Mezi Východem a Západem
Humpál M.: Moderní skandinávské literatury (in Tvar)

Mezi Východem a Západem

Dějiny literatur severských zemí, které letos vydalo nakladatelství Karolinum, jsou v několika ohledech jedinečné a průlomové. Novější severská literatura byla u nás až doposud obecně zpracována velmi málo. Norská je na tom relativně nejlépe

Dějiny literatur severských zemí, které letos vydalo nakladatelství Karolinum, jsou v několika ohledech jedinečné a průlomové. Novější severská literatura byla u nás až doposud obecně zpracována velmi málo. Norská je na tom relativně nejlépe: v sedmdesátých letech vyšly dvoudílné dějiny norské literatury Radka Kejzlara, takže knižně chyběly – pokud lze takto uvažovat – vlastně jenom úplně nejnovější proudy a z pod nich vynořené literární zjevy. Dějiny švédské literatury byly představeny pouze překladovou publikací, která danou oblast navíc mapuje jen do poloviny století. Dějiny dánské, finské a novodobé islandské literatury nebyly česky knižně zpracovány nikdy. Výjimečnost spočívá též v tom, že jsou dané literatury předvedeny pod jednou střechou – takový komfort nenabízí ani žádná původní severská publikace. Jediným konkurentem předkládané přehledové knize je Slovník severských spisovatelů (nejnověji Praha 2004). Výchozí podmínky Moderních skandinávských literatur jsou tedy více než slibné.

Předně je třeba upozornit na to, že sám název je hned ve dvou ohledech matoucí. Kniha nepředstavuje pouze literatury skandinávské (tj. Dánska, Norska a Švédska), nýbrž celého Severu (včetně Islandu a Finska, skokem též Faerských ostrovů). Úvodní argumentace snažící se ospravedlnit synonymii adjektiv „skandinávský“ a „severský“ je krajně nepřesvědčivá, vždyť si otázku stačí uvést do souvislosti s též prezentovanou Cenou Severské rady za literaturu (která pokrývá právě našich pět diskutovaných lokalit), nikoliv Skandinávské rady. Tento skandinávský šovinismus by se myslím ani samotným tradičně politicky až nadmíru korektním Seveřanům příliš nezamlouval. Další slabinou názvu je časové vymezení s horní hranicí protínající kulatý rok 2000. Posledních dvacet let 20. století je totiž zpracováno jen velmi náznakově – bez ohledu na objektivnost či subjektivnost opodstatnění takovéhoto zpracování.

Samotná kniha je členěna na tři teritoriálně vymezené celky: nejrozsáhlejší je v pravém slova smyslu skandinávský, následuje logicky nejkratší islandský a zakončuje finský. Každý celek má svého autora, své pojetí. Společné je všem třem částem to, že představují pohled na konkrétní literaturu zevnitř: nejedná se ani tak o produkt primárního českého bádání o té které severské literatuře, ale o shrnutí literárního bádání tamějšího. Nejvíce patrné je to ve skandinávské části M. Humpála, nejméně pak u finského oddílu V. Parente-Čapkové, která se občas pouští i do pozoruhodného rozboru samotného finského literárně-vědného diskursu. Zatímco Humpál reprodukuje skandinávské sebepotvrzující se vyprávění o koherentním obraze skandinávské literatury, Parente-Čapková alespoň místy problematizuje finské myšlení o finské literatuře, využívá svého odstupu, kterým na rozdíl od finských literárních vědců disponuje.

Každý z oddílů je dále dělen podle odůvodněných časových období, a to počínaje rokem 1870, který pro severskou literaturu znamenal díky rychlému a vlivnému šíření názorů dánského literárního komparatisty Georga Brandese nástup moderny (nebo, jak autoři možná nadměrně těsně převádějí z dánštiny: „moderní průlom“) Každé z těchto období je zpravidla uvedeno výstižným a poutavým nastíněním literárního i mimoliterárního kontextu, popřípadě nevtíravě pedagogickým rozborem základních literárních pojmů nezbytných pro exaktnější recepci dané epochy. Poté následují hesla jednotlivých spisovatelů. V části M. Humpála jsou nejobšírněji pojednáni tři velikáni skandinávské literatury před II. světovou válkou: Henrik Ibsen, August Strindberg a Knut Hamsun. H. Kadečková, jejíž část o literatuře islandské je vzhledem k rozsahu zpracována poněkud volněji (o to však čtivěji), se obsáhleji věnuje Halldóru Laxnessovi. U Parente-Čapkové je v průběhu celé kapitoly zřetelný zvýšený zájem o vystižení problematiky budování finské národní identity prostřednictvím literatury.

Zvláště u skandinávského oddílu je těžištěm zřetelně právě období do II. světové války. Čím blíže se čtenář textem prokousává k současnosti, tím stručnější a méně sdělné jsou jednotlivé medailonky a tím častěji se v nich objevují opakující se obecná tvrzení o nejlepších, průlomových, nejzásadnějších atp. dílech daného autora, aniž čtenář opravdu pronikne pod šablonu smontovanou z literárních termínů a dostane se k podpovrchové podstatě zmíněného díla, které si vzhledem k většinou chybějícímu překladu zřejmě nikdy nebude mít možnost přečíst. V těchto partiích kniha svým pojetím bohužel nápadně připomíná výše zmíněný Slovník. Za zamyšlení stojí, proč jsou stěžejní rozbory skandinávských spisovatelů v knize pojednávající o literaturách převážně 20. století věnovány dobře známým autorům, kteří v nejlepším případě byli na zenitu ve 30. letech, a proč není více prostoru věnováno právě novější literatuře, která u nás zatím ať už z jakéhokoliv důvodu zevrubně představena nebyla. Ibsen, Strindberg i Hamsun nepochybně patří do kánonu světové literatury a právem je k nim upírána pozornost, a to nejen v literárních dějinách Severu. Neměly by právě proto dějiny nejnovějších severských literatur věnovat zvýšenou pozornost i těm spisovatelům, kteří by eventuálně mohli v budoucnu stanout po boku těchto velikánů? Předkládaný výběr tak může podávat svědectví o dvojím: buď o stavu skandinávských literatur, nebo o stavu české skandinavistiky. Nezbývá než doufat, že co nejdříve budeme mít k dispozici více novějších severských děl v češtině, a tak si každý bude moci utvořit názor sám.

Občas příliš stručný a zplošťující výklad (a zcela chybějící ukázky – alespoň v případě poezie zcela nezastupitelné) vychází nicméně částečně zřejmě už ze samého zadání, z požadavků přehlednosti, stručnosti a zároveň úplnosti (přibližně 450 stran není na pět národních literatur mnoho). Rozporuplnost zadání a základního vymezení projektu se tak zřejmě promítá i do toho, že kniha neustále balancuje na hranici stručného populárně-naučného vyprávění a učebnice pro studenty bakalářského studia nordistiky. Přes všechny nedostatky však Moderní skandinávské literatury v hlavních obrysech čtenáře nanovo konfrontují s fenoménem Severu, tak blízkým a přece exotickým, temným, s jeho niternou a extrémní rozpolceností mezi tradicí a moderní dobou, mezi venkovem a městem, národním cítěním a kosmopolitismem, mezi kolektivismem a individualismem a – uvědomíme-li si geografickou polohu Finska a Islandu i jejich historické a současné mezinárodní vazby – též mezi ruským Východem a americkým Západem. 

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Kniha:

Martin Humpál, Helena Kadečková, Viola Parente-Čapková: Moderní skandinávské literatury 1870-2000. Univerzita Karlova v Praze - Nakladatelství Karolinum, Praha, 2006, 470 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse