Deník, autentický dokument o životě autora, se přirozeně překrývá s autorovým životopisem – na iliteratuře pod hlavičkou „portrét autora“. O Deníku Anne Frankové to platí o to víc, že text zachycuje nejzásadnější období jejího života, totiž zmatky dospívání umocněné tím, že se jako židovská dívka musela za nacistické okupace Nizozemska skrývat. Záznamy končí tři dny před odhalením úkrytu a odvlečením obyvatel „zadního domu“ do koncentračních táborů, kde všichni, kromě Annina otce, zahynuli. Anne nebylo ještě ani šestnáct let. Zdálo by se tedy, že – snad kromě hodnocení literárních kvalit Deníku – k jejímu životopisu téměř není co dodat. Ve skutečnosti se od Deníku odvíjí celá řada zajímavých otázek: třeba o vystěhovaleckých osudech, o chování lidí v tísni, ale také o odolnosti textu vůči posmrtnému kultu, nebo o tom, nakolik odpovídá světoznámý bestseller záměrům autorky.

Co předcházelo...
Období, kdy Frankovi bydleli na amsterodamském náměstí Merwedeplein, působí téměř idylicky. Anne tam prožila bezstarostné dětství a deník začíná líčením, jak oslavila třinácté narozeniny. Z jejího štěbetání, inspirovaného četbou dívčích románků (zejména tehdy nesmírně populární série Cissy van Marxveldtové o rázné dívčině Joop ter Heulové – od dospívání po manželství), vyvstává typický obraz dívky na prahu puberty, která ve škole dostává tresty, protože se neustále baví, má nedostatečnou z algebry, ale plnou hlavu jiných starostí: nejvíc času tráví s kamarádkami a začínají se jí zapalovat lýtka. Z fotografií se na nás dívá okatý, křehký žabec samá ruka samá noha, nějakými komplexy ale rozhodně netrpí. Ve třídě má hlavní slovo a obklopuje ji široký okruh kamarádek i ctitelů. Z mnoha drobností jejího líčení vyplývá, že se pohybuje v „lepších“ kruzích. Svědčí o tom místo bydliště v jižní části Amsterodamu, zmínky o kamarádkách hrajících pozemní hokej, nákupy v dodnes proslulém obchodním domě Bijenkorf (v překladu Úl), nakonec i oslava narozenin s domácí projekcí Rin Tin Tina. Píše se ovšem rok 1942, Nizozemsko je tou dobou přes dva roky obsazené nacisty a protižidovské zákony platí naplno. A tak je domácí promítání filmů hlavně pozornost otce Franka, aby dcerám a jejich kamarádkám kompenzoval skutečnost, že Židé nesmějí do kina. Anne má za sebou první rok na židovském lyceu (i když by jinak měla ještě chodit na obecnou školu) a její líčení rodinné historie končí výčtem zákazů zasahujících jí i ostatním židovským obyvatelům Amsterodamu tvrdě do života. Přesto Otto Frank i ve chvíli, kdy dceři oznamuje, že se brzy přesunou do úkrytu, klade důraz na to, aby si hlavně užívala volnosti, dokud to ještě jde.

Iluzi bezpečného přístavu, kterou se Ottovi a Edith Frankovým dlouho dařilo udržovat pro dcery, však sami rozhodně nepodléhali. V roce 1933, kdy do Amsterodamu přesídlili z Frankfurtu n/M, mohl Otto Frank ještě bez problémů založit firmu Opekta. Jak už to bývá, hledal čerstvý přistěhovalec, neovládající jazyk a nevyznající se ještě dobře v novém prostředí, oporu v kruzích krajanů. Spojil se s Viktorem Kuglerem, Němcem z Vrchlabí, který za 1. světové války sloužil u c.k. námořnictva na Jadranu, ale místo nově vzniklého Československa zvolil po jejím skončení nejprve Německo a od roku 1920 pak přešel k firmě obchodující pektózou v nizozemském Utrechtu. Oženil se a usadil se v Hilversumu, v roce 1938 se pak nechal naturalizovat na Nizozemce. Sekretářka Hermine (Miep) Santrouschitz, provdaná Giesová, se dostala do Holandska roku 1919 jako desetiletá v rámci výpomoci zemím postiženým válkou. Přijela na zotavenou se skupinou rakouských dětí a u svých amsterodamských pěstounů už pak zůstala.

Frankova firma Opekta si nevedla špatně, ovšem byla příliš závislá na zavařovací sezóně (prodávala pektózu domácnostem), a tak v roce 1938 přibyla firma Pectacon, zabývající se prodejem koření k výrobě uzenin. Tam našel uplatnění Hermann van Pels, který se uchýlil do Holandska o rok dříve z Osnabrücku, aby tak se ženou Augustou a synem Peterem unikli pronásledování Židů. Rodina měla po prarodičích, kteří kdysi přesídlili do Německa, nizozemské občanství. Jen díky tomu se směli v Nizozemsku usadit. V průběhu 30. let se totiž pravidla pro židovské uprchlíky – částečně i na popud nizozemské židovské obce – velmi zpřísnila, aby tak úřady zamezily příliš masovému přílivu uprchlíků z Německa. Osmý obyvatel „zadního domu“, zubař Fritz Pfeffer, přijel do Holandska po „křišťálové noci“ v roce 1938, kdy už nebylo pochyb o tom, že jsou Židé v Německu v ohrožení, ale povolení k pobytu získal jen dočasné s podmínkou, že bude pokračovat dál – za moře. Frankovi zažili tvrdý postup úřadů i v blízkém příbuzenstvu. Jeden z bratrů Edith Frankové také uprchl po „křišťálové noci“ do Holandska, ale dostal se do sběrného tábora Zeeburg, odkud směl po čase odjet do Spojených států – jen díky tomu, že se tam za něj zaručil druhý bratr. V Holandsku – přestože jeho sestra už léta žila v Amsterodamu – zůstat nesměl.

Obvyklé počáteční potíže vystěhovalců, jako je vytržení ze známého prostředí, ztížené kontakty s příbuzenstvem a přáteli, jazykové obtíže, začátek „od píky“ (Otto Frankovi bylo v okamžiku emigrace čtyřiačtyřicet let), tedy umocňoval pocit, že před Hitlerem není kam uniknout. V tíživém ovzduší plném nejistoty je snad třeba hledat jednu z příčin, proč Edith Franková vychází z Deníku, ale i z líčení pamětníků, jako pesimistická, upjatá žena. Vedle šarmantního Otto Franka s mimořádnou schopností získat si lidi vynikaly tyto její rysy dvojnásob.

Okolnosti skrývání
Otto Frank vyvodil ze zhoršující se situace důsledky: firmu zavčas formálně převedl na své nežidovské partnery a už od jara 1941 začal připravovat skrýš. Úkryt v „zadním domě“ na Prinsengrachtu 263, kde jeho firma od roku 1940 sídlila, byl mimořádný. Byl tak prostorný, že Frankovi mohli nabídnout místo i čtyřem dalším lidem. Ukrývání Židů i dalších lidí pronásledovaných nacisty bylo sice v Nizozemsku poměrně rozvinuté, ale rodiny se většinou musely rozdělit, skrýše (často velmi primitivní – pod podlahou, v těsném přístěnku apod.) z bezpečnostních důvodů střídat, mnohdy se našlo umístění pouze pro děti – zejména v početných rodinách totiž neupoutával v houfu dětí „vzdálený synovec“ nebo „neteř“ příliš pozornost. Skrýš v budově firmy měla tu výhodu, že Otto Frank mohl podnik ze zákulisí i nadále řídit.

Ukrývání osmi lidí v samém srdci města bylo nesmírně náročné organizačně i finančně. Protože nikdo z obyvatel „zadního domu“ nedostával potravinové lístky, musely se opatřovat ilegálně, nebo kupovat potraviny na černém trhu – obé bylo neproveditelné bez solidního finančního zázemí. Kromě čtyř zaměstnanců, kteří pomáhali bezprostředně, tu byla celá síť dalších lidí, kteří sice neznali podrobnosti, ale bylo jim jasné, do čeho jsou zapojeni. Pro všechny zúčastněné to znamenalo obrovské riziko.

Nebezpečí z prozrazení přitom nebylo malé – vzhledem k okolnostem je možná dokonce div, že skrýš byla odhalena až po více než dvou letech. Hustá zástavba v samém středu města, kde kůly zaražené do písku unesou jen odlehčené domy, v nichž je přes tenké stěny slyšet každý vzdech a na praskajících dřevěných podlahách a schodech každý krok – navzdory všem bezpečnostním opatřením je nepravděpodobné, že by si obyvatelé ostatních domů ústících do vnitřního bloku ničeho nevšimli. Dům navíc stojí v malebné lidové čtvrti Jordaan, jakési vesničce uvnitř města, kde se obyvatelé oslovovali „strejčku“ a „teto“ a život se odehrával z velké části na ulici, takže pravidelný přísun značného množství potravin na jednu adresu nemohl uniknout pozornosti. Zásobovací situace se přitom stále zhoršovala. Společné obědy ze zásob obyvatel skrýše měly pro jejich ochránce nezanedbatelný význam (i když v nejtěžší „hladové zimě“ 1944–45, kdy následkem německé blokády zemřelo na západě a severu země, tedy i v Amsterodamu, hladem a zimou na dvacet tisíc lidí, už byl úkryt prázdný).

Je obdivuhodné, jak vydrželi v těchto podmínkách čtyři zaměstnanci (kromě zmíněného Viktora Kuglera a Miep Giesové ještě Holanďané Johannes Kleiman a Bep Voskuijlová) obyvatele „zadního domu“ podporovat – materiálně i morálně. Zásobovali je nejen jídlem, ale i knihami, objednávali jim korespondenční kursy, snažili se prolomit „ponorkovou nemoc“ návštěvami, oslavami narozenin, zkrátka obklopovali je vřelou přátelskou péčí a pomáhali vytvářet alespoň náznak „normálnosti“. Obyvatelé vzdorovali nepřirozeným podmínkám sebekázní, zachováváním pevného režimu (diktovaného částečně zvenčí – volný pohyb po domě i rozhovor byl možný jen mimo pracovní dobu firmy), vzděláváním, četbou, cvičením, výpomocí v podniku. I psaní deníku je samozřejmě způsob, jak se vyrovnávat s obtížnou situací – kromě Anne si vedla deník i Margot, ten se však nenašel. Z Annina deníku vyplývá, že ve skrýši – podobně jako ve vězení – nabývají nejtriviálnější drobnosti na významu. Příznačné je Annino dilema. Chybí jí teplé oblečení, ale s pletením bílé vesty nechce příliš spěchat, aby jí oblíbená činnost vystačila na delší dobu.

Na pomezí dvou kultur
Osazenstvo „zadního domu“ tedy tvořili židovští přistěhovalci z Německa. Němčina byla pro všechny mateřský jazyk, i když děti – zejména Anne a Margot, které měly nizozemské školy – mluvily plynně a bez přízvuku nizozemsky. Tímto jazykem také psaly a četly, kdežto číst německy si Anne začala cvičit teprve v úkrytu (a poznamenává, že při čtení ještě pohybuje rty). Přesto je zajímavé, že se Anne při psaní deníku nevyhnula germanismům. Je vidět, že se pohybovala v německém prostředí – ať už doma, nebo v okruhu rodinných známých. Ve čtvrti Rivierenbuurt, kde Frankovi bydleli, se během 30. let vytvořilo početné společenství židovských uprchlíků z Německa, m.j. proto, že v nově postavených domech byl k dispozici dostatek bytů. Sdílený osud přirozeně vedl k čilým společenským stykům. Mezi spřízněnými jazyky, jakými němčina a nizozemština jsou, dochází pak snadno k interferenci.

V „zadním domě“ vznikla zvláštní situace: z averze k nacistům se i dospělí snažili mluvit nizozemsky. Připomíná to osudy některých maďarských uprchlíků v roce 1956, kteří svým dětem i doma zakazovali mluvit maďarsky – i za cenu toho, že se rodiče zpočátku dokázali vyjadřovat v novém jazyce jen velmi primitivně a že děti brzy získaly značný náskok. Dospělí v „zadním domě“ se nechávají od dětí doučovat (typická situace přistěhovalců, kdy si vzhledem k jazykovému handicapu musí rodiče a děti někdy vyměnit role). Anne svou převahu vychutnává – silný německý přízvuk dospělých a jejich obtížné lámání nizozemštiny v Deníku s oblibou paroduje. Ovšem ve vypjatých situacích přichází ke slovu němčina.

Život mezi dvěma kulturami se samozřejmě obráží i jinde. Pod vlivem holandských křesťanských ochránců slaví uprchlíci v úkrytu poprvé Mikuláše (s typicky holandskými básničkami) i Vánoce. Do jídelníčku proniká ryze holandský „stamppot“, což je hustší bramborová kaše smíchaná – podle sezony – s různými druhy vařené nebo syrové (štěrbák, mladá řepná nať apod.) zeleniny. A tak v proslulé scéně, kdy si Anne v kuchyni přidržuje u nosu navoněný kapesníček, se chrání před pachem, jaký vydává snad nejklasičtější „stamppot“ – z kadeřavé kapusty, navíc v sudové (trvanlivé) úpravě. Jinde se zmiňuje o další holandské specialitě – picalilly, tedy pikantní nakládané zelenině. Anne zřetelně tíhne k zemi, kde od čtyř let žije, a tak např. se zájmem sleduje zprávy o královské rodině, což vyvolává zase zdvižené obočí u dospělých. Ti se sice samozřejmě zcela distancují od nacistického Německa, ale nedokáží se tak snadno ztotožnit s novou zemí.

Anne Franková a Deník v médiích
Status těchto uprchlíků nečekaně zčeřil hladinu na podzim 2004, když probíhala televizní anketa o největšího Nizozemce. Anne Franková byla jedním z předních kandidátů - až na to, že nikdy neměla nizozemské občanství. Německého občanství Hitler v listopadu 1941 všechny uprchlíky zbavil, takže Anne zemřela bez státní příslušnosti. Živá diskuse dolehla až do parlamentu – ten však odmítl možnost, že by se nizozemské občanství dalo udělit posmrtně (byl ostatně v poněkud prekérní situaci, protože se souběžně řešil případ více než dvaceti tisíc uprchlíků, kteří se po letech marného čekání na udělení azylu museli vrátit do svých zemí). Organizátoři ankety nakonec prohlásili, že nizozemské občanství není pro kandidáty podmínkou (načež technickým nedopatřením zvítězil kontraverzní, v roce 2002 zavražděný politik Pim Fortuyn před Vilémem Oranžským).

Tato epizoda dokresluje místo, jaké Anne Franková v Nizozemsku zaujímá. Je především symbolem, součástí mýtu, který se kolem ní a Deníku rozvinul po válce. Průměrný obyvatel Amsterodamu vidí především frontu turistů vinoucí se v každém ročním období ke vchodu do Domu Anne Frankové na Prinsengrachtu. „To je takový náš Fučík,“ utrousil kdysi jeden místní bohemista. Přesto Deník pravidelně zvíří hladinu. Tak se v roce 1998 objevilo pět stránek, které Otto Frank z rukopisu vyčlenil a dal do úschovy bývalému pracovníku amsterodamské Nadace Anne Frankové C. Suijsovi. V novém českém vydání pasáž najdeme u data 8. února 1944 („Protože mám právě teď čas na přemýšlení...“). Ještě větší rozruch vzbudila v roce 2002 biografie Otto Franka od Američanky Carol Ann Lee (m.j. autorky nepříliš vydařené biografie Anne Frankové z roku 1998), kde autorka rozvíjí hypotézu o okolnostech zrady. Skrýš měl prozradit bezcharakterní podvodník, kolaborant a udavač Tonny Ahlers (současně jediný zdroj – jeho tvrzení se nepodařilo doložit), který měl Otto Franka už před odchodem do úkrytu vydírat, a dokonce i po válce od něj inkasovat peníze. Při té příležitosti se ukázalo, že Státní ústav pro válečnou dokumentaci (RIOD, nyní NIOD) už v 60. letech zjistil, že Frankova firma za války dodávala i Wehrmachtu. V roce 1985 tuto informaci potvrdila i Miep Giesová s dodatkem, že o tom zaměstnanci věděli a že bylo v té době obtížné se takovým dodávkám vyhnout.

Otto Frank se po návratu do Amsterodamu ocitl v choulostivé situaci – bez ohledu na to, že přežil Osvětim a ztratil ženu i obě dcery, byl pro nizozemské úřady především Němec, jehož spolehlivost a obchodní činnost za okupace je třeba prověřit. Svůj podnik směl znovu převzít teprve po revizi (která ovšem dodávky Wehrmachtu neobjevila). Tragiku jeho postavení dokládá i bizarní jednání v souvislosti s totožností rakouského velitele přepadu. Jeho jméno – SS-Oberscharführer Karl Josef Silberbauer – bylo zaměstnancům firmy známo. Miep Giesová ho dokonce po zatčení vyhledala v sídle SD a pokusila se mu nabídnout za záchranu obyvatel „zadního domu“ úplatek (její vídeňský přízvuk působil, že byl Vídeňák Silberbauer vůbec ochoten s ní mluvit). Přesto Otto Frank zaměstnance hned po válce přemluvil, aby místo tohoto jména používali Silberthaler, protože Silberbauer je prý v Rakousku běžné jméno, takže by zbytečně uváděli v podezření mnoho nevinných lidí. Následkem toho se Simonu Wiesenthalovi podařilo teprve v roce 1963 Silberbauera vystopovat. Odhalení ukončilo jeho kariéru u vídeňské policie, v jejíchž službách byl od roku 1954.

Ohlas v médiích vzbudilo také kritické vydání Deníku z roku 1986, které – kromě konečného potvrzení pravosti – vrhlo na text nové světlo. Ukázalo se, že Anne na jaře 1944, pod vlivem rozhlasového projevu exilového ministra školství, který Nizozemce nabádal k dokumentování válečných zkušeností a uchovávání deníků pro archivy, začala své původní zápisky pro tento účel přepisovat a upravovat. Kromě původní verze a tedy existuje i verze b, autorkou určená k zveřejnění. První knižní vydání v roce 1947, které se stalo základem i pro překlady, ovšem připravil Otto Frank a čerpal přitom z obou Anniných verzí – tak vznikla verze c. Zajímavý je v této souvislosti postřeh literární vědkyně Lauren Nussbaumové z Portland State University v Oregonu (která ostatně ve 30. letech také vyrůstala v okruhu německých židovských uprchlíků v Amsterodamu a rodinu Frankových znala). Poukazuje na to, že Annina verze b, ač je v podstatě dokončená (Anne v přepisování došla k březnu 1944, zbývající zápisky verze a už psala zřejmě s myšlenkou na publikaci), nikdy nevyšla tiskem jako celek. Nejnovější oficiální verze v redakci německé autorky a překladatelky Mirjam Presslerové totiž k verzi c Otto Franka přidává další úryvky z verze a, čímž se původnímu Anninu záměru vzdaluje ještě víc. Podobně dochází Nussbaumová porovnáním tří verzí v kritickém vydání k závěru, že Otto Frank ve skutečnosti nevyřadil při redigování příliš intimní pasáže o Annině tělesném dospívání nebo o jejím problematickém vztahu k matce, jak se obecně tradovalo, ale naopak oproti jejímu autorskému záměru některé pasáže tohoto charakteru do verze c dodal. Jako by chtěl posílit obraz rozháraného dospívání, když Anne ve své verzi b prokazuje nadhled a smysl pro literární působení textu, tedy značnou vyspělost. Například rozsáhlé pasáže líčící období její zamilovanosti do Petera Anne nemilosrdně vyřazuje. Je to pro ni překonané stádium, navíc si uvědomuje, že se Peter stal objektem jejího citového vzplanutí jen z nouze. Nussbaumová poznamenává, že Anniny spisovatelské schopnosti jsou tedy dosud neprávem opomíjeny, obraz vytvořený jejím otcem a později Mirjam Presslerovou zastiňuje Annin vlastní portrét.

Překlady
Zvláštní kapitolu tvoří překlady. První německý překlad přispěl svou škrobeností k pochybnostem o pravosti – nezdálo se možné, že by dívčí deník byl psán tak šroubovaným jazykem. Nesrovnalosti vznikaly také z toho, že někteří překladatelé vycházeli ze strojopisu verze c, pořízeného O. Frankem, a jiní z prvního knižního vydání z roku 1947, kde ale redaktor proti strojopisu některé pasáže vyřadil. Nejnovější česká verze vznikla, zdá se, poněkud neobvykle – z tiráže vyplývá, že M. Jacobsenová zredigovala s použitím německého vydání překlad M. Drápala z roku 1992, doplnila nově objevené pasáže a provedla i revizi textu. S nizozemským originálem tedy text zřejmě nikdo neporovnával.

M. Jacobsenová naštěstí nazývá Anne opět jejím pravým jménem (místo Anna) a i další křestní jména – u Drápala s oblibou počešťovaná – vrátila do původní podoby. Česká verze putovní výstavy o Anne Frankové i webové stránky se však bohužel opírají o Drápalův překlad, čímž dochází k nepříjemnému zmatení – v českých materiálech teď střídavě narážíme vedle správné Anne (zkráceno z Anneliese) i na podobu Anna (počeštěnou vlastně nelze říct, protože jméno Anna jak v Německu, tak v Nizozemsku také existuje – je to tedy prostě přejmenování). Jinak M. Jacobsenová překlad odlehčila a stylově přiblížila současnému jazyku. Vzhledem k tomu, že Deník čtou především mladí lidé, je to jistě rozumné řešení, i když se tím setře dobová patina a jazyk poněkud zhrubne.

M. Drápal (zemřel 1991) samozřejmě ještě nemohl při práci na překladu využít možností, které se rozvinuly v následujících letech, jako jsou pobyty v Překladatelském domě v Amsterodamu, internet apod., a proto v jeho překladu najdeme – hlavně pokud jde o reálie – drobné nesrovnalosti. Německá verze zřejmě neposkytla dostatečnou oporu k tomu, aby se M. Jacobsenové podařilo tyto chyby odstranit. Ale to jsou jen podružnosti. Když se do Deníku začteme, zapomeneme na všechna „ale“ a promlouvá k nám vnímavá dívka se smyslem pro humor a – v jejím věku nebývalou – schopností sebeironie i nadhledu. Okolnosti skrývání tvoří pro současné mladé čtenáře nejspíš jen kulisu. Víc na ně působí nadčasové a věčně se opakující tápání na pomezí dětství a dospělosti, hledání vlastních obrysů, vymezování se vůči okolí. To sledujeme v Deníku jako pod drobnohledem, protože konflikty provázející dospívání se v omezeném prostoru s minimem soukromí přirozeně vyhrocovaly, a současně měla Anne vzhledem k okolnostem mimořádnou příležitost k tomu, aby své pocity podrobně zachytila. Kult, patos, turistický byznys, to všechno se hroutí pod silou a přesvědčivostí Annina upřímného lidského hledání.

Deník Anne Frankové lze koupit i jako audioknihu