Velmi opěvovaným debutem se v tomto roce stala kniha Claire Delannoyové, Válka, Amerika (La Guerre, l´Amérique, Buchet-Chastel, 146 s.): nakonec byla dokonce odměněna stipendiem za první román, udělovaným v rámci prestižní literární ceny „Goncourt“. Delannoyová, jinak redaktorka v nakladatelství Albin Michel, oslnila rafinovaným stylem: píše úsporně, beze snahy ohromovat květnatým jazykem. O to však silnějšího účinku dosahují její drobné příhody holčičky jednou pětileté, jindy o pár let starší, někdy už i dospělé slečny. Texty, vystavěné v er-formě, totiž nejsou řazeny přísně chronologicky, kniha představuje věrohodnou mozaiku útržkovitého vzpomínání na staré krásné časy.

Jako malá tráví hlavní hrdinka prázdniny u prarodičů, někdy naopak přijedou staří rodiče na návštěvu za dětmi na sever Francie. Děda bojoval v první světové válce a vrátil se, v 19 letech, slepý a s amputovanou rukou. Snaha dívenky pochopit dědův svět, přijít na to, jak se s handicapem tělesným a zatížením otřesnými prožitky z války dá žít, dává krátkým textům Delannoyové sympatický ráz. Úvahy a epizodky ze života vypravěčky provedou čtenáře celým uplynulým stoletím, vedle první světové války evokují i francouzská padesátá a šedesátá léta, komentují tzv. americký sen.

Pohledem malé holky prožíváme každodenní dědovy rituály (ráno si nasadit skleněné oko, večer vykouřit o samotě dýmku, sníst datli a připomenout si tak syna žijícího v Alžírsku), trampoty (jak se najíst) a zapovězené či nesdělitelné vzpomínky. Vhledy do světa dospělých prolínají osobní zážitky vypravěččiny, někdy drobná poohlédnutí, jindy závažná zamyšlení. Minulost, temnou dobu válečnou, zosobňuje dědovo skleněné oko, problémy, jichž se nezbaví. Budoucnost se sluší vidět v Americe.

Ovšem Amerika může být pro malou holku noční můrou. Amerika bez minulosti, bez vzpomínek, zaměřená na konzum, kde je vše dokonalé, ovšem lidem i věcem chybí duše. Až posléze se s jiným územím, s jinými názory a charaktery postupně vyrovnává. Připouští, že svět jejího dětství by se mohl s bájnou Amerikou někde protnout.

Úvodní informace přináší čtenáři povídka Skleněné oko (L´oeil de verre). „Děda je slepý. Bylo mu devatenáct, když ho zasáhl granát. Přišel o obě oči a o ruku, o válce nicméně nikdy nemluví.“ (s. 11) Druhý děda z války vyšel se znetvořeným obličejem. Válkou se nemusí vždy rozumět jen historická událost, někdy se v knize mluví též o válkách soukromých, například povídka Annapurna má za námět vnitřní boj hrdinčin se strachem ze tmy. Anebo dětská válka se světem, v němž cosi není v pořádku, popsaná třeba jako sladká pomsta holčičky v kostele za to, že kněz nedal babičce rozhřešení (L´excommunication). Úsměvná je vzpomínka na dědovo chvilkové vyšinutí – jeho čas se zastavil před válkou, žije v představě, že místo doma ho jeho blízcí drží v nevěstinci, a touží odtud utéct (Le bordel). Americký sen popsaný střízlivým pohledem člověka odjinud představuje text Phénix. Různě se mění pocity mladé dívky, jež jednou pochoduje v Londýně v průvodu za mír, proti válce Američanů ve Vietnamu (La marche), jindy v protestním průvodu v Paříži křičí US go home (Go home). Iniciační cestou by se dal nazvat výlet protagonistky přes Berlín, Vídeň, Teherán až do Diljí, kdy toužila „podívat se, co je za slovy“ (L´Est), ověřit si, že „Východ, ta jeho zeď, stojí především v mysli lidí.“

Některé texty jako by byly psány více pro efekt, prožitek vyznívá falešně – například pohřeb povadlé květiny (Cérémonie), sledování letadel odlétajících z Orly do Ameriky (Les avions, le dimanche à Orly). Dílo velmi připomíná bestsellery Philippa Delerma z konce devadesátých let, První lok piva a jiná maličká potěšení, 1997, či Pršelo celou neděli, 1998, a to zejména zaměřením na prekérní záležitosti a drobné radosti každodenního žití. Avšak Delannoyová dokázala své příběhy okořenit přídechem dětské naivity a bezprostřednosti a ještě ozvláštnit pohledem do historie.