Tak se čeští čtenáři konečně dočkali. Po šesti letech od vydání prvního svazku („Novozákonní apokryfy I: Neznámá evangelia“, 2001; první a druhý svazek se mezitím dočkaly již druhého vydání) došel svého završení pozoruhodný projekt českých překladů novozákonní literatury stojící mimo biblický kánon, který s podporou několika grantů a rozsáhlým týmem spolupracovníků připravilo Centrum biblických studií Akademie věd České republiky a Univerzity Karlovy v Praze a edičně zaštítilo pražské nakladatelství Vyšehrad. Na více než patnácti stech stranách si česká veřejnost – laická i odborná – může konečně udělat poměrně jasnou a plastickou představu o duchovním světě rané církve a o jejích literárních památkách, které – byť se nedostaly do oficiálního kánonu bible – utvářely kulturní dějiny Evropy ve stejné či možná ještě větší míře než texty kanonické. Pro širší publikum měly apokryfy větší přitažlivost než stanovený kánon od pradávna: svou roli zde sehrálo nejen kouzlo zakázaného ovoce z tohoto, budeme-li se držet zvolené metafory, stromu poznání, jejž se pozdější církev snažila pokud možno maskovat a svým způsobem ho i tabuizovala, ale rovněž a především romantická představa čehosi tajného, zasvěceneckého, co jistě obsahuje hluboké pravdy redefinující vztah mezi božským a lidským (k čemuž ostatně navádí již samo slovo apokryf, odvozené z řeckého slovesa apokryptein, „skrývat“, „zatajovat“).

V nově vydaném svazku shromáždil tým okolo Jana Duse raně křesťanské apokalypsy a prorocké spisy, tedy díla, která přitahují čtenáře – a stejně často také podněcují ke kritice – i díky své metaforice, nevyhýbající se přepjatým obrazům i hrůzným detailům ďábelských muk čekajících na všechny hříšníky. Kniha je stejně jako v případě předcházejících svazků vybavena obsáhlou zastřešující úvodní studií, rozdělenou na dvě části: v první seznamuje Sidonia Horňanová s „Fenoménem apokalyptiky od židovství po křesťanství“ (str. 27–56), v druhé představuje Jiří Hoblík téma „Profétie v raném křesťanství“ (str. 57–70). Po této „propedeutické“ části již následují samotné raně křesťanské texty, přeložené do češtiny v naprosté většině případů poprvé a z originálních jazyků (s výjimkou Zjevení Petrova, které bylo převedeno z německého a anglického přetlumočení – srv. str. 332).

Výběru textů, které byly do svazku zařazeny, se věnuje editor Jan Dus (str. 23–26), jenž upozorňuje na obtížnost sestavení kompletního výčtu novozákonních apokalyptických spisů především s ohledem na prolínání židovského a křesťanského prvku, a zdůrazňuje, že bylo upřednostněno „pragmatické řešení před snahou o systematické uspořádání látky“ (str. 25): v praxi to znamená, že ve třetím svazku apokryfů nenalezneme některé texty, které by do publikace po tematické stránce patřily (Čtvrtý Ezdráš, Nanebevzetí Izajášovo, třetí až pátá kniha Sibylliných věšteb), ale vzhledem k tomu, že byly do češtiny převedeny již v rámci série Knihy tajemství a moudrosti. Mimobiblické židovské spisy: pseudepigafy (ve třech svazcích vydal v letech 1998–1999 opět Vyšehrad), nejsou zde zařazeny znovu, a ušetřený prostor tak byl využit pro méně známé a obtížně dostupné texty (např. Závěť Adamova či Zjevení Šadrakovo). Přeložené texty jsou ve svazku uspořádány vždy podle jména údajného autora, přičemž jsou opatřeny veškerým vědeckým aparátem, který odborník vděčně přivítá a laický čtenář, nechce-li zabíhat do detailů, může pohodlně přeskočit – všechny texty jsou opatřeny stručnými úvody, soupisy pramenů a literatury i nezbytnými výkladovými poznámkami. V publikaci jsou přeloženy následující spisy: Závěť Adamova, Otázky Bartolomějovy, Zlomky knihy Élchasai, Zjevení Ezdrášovo, Zjevení Šadrakovo, Vidění Ezdrášovo, První zjevení Janovo, Otázky Janovy, Zjevení Mariino, Zjevení Pavlovo, Zjevení Petrovo, Sibylliny věštby (knihy I–II, VI–VIII), Zjevení Tomášovo a Zósimovo vyprávění o životě Rekábejců, a nakonec čtyři gnostické apokalypsy z Nag Hammádí – Zjevení Pavlovo, První a Druhé zjevení Jakubovo a Zjevení Petrovo.

České překlady jsou čtivé a nejsou zatíženy zbytečnou archaizací. V namátkou vybraném Zjevení Mariině se však navzdory chvályhodné reflexi stylové úrovně originálu nemohu zbavit dojmu určité nenáležité komičnosti, když archanděl Michael ukazuje apokryfní Panně Marii tresty hříšníků slovy: „Přesvatá, fakt jsi ještě neviděla největší tresty“ (str. 243), a to navzdory tomu, že touto formou „nepatřičného lexikálního nebo syntaktického kolokvialismu“ překladatel ilustruje „jazykové tápání či snad stylistickou apatii autora“ (str. 238). Kniha je, podobně jako předcházející svazky, opatřena rozsáhlou obrazovou přílohou a pro odborné publikace nezbytnými a neocenitelnými seznamy zkratek a rejstříky (spisů, osobních a místních jmen a vybraných pojmů).

Závěrečný svazek Novozákonních apokryfů je stejně jako celá třísvazková série počinem velmi významným i vítaným, a to přinejmenším ze dvou důvodů: jednak se čeština konečně zařadila k celé řadě „velkých“ jazyků, v nichž jsou tyto raně křesťanské památky dostupné již řadu let, a navíc jejich české vydání pomohlo uvést na pravou míru ony s apokryfní literaturou spojené romantické představy dřímající kdesi v nitru celé řady jejích potenciálních čtenářů a odhalit svět sice možná méně spekulativně esoterický, ale neméně fascinující.

© Petr Kitzler

 se souhlasem autora přetištěno in: Teologická reflexe 1, 2007, str. 97-99

Novozákonní apokryfy III: Proroctví a apokalypsy. Uspořádal Jan A. Dus. Z řeckých, latinských, koptských a syrských originálů přeložili a úvody a komentáři opatřili Josef Bartoň, Růžena Dostálová, Jan A. Dus, Radka Fialová, Matyáš Havrda, Jiří Hoblík, Sidonia Horňanová, Lenka Jiroušková, Lucie Kopecká, Jiří Mrázek, Jiří Pavlík, Petr Pokorný, Pavel Ryneš, Petr Tomášek, Zuzana Vítková a David Zbíral. Odpovědná redaktorka Radka Fialová. Praha, Vyšehrad, 2007 (Knihovna rané křesťanské literatury, 3), 568 s.