Básně v této sbírce jsou jak fyzickou a fyziologickou, tak i metafyzickou introspekcí. Autor v nich používá krutý humor a temnou imaginaci. Rytmické struktury blízké zaříkávaní a texty plné ontologické revolty tvoří poezii hledání bytí a vlastního „já“, hledání přítomnosti „navzdory“, hledání mylné a kolísavé reality, která je však jediná schopna vyplnit prázdnotu a odcizení čím dál méně hmatatelného světa. Hledání pokoje, které se stalou „dřinou“. Křehká zpověď naděje i přes cizotu těl, věcí a slov, která je pojmenovávají.

Řada básní sbírky je zpochybněním jazyka v samotné jeho hmotě. Autor se vědomě obrací k rozsekané slovní konstrukci, neologismům, aliteraci. Je to zkušenost exorcismu, poezie rozchodů, napětí, limitů. Křiky rozvíjející se v melopejích, kruté a roztříštěné zpěvy zlomené existence.

Svým pohledem na svět jsou tyto texty blízké hledání některých francouzských autorů jako Roger Gilbert-Lecomte, Antonin Artaud či Henri Michaux, který napsal: „Není jedno já! Není deset já! Já je jen pozicí rovnováhy“. A právě k tomuto aktivnímu a „dynamickému“ hledání rovnováhy nás vyzývá cyklus básní Bertranda Schmitta.