Edward Hirsch, básník a prezident Guggenheimovy nadace, objevil pro Američany Holana i Ortena

Prezident Nadace Johna Simona Guggenheima Edward Hirsch je autorem jak šesti sbírek poezie, tak knihy Jak číst básně a zamilovat si poezii (How to Read a Poem and Fall in Love with Poetry), která se v USA nedávno stala bestsellerem. V červenci přednášel a četl ze svého díla i na kurzech tvůrčího psaní na pražské filozofické fakultě.

Jak se člověk v dnešních Spojených státech stane básníkem? Má se účastnit kurzů tvůrčího psaní, neúnavně bombardovat svými příspěvky nejrůznější literární periodika, sehnat si schopného agenta?
Chce-li se někdo stát básníkem, je to vždy interní záležitost. Touha musí vycházet z člověka, který potřebuje a hledá jakýsi duchovní význam prostřednictvím jazyka, což nelze vyvolat tím, že byste posílali své básně do časopisů nebo navštěvovali dílny tvůrčího psaní. Kurzy tvůrčího psaní vám mohou napomoci rozvinout talent a také vám najdou skupinku lidí, které zajímá totéž, co vás. A to se nemění - vždy se sdružovaly malé skupinky jednotlivců, kteří se chtěli stát básníky. Snad jediná věc, která je pro dnešní mladé básníky jiná, jsou ohlušující zvuky vycházející z masmédií. A někteří lidé se tak účastní programů tvůrčího psaní proto, že hledají důležitost a smysl individuálního hlasu, který je nyní slyšet méně a méně.

Vaše teoreticko-kritická kniha o poezii sklidila úspěch u odborníků, navíc se výborně prodávala. Čím si to vysvětlujete? Sehrál větší roli přístupný jazyk, jakým je napsaná, nebo sama volba rozebíraných děl?

Obojí. Léta jsem si prostě myslel, že mezi námi žije spousta lidí, kteří mají pocit, že by v poezii mohli najít cosi důležitého, ale ve školách se poezii příliš neučili a nebyli si jistí, zdali a jak se do ní mají pustit. Začal jsem tedy psát eseje, které později přerostly v knihu a určené byly jak komunitě literátů, tak komunitě čtenářů, jejíž existenci jsem si představoval - čtenářů vzdělaných a disponujících dobrou vůlí. Dalším cílem bylo vyložit poezii coby mezinárodní záležitost. Hodně básní se tak k americkým čtenářům dostalo vlastně poprvé a zdá se, že je skutečně oslovily - kupříkladu básně Vladimíra Holana nebo Jiřího Ortena, abych byl konkrétní, nacházejí nadšené čtenáře a Orten se snad dočkal nejmohutnějšího ohlasu vůbec. V reakcích čtenáři nejčastěji zmiňovali vášeň, průzračnost a hloubku jeho poezie a důležitou, třebaže sekundární roli sehrál i jeho pohnutý osud.

Lze se v Americe uživit poezií?

I u nás si básníci stěžují, ale musí si uvědomit, že poezie není utilitární ani pragmatická, a pro materialistickou společnost tak vždycky zůstane okrajovou záležitostí. Mnoho básníků a spisovatelů vůbec podporují univerzity, které jim však platí za jiný druh práce, za výuku, nicméně pořád slouží jako svého druhu záchranná síť pro ty autory, kteří by se jinak na trhu práce neprosadili. Třebaže totiž máme tradici grantů a stipendií, nikdo by se neuživil jen putováním od jednoho příspěvku k druhému. A uživit se pouze psaním poezie je prakticky nemožné - všichni básníci, které znám, mají i zaměstnání.

Těší se někteří američtí básníci statutu oficiálních hlasů?

Nenazýval bych je oficiálními hlasy - to by naznačovalo, že hovoří jménem vlády nebo státu, což není pravda. Nicméně v posledních dvaceti letech si poezie v Americe získává více veřejného prostoru - básníci recitují při prezidentských inauguracích (jak Jimmyho Cartera, tak dvakrát Billa Clintona) a zviditelnila se pozice nejen básníka laureáta celých Spojených států, ale i států jednotlivých.

Jak se básníci laureáti vybírají?

Každý stát má svou vlastní proceduru, ale v zásadě se vždy vytvoří výbor vysokých vládních úředníků a zejména básníků daného státu, který guvernérovi doporučí vhodného kandidáta. Toho pak guvernér schválí.

Jste prezidentem velice významné nadace. V čem vlastně spočívá vaše práce? A byly na vás někdy vyvíjeny nějaké politické či jiné tlaky?

Mým úkolem je vést nadaci, která ročně formou grantů rozdělí mezi jednotlivce asi osm milionů dolarů. Rozhoduje se výlučně na akademických a literárních základech, tak, aby se podporovali ti nejlepší filozofové, ekonomové, politologové, výtvarní umělci, básníci a prozaici, aniž by se jakkoli přihlíželo k jejich politickým vazbám či smýšlení. A doufám, že nejsem naivní, ale doposud jsem nepocítil ani sebemenší tlaky z žádné strany. Zdůrazňuji ovšem, že jsme soukromá nadace, zatímco ministerstvo kultury podle mě nevyhnutelně znamená jistý vliv vlády, neboť se rozhoduje centralizovanějším způsobem.

Jak si vysvětlujete, že právě v USA se zrodily moderní formy mecenášství a dodnes tam doslova vzkvétají?

Souvisí to se vznikem silné střední třídy. Silná střední třída tvoří obecenstvo a čtenářstvo a rovněž si cení tradice, kdy bohatí jedinci své peníze prostě nehrabou na hromadu, ale jsou schopni se o ně dělit. Zejména na počátku dvacátého století vytvořila ve Spojených státech řada velice movitých rodin řadu nadací podporujících vědu a umění, přičemž Nadace Johna Simona Guggenheima je jen jedním příkladem - založena byla roku 1925 a od té doby funguje doslova nepřetržitě. A ačkoli se toho dá proti Spojeným státům říct opravdu hodně, právě v tradici podporování vědců a umělců vidím nesmírně pozitivní stránku Ameriky.

Myslíte si, že podobně kladnou roli by potenciálně mohla sehrát i zdravá a silná česká střední třída?

Co se týče vytváření podpory a zvýraznění role umění v České republice, neodvážil bych se vydávat přesná doporučení, jedno však vím: čeští básníci nás toho mohou hodně naučit o historii, o její důležitosti, tíži a složitosti, a jak závažný je boj o nalezení vlastního hlasu. Američtí básníci pak své české kolegy mohou zasvětit do vztahů mezi poezií a demokracií, jelikož demokracie je u vás pořád relativně novým jevem. Vztahy mezi uměním a demokracií stojí v centru pozornosti americké poezie již od Whitmana, a snad je tento směr a způsob přemítání skutečně něčím, co teď může „starému kontinentu“ nabídnout takzvaný Nový svět.