Známý psychiatr a literát Jan Cimický se tentokrát pustil do byzantských dějin. Za hrdinu svého příběhu si vybral jednoho z byzantských císařů, Joanna Tzimiska (vládl v letech 969-976), a jak je uvedeno na přebalu, autor ho považuje za svého jmenovce. Příběh začíná retrospektivně, kdy mladý Joannis vzpomíná na své mládí na rodinných statcích v Thessalii, a pomalu se přenáší do jeho současného života v Konstantinopoli i při vedení vojsk. Byl přítelem Romana, syna císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta (známého svojí vzdělaností a moudrostí), samotného císaře. Žil v okruhu několika spřízněných aristokratických rodin, věnoval se jak vojenství, tak literatuře a diplomacii…

Za jeho krátké vlády Byzanc opravdu vzkvétala, i když ne natrvalo, neb svoji velikost mohla těžko dlouhodobě udržet. Autor stručně mapuje období vlády císařů Konstantina VII. Porfyrogenneta (913-959), Romana II. (959-963), Nikefora Foky (963-969) a Joanna I. Tzimiska (969-976).

Autor vychází prakticky ze dvou základních příruček: Byzantská vzdělanost (R. Dostálová, Praha 1993) a Dějiny Byzance (kol. autorů, Praha 1994), ze kterých někdy téměř opisuje celé pasáže (což ovšem není na škodu čtenáři, který výše zmíněné knihy nezná). Z česky dostupné literatury jsou to prakticky jediné prameny, ze kterých je možné se něco dozvědět nejen o Tzimiskovi, ale celkově o Byzanci jako takové. Proto se autor drží ve svém fiktivním příběhu pouze těch událostí, o kterých se mohl dočíst. Nezabíhá do zbytečných komplikovaných detailů byzantské historie, které by mohly čtenáře rušit. Na druhou stranu tak ovšem mnohá líčení trochu ztrácejí kontext a přesvědčivost. Někdy je jednání postav trochu v rozporu s obrazem, který o nich Cimický vytvořil o pár stránek dříve, ale na celkové logice příběhu to nic nemění.

Je škoda, že autor více nezapracoval do textu alespoň občasný popis byzantských reálií (oděv, vybavení paláců, popis Konstantinopole apod.), které by mohly českého čtenáře opravdu zaujmout. Na našem knižním trhu se totiž knihy s byzantskou tematikou prakticky neobjevují, a to ani beletrie, populárně naučné publikace, nemluvě o vědeckých pracích. Je to škoda, protože bohatství námětů a neznalost českých čtenářů této problematiky otevírají volné pole působnosti pro spisovatele jen trochu nadané fantazií. Při této příležitosti se nabízí ještě kniha Jindry Jarošové Svatí kacíři (Praha 2000), ale vzhledem k hloubce tematiky (život svatých Cyrila a Metoděje) a velice odpovědnému přístupu autorky k historickým pramenům nelze tyto dvě knihy srovnávat.

Nakonec bych pouze upozornila na některé nepřesnosti, kterých se autor dopustil, když si půjčoval řecká jména a názvy. Většinou nepoužíváme název Thessalonika, ale lze se držet slovanského názvu Soluň, který již v té době existoval. Císař Konstantinos VII. měl přívlastek Porfyrogennetos (= v purpuru zrozený), a ne Porfyrogennes. Autor špatně skloňuje jméno dalšího císaře, Nikefora Foky, nedodržuje jednotu v některých názvech (Blacherny, Blachernai), patriarchu Polyeukta netřeba psát s -c- (Polyeuctos) a název ortodoxní říše tehdy ještě nebyl namístě, neboť k tzv. Velkému rozkolu došlo až v roce 1054, kdy se de facto rozdělila východní a západní křesťanská církev na později nazývanou katolickou a ortodoxní/pravoslavnou. V době Tzimiska ještě stále panovala více méně křesťanská jednota.

Obecně však lze tuto knihu doporučit komukoli, kdo se zajímá o Byzanc a nechce se probírat vědeckými publikacemi (výše zmíněnými), kdo chce alespoň částečně nahlédnout do kousíčku historie jednoho z největších a nejdéle trvajících států na pomezí Evropy a Asie, který ovlivňoval dění v celém tehdy známém světě a o kterém je v Čechách jen minimální povědomí.