trochu kroutit a "ždímat", abychom vyjádřili to, co si myslíme, že cítíme. Nepíši tedy jako francouzský autor, ale jako autor z Auvergne nebo z Bretaně, s mírným překrucováním jazyka. Francouzština byla vykastrována tou stupidní institucí, jakou je Francouzská akademie. Nicméně náš jazyk se neomezuje jen na schválený repertoár. Podívejte se na Rabelaise... Často jsem byl kritizován, že jsem preciózní. Odpovídal jsem na to, že nejsem preciózní, nýbrž precizní. Můj slovník je velice obsáhlý, protože jsem nucen popisovat kultury, které nejsou mými. Považuji to za jistý druh rozšíření glosáře. A pokud je mi třeba nemoderních slov, které se dnes již neužívají, vezmu je a použiji je. ...
4. Vlastníme jazyk, nebo on vlastní nás?
Francouzština mě nevlastní a já nevlastním francouzštinu. Užívám stejně i ostatních jazyků. Moderní francouzštině schází trocha nepokoje. Ve francouzské části Švýcarska jsme se uměli lépe vyhnout pseudologice francouzského jazyka tím, že jsme si zachovali řadu helvetismů, které jsou užívány odpradávna. Například ve Francii řekneme automobilistovi, který se ptá na cestu: "Výhodnější budete mít... (Vous aurez avantage à...)," zatímco ve Švýcarsku se vám řekne: "Lepší čas vám nastane když...(Vous aurez meilleur temps de...)," což se mi zdá mnohem příjemnější. V helvetismech je bohatství, jež pochází z jazyka 16. století, který se dodnes zachoval. Nepokojným lidem nepokojný jazyk. A Švýcaři jsou nepokojní lidé. Zde se – otevřeme další závorky, které považuji za důležité – stýká osud německých a francouzských Švýcarů. Vzpomínám si, jak jsem shlédl Frischovu hru Biedermann a žháři, v divadle Faux-Nez v Lausanne, před třiceti lety: byla to nádhera. Znovu jsem ji shlédl v Paříži v divadle Théâtre de Lutèce: naprosto ztratila své koření a smysl. Francouzští Švýcaři vycítili nepokoj této hry a velice dobře jej vyjádřili. Hráno Pařížany se z ní stala poučka bez šťávy kolem vepřové kýty... Proto si myslím, že máme dobré důvody zůstat pohromadě. Mezi německými a francouzskými Švýcary existuje psychologické pouto, kterým se vzájemně doplňujeme. Francouzští Švýcaři, řečeno na okraj, by mohli být stokrát výkonější, kdyby skutečně ovládali nejen spisovnou němčinu, ale rovněž i složitost švýcarsko-německého dialektu.
5. Můžeme obývat jazyk, tak jako obýváme zemi?
Nikoliv, obývám zemi, mluvím tímto jazykem, ale nedělám si z toho korouhev, ani tógu, ani vlajku. Náhoda tomu chtěla, že se vyjadřuji právě tímto jazykem. Jisté provinční aspekty v našem slovníku se mi velmi líbí, obhajuji je, ale tím to rozhodně končí. Zdá se mi, že problematika, která se v dnešní době objevuje ohledně skutečnosti být francouzským Švýcarem vzhledem k německému Švýcarovi nebo vzhledem k Francii, je nesprávně položena. Neexistuje žádné vzhledem. Ale velmi velké kulturní bohatství francouzského Švýcarska. Co se mě týče, nepěstuji "negative yodling".
6. Nevyžaduje si láska k zemi a/nebo k jazyku sdílená s ostatními účast na občanském životě? Jakou podobu má vaše občanská angažovanost?
Před každými volbami diskutuji s lépe informovanými lidmi, než jsem já sám, například se svým švagrem, Gillesem Petitpierreme, o němž je známo, že bedlivě sleduje politické dění. Beru to velmi vážně a chci pochopit všechna pro a proti. Například jsem požádal o své papíry na Bernské policii – a měl jsem jich pěknou kupu! Velice často jsem i zasáhl jak do tábora pravice, tak do tábora levice – nepatřím do žádné politické strany, ale respektuji lidi. V zemi, jakou je ta naše, být v tomto ohledu lhostejný znamená zanedbat šanci, která je nám dána ve svobodě projevu... Každý hlas má svoji váhu.

Jean-Pierre Monnier (1921 – 1997)
Existuje jistě pevné spojení mezi zemí a jazykem – a obýváme jak jedno, tak druhé. Aniž bych zacházel tak daleko jako Taine, mohu nicméně prohlásit, že rasa, prostředí, kultura hrají svoji roli v tvorbě originálnosti výrazu. Ale i když je tato korelace velmi důležitá, neobejde se bez rizika. Například omezený duch maloměšťáctví je zavrženíhodný a krajové zvláštnosti, které mají svůj půvab, mají rovněž své meze. Důležitá je v každém kraji univerzálnost, nikoliv kraj o sobě samotném, jeho barva a malebnost. Univerzálnost má vždy své kořeny někde, ve Švýcarsku, v Tibetu či jinde, ale promlouvá k celému lidstvu.

Catherine Safonoffová (*1939)
Jsem rozhodně pevně spojena se svým rodištěm, kde píši, a které jistě prosakuje ve všech mých textech – například v mých snech jisté minulé doby, kterou si klamě představuji lepší... Ke zdejší zemi se cítím připoutaná díky přírodě. Ráda se procházím. Pochod, to je bělost a pouta psaní. Ženevský kanton, jakmile k němu přidáme Juru a blízký Savojský kraj, se zdá rozsáhlý a rozmanitý. Takto, společensky a politicky osvobozena, oslavuji svými procházkami své rodiště, jehož se nikdy nenabažím a v němž stále objevuji neznámá místa.

Anne-Lise Thurlerová (*1960)
Zdá se mi obtížné představit si, že mě obývá země stejným způsobem jako slova. Odkloním-li se od vaší otázky, řekla bych, že jsem dlouho byla pronásledována Indií, která se mi zdála, od prvního setkání, zemí známou a neopominutelnou. Jazyk může být samozřejmě spojen se zemí a někteří s ním splynou, sdílejí národní hodnoty vyjádřené společným jazykem (jako je tomu např. ve Francii), ale Švýcarsko, kde se národní jednota, pokud nějaká existuje, zakládá na dobré vůli několika kultur, je složitým případem – identita se mi tu zdá být především lokální. Úspěch v nakladatelství Zoé nedávno vydaného Slovníku švýcarské francouzštiny tuto situaci dobře dokládá, situaci, kdy jazyk, náležící regionu a nikoliv zemi, je faktorem soudružnosti a společenského uznání. Co se mě týče, nevím, co znamená obývat zemi či region, myslím, že jsme zakořenila na několika místech v různých koutech světa, které na mě zanechaly zářivé stopy, nezávisle na jakékoliv hranici.

Yvette Z'Graggen (*1920)
Ne, neobývám francouzštinu tak jako zemi. Aby se pro mě stala řeč zemí, musela by být trojhlavá: francouzská, italská, německá. Celý život jsem usilovala dosáhnout vedle francouzštiny dobrých znalostí v druhých dvou jazycích. Stalo se mi, že jsem "obývala" italštinu se stejnou lehkostí a samozřejmostí jako francouzštinu... Myslím, že občanská angažovanost se musí projevovat především osobním postojem spíše než v knihách, které by se mohly snadno stát nezáživnými tezemi. Využít své skromné pověsti známé spisovatelky k podepsání petic ve prospěch věcí, které považujeme za správné, to je, myslím, dobré učinit. Nebo psát články (činila jsem tak bez úspěchu, když jsem se pokoušela bojovat proti výjimečným opatřením). V tomto smyslu mám mezi švýcarskými autory vzor: Maxe Frische.

Maurice Zermatten (1910 – 2001)
Moji lidští bratři, lide mého údolí, dostalo se nám od prvního dne našeho zrození stejného dědictví, stejných slov, stejného nářečí, které nám dává uvěřit, že patříme do stejné rodiny. Lahodný jazyk frankoprovensálský: nenaučili jsme se jej z knih, ale ze rtů naší matky. Celé naše dětství mělo barvu a podobu slov, které jsme posbírali v naší paměti, aniž bychom si to uvědomili. A pak, nás jednoho dne velmi vzdělaný muž s brýlemi přesvědčil, že naše řeč nemá budoucnost a že se nám v malém městečku, kam jsme přicházeli na podzim ve dny trhu, vysmívají. Maminka na nás nepřestala mluvit svým jazykem, ale učitel neměl příliš velké obtíže obrátit nás, den po dni, na jazyk měšťanů. Ve škole jsme se den co den učili nazpaměť celé stránky psané naším novým jazykem. Nejprve šlo o zvláštní směs starých slov s novými. Doma se maminka smála, když nás slyšela mluvit, ale nakonec ustoupila. Zanedlouho, při vyprávění staré historky, s vílami a strašidly, váhala, protože se ji v paměti vybavovala slova z dávné doby. Mluvila na nás svým patois až do smrti. A nyní váháme my. Ještě jedna generace a bohatá frankoprovencálština bude zapomenuta. Ale mění se tvář celé země. Od babičky k vnučce, pouto je odříznuto. Škola vyhnala z našich vesnic jazyk, který jsem se naučil z mateřských rtů. ... Milovat svoji zemi se rovná lásce, kterou věnujeme svému jazyku. Básník existuje, aby láska k zemi – vlasti – byla vynášena těmi nejkrásnějšími slovy jazyka.

Daniel de Roulet (*1944)
Některé země si myslí, že se mohou ztotožnit se svým jazykem, odtud pochází i teorie národního státu. Ve Švýcarsku je větší možnost, že bude veškerá literární produkce přeložena. Naše literatura žije na rozhraní jiných jazyků. V Evropě stále běžnější situace. Tato všeobecná okrajovost a křížení jsou pro současné autory velkou příležitostí. Nikdo se již nevyhne tomu, aby za den neslyšel několik jazyků. Naproti tomu většina čtenářů se opírá pouze o jeden psaný jazyk. Vztah mluveného a psaného je tím pozměněn. Anglicismy, germanismy, arabismy vstupují uchem a vystupují perem. V tomto zmatku je nutno najít svůj styl, nový vztah mezi sebou a pestrým hlukem světa. Poetické umění Ramuze je tímto objevem zcela podmíněno. I když samozřejmě podváděl. Zemědělci z kantonu Vaud nepoužívají imperfektní konjunktiv, ani jednoduchý čas minulý, a jen stěží ty přívaly přítomných příčestí. Ale ukazuje nám cestu.

Christophe Gallaz (*1948)
Obývat zemi znamená milovat to, čím tato země nemluví, jak by řekl psychoanalytik. Hloupost obyvatel kantonu Vaud, mezi nimiž pobývám, mě každý den skličuje jako taková, ale moje potřeba obývat nějaké místo planety je povznesena nad jejich přítomnost a nakonec oslavuji scenérii, v níž se střídaly jejich generace, a dokonce i jejich hrozný způsob, totiž upravovat v průběhu staletí svou povahu podle potřeby. V tomto smyslu se s nimi stýkám méně, než se stýkám s tím, co je převyšuje. Stýkám se s nimi, a tím se vracíme k jazyku, jako k jazyku znaků: lidského údělu.

Anotace

Spisovatel:

Kniha:

L'Aire, 2001.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse