Alessandro Baricco
Baricco, Alessandro

Alessandro Baricco

Alessandro Baricco, v současnosti jeden z nejčtenějších a nejpřekládanějších italských autorů.

Alessandro Baricco, v současnosti jeden z nejčtenějších a nejpřekládanějších italských autorů, se narodil v roce 1958 v Turíně. Na zdejší univerzitě studoval filozofii, kde pod vedením významného profesora Gianniho Vattima promoval s diplomovou prací zabývající se estetikou. Zároveň také úspěšně završil studium hudby na konzervatoři. Několik dalších let pracoval v různých reklamních agenturách a přitom se věnoval studiu hudební kritiky.

V roce 1988 publikoval v nakladatelství Einaudi esej Génius na útěku (Il genio in fuga, 1988), který je věnován dílu Gioacchina Rossiniho. Hudební kritice je věnovaný i další esej Hegelova duše a krávy z Wisconsinu (L´anima di Hegel e le mucche di Wisconsin, 1992), zaměřený na modernost v hudbě. Současně je ovšem Baricco velmi aktivní i ve své románové tvorbě. V roce 1991 vydává svou prvotinu Hrady hněvu (Castelli di rabbia, 1991, česky 2003), za kterou byl oceněn dvěma literárními cenami: Premio Selezione Campiello a Prix Médicis Étranger. Moto pocházející z Duínských Elegií rakouského básníka Reinera Maria Rilkeho se táhne celým románem jako červená nit a nechává tušit hlavní motiv díla - vzestup a pád v životech jeho protagonistů: “A my, kteří štěstím / myslíme cosi, co stoupá, / nás by teď musel rozvrátit pohled / na jeho pád.” V románu je vedle toho obsaženo téma technického pokroku, symbolizovaného železnicí nebo budovami postavenými ze skla. Román byl brzy přeložen do mnoha evropských jazyků a vynáší Baricca i na světovou literární scénu.

Dva roky nato vychází Bariccovi další román, Oceán moře (Oceano mare, 1993, česky 2001), který se téměř okamžitě stává bestsellerem. Potvrzuje autorovu tvůrčí zralost, za niž také získává ocenění Premio Viareggio. Děj knihy je situován do přímořského hotelu Almayer, kde se potkávají její hrdinové a žijí své osudy utkané neviditelnými nitkami, vedoucími vždy k moři. To se nakonec stává opravdovým protagonistou příběhu.

Krátce nato, v roce 1994, publikuje Baricco divadelní monolog Devatenáctset (Novecento, 1994), jenž je v roce 1998 zfilmován italským režisérem Giuseppem Tornatorem. Podle vyjádření autora tento text balancuje mezi opravdovým dramatem a příběhem čteným nahlas. V příběhu geniálního pianisty, který se narodil na lodi a nikdy nesestoupil na pevninu, aniž by kdokoli věděl proč, se snoubí dva motivy typické pro Baricca: hudba a silný osobní příběh.

Ve stejném roce začíná moderovat televizní pořad Pickwick, o čtení a psaní (Pickwick, del leggere e dello scrivere). Baricco představuje, podle svého výběru, významné knihy světové literatury a v každém dílu uvítá jednoho či dva hosty z literárního světa, se kterými rozebírá některé problematické otázky literární interpretace. Kromě toho zakládá se svými přáteli Školu Holden (la Scuola Holden), kde sám vyučuje vyprávěcí techniky a kreativní psaní. V roce 1995 vydává sbírku svých sloupků, publikovaných v kulturní rubrice turínského deníku “La Stampa”, pod názvem Barnum. Reportáže z velké show (Barnum. Cronache dal Grande Show), která se v roce 1998 dočká druhého dílu.

Dalším Bariccovým literárním počinem je útlá novela Hedvábí (Seta, 1996, česky 2004), záhy přeložená do více než třiceti jazyků. Holywoodský režisér Johnem Maddenem dokonce plánoval její zfilmování, nakonec se ale neuskutečnilo. Poetický příběh odehrávající se ve Francii a Japonsku je zasazený do 19. století, do Bariccovy oblíbené epochy. Hrdina příběhu odjíždí obchodně do Japonska a tam se zamiluje do dívky, se kterou nikdy nepromluví jediné slovo. Velmi silným motivem je ticho, které je “zobrazeno” na četných nepopsaných stranách knihy. Autor zde také rozvíjí témata cestování a války, typická pro počínající industriální éru.

V roce 1998 přichází Baricco s ambiciózním projektem “Totem”, netradičním divadelním představením, přenášeným i televizí, ve kterém objevuje překvapivé souvislosti mezi hudbou a literaturou a zprostředkovává je divákovi názornými ukázkami a příklady.

V roce 1999 vychází Bariccův zatím nejobsáhlejší román City (City, česky 2000), jenž obsahuje několik paralelních příběhů, odehrávajících se buď v myslích dvou hlavních hrdinů, nebo reálně. Bariccovým zatím posledním prozaickým dílem je novela Bez krve (Senza sangue, 2002). Jejími ústředními motivy jsou válka, pomsta a vděčnost.

Alessandro Baricco, jako silná a sebevědomá osobnost, často vystupuje v médiích a vyjadřuje se k aktuálním společenským otázkám. Je sice zatracován kritikou pro mrhání talentem a zneužívání vyprávěcích technik pro oslnění publika, ale v široké čtenářské obci se těší mimořádné přízni čtenářů, nejen italských.

Bibliografie:
C. Pezzin, Alessandro Baricco, Cierre, Sommacampagna 2001.
A. Scarsella, Alessandro Baricco, Cadmo, Roma 2003.
A. Ambrosini, Racconti stravaganti di varia umanita', "Secolo d’Italia", 31/3/1991, str. 8-9.

Internetové odkazy:
http://biografieonline.it/biografia.htm?BioID=36&biografia=Alessandro%20Baricco (italsky) - Italsky psané stránky, které jsou věnovány životopisům různých osobností nejen z literárního světa.
http://home.nikocity.de/contrasto/Baricco.htm (italsky a německy) - Dvojjazyčné stránky věnované biografii Alessandra Baricca.
http://www.librerie.it/alessandro-baricco.html (italsky) - Krátká biografie autora na serveru knihkupectví. http://www.milano24ore.de/kultur_sport/buchtipps/Frame.html?buchtipps.html (německy) - Krátká biografie autora, doplněná o stručné obsahy jeho děl.
http://www.vonholt.ch/buchempfehl.htm (německy) - Stránka představuje stručné obsahy románů Alessandra Baricca.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Lamanai,

Díky, rád jsem si o něm konečně přečetl něco víve než jen na přebalech knih. Tento autor mne strhl, dokonce mám v plánu, že se kvůli jeho a Calvinovým knihám naučím italsky. Těším se na překlad nejnovější novely, práce Alice Flemrové mne velmi oslovuje.