Jako bych nebyla
Drakulić, Slavenka: Jako bych nebyla

Jako bych nebyla

Ačkoliv zpráva o výměně ještě nebyla oficiálně zveřejněná, přesto se šíří, probouzí zasunuté vzpomínky a zneklidňuje je v jejich běžném dni. M. mluví o manželovi, o němž byla dosud přesvědčená, že je mrtvý. I když o něm dosud nic neslyšela, teď se jí zdá, že by mohl být i přesto naživu...

...Ačkoliv zpráva o výměně ještě nebyla oficiálně zveřejněná, přesto se šíří, probouzí zasunuté vzpomínky a zneklidňuje je v jejich běžném dni. M. mluví o manželovi, o němž byla dosud přesvědčená, že je mrtvý. I když o něm dosud nic neslyšela, teď se jí zdá, že by mohl být i přesto naživu. S. přemýšlí o rodičích. Jako by byla dosud zmrzlá, najednou cítí, jak se v ní led pomalu rozpouští. Ani ona neslyšela nic o rodině, bála se, že jejich zmizení v podstatě znamená, že jsou mrtví. Ale sama sobě teď může dovolit, aby měla naději – a i to ji zneklidňuje. Poprvé za tak dlouhou dobu se děvčata odvažují myslet na budoucnost.

Očekávání mění situaci na pokoji. Děvčata jsou stále nervóznější. Hádají se kvůli každé maličkosti, kvůli frontě na praní, kvůli mýdlu, kvůli chlebu. Žádali od S., aby ověřila pravdivost té zprávy u Kapitána, ten musí znát pravdu. Fámy se po lágru šíří jako mor. Z kuchyně do skladu, pokoje, služební místnosti. Už se nemluví o výměně, ale o vojsku, „našem“ vojsku, které se blíží a které osvobodí všechny zajatce. Vypadá to, že zesílilo zabíjení v mužském lágru. V noci je slyšet krátké výstřely, spolehlivý příznak poprav. Někdy vidím ráno záchodovým okénkem, jak strážní v dálce nakládají mrtvoly na kamion. Mrtvoly jsou srovnány jako polena. Skutečnost, že zatím likvidují jen muže z druhého lágru, je nemůže utěšit. Místo rozkazu o výměně žen může i do jejich lágru přijít jiný rozkaz. Likvidace zajatkyň, například.

S Kapitánem je opatrná. Otázku nepokládá přímo, ale snaží se mu ukázat, že je znepokojená. Kapitán se nemůže tvářit, že si nevšiml, že je S. odtažitá a mlčí, že jen odpovídá na položené otázky, že se nesměje jako obvykle. To trvá několik večerů. Konečně on první začne rozhovor. S. mu říká, že slyšela o výměně. On to potvrzuje. Říká jí, že plánoval jí tu zprávu sdělit, ale že to dosud není zcela jisté. Bosenci drží v zajetí nějaké jejich důležité lidi a k výměně chtějí určitý počet civilistů. Rozhovory zatím trvají. „Pošleme jim jen ženy,“ říká Kapitán. Znamená to, že se rozhodli zbavit mužských zajatců, úplně je zlikvidovat? S. to říká spontánně, slova z ní vyletí a už je pozdě na ústup. Kapitán je překvapen z toho výbuchu odvahy, jen se na ni dívá a neodpovídá. Asi už je možná pozdě, aby reagoval, a možná už i on přestal se lží, které se oba účastnili.

Koncem října však nakonec Kapitán říká, že ženy odjíždějí, odjíždějí druhý den. S. se zatajuje dech. Chce se jí samým vzrušením vykřiknout. Nevěří, nesmí uvěřit, neboť pak udělá nějakou nerozvážnost a všechno pokazí. Nesmí říkat nic. Zůstává sedět, ačkoliv cítí, jak se jí klepou kolena. Prosí ho, aby jí donesl sklenku koňaku. Vypije ho naráz jako lék. V tu chvíli si uvědomuje, že ženy, které půjdou na výměnu, nemusí být z „ženského pokoje“. Navíc by bylo logické, aby se těchto nevhodných svědků zbavili. Proč si vůbec dělala naději? Teď ten náhlý vzestup naděje cítí, jako by se dusila, jako nějakou tupou bolest, která se rozlévá z prsou do celého těla. Je nemocná. Je si zcela jistá, že je nemocná. Už v sobě nemá ani špetku síly, všechna síla ji s tou děsnou myšlenkou opustila…

(s. 114-116)

  Drakulič Drakulic

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Feral Tribune, Split, 1999, 194 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

autor,

Dobrý den. Pokud vím, mají ji ve Slovanské knihovně k zapůjčení.

Bára,

Dobrý den všem, nevíte kde bych tuto knížku "Sl. Drakulić - Kao da me nema" sehnala? Za poskytnutí informace budu neskonale vděčná.