PK

Petr Kitzler

PhDr. Petr Kitzler, Ph.D. (1979) studoval klasickou filologii, latinskou medievistiku a filozofii na FF MU v Brně a FF UK v Praze, absolvoval rovněž dlouhodobé badatelské pobyty na Warburg Institute, University of London (Mellon Research Fellowship, 2008 a 2011). Pracuje v Centru pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty při CMTF UP v Olomouci (vědecký pracovník se zaměřením zejména na latinskou patristiku a hagiografii) a v Kabinetu pro klasická studia FLÚ AV ČR (vědecký pracovník v Centru biblických studií a výkonný redaktor odborných časopisů Listy filologickéEirene. Studia Graeca et Latina). Knižně publikoval například komentovaný překlad Tertullianova spisu De spectaculis – O hrách (Praha: Oikoymenh 2004); výbor z filologických prací Friedricha Nietzscheho My filologové (Praha: Oikoymenh 2005, s P. Koubou) či dvojsvazkovou antologii raně křesťanských mučednických textů Příběhy raně křesťanských mučedníků. Výbor z nejstarší latinské a řecké martyrologické literatury, resp. Příběhy raně křesťanských mučedníků II. Výbor z latinské a řecké martyrologické literatury 4. a 5. století (Praha: Vyšehrad 2009 a 2011, s kolektivem).

Plnění starých dluhů vůči českému kulturnímu prostředí je záležitost obtížná a nevděčná. Své o tom ví i tým grécistů shromážděný kolem Hynka Bartoše a Sylvy Fischerové, který se již před řadou let odhodlal k nanejvýš záslužnému počinu: představit české veřejnosti jeden ze základních kamenů antické vzdělanosti obecně, korpus tzv. hippokratovských spisů.

Martin Čičvák zachoval ve své inscenaci vše, co Aristofana dělá Aristofanem. I v jeho pojetí je to hra politická: proto mají narážky na soudobou politickou situaci na Slovensku ve hře své opodstatnění a nelze je považovat za nemístnou aktualizaci. Hra má však v řeckém originále stejně jako v Čičvákově výkladu stejně tak silnou etickou stránku. Je to zároveň zrcadlo všeobecné corruptio, pokaženosti a překrucování pravdy v lež a lži v pravdu.

„Žil jsem v ‚šedé‘ zóně ‚šedým‘ životem, nic třeskutého jsem neprožil, přesto však mohu o lecčems svědčit. Jde o hledání míry, o udržení chladné hlavy“...

Slovenskému i českému publiku je v předkládaném svazku, jehož jednotícím prvkem je přitažlivé, „ženské“ téma, k dispozici kvalitní a čtivý překlad autorů, kteří jsou u nás stále ještě málo známí.

První knižní překlad Marka Dospěla by si jistě zasloužil pečlivější a důkladnější redakci, která by výsledný text zbavila formulačních násilností ... Přesto přese všechno se českému vydání Jidášova evangelia podařila obdivuhodná věc: nebývalou měrou přispělo k popularizaci starověké či raně křesťanské literatury a kultury u nás.

Závěrečný svazek Novozákonních apokryfů je stejně jako celá třísvazková série počinem velmi významným i vítaným, a to přinejmenším ze dvou důvodů: jednak se čeština konečně zařadila k celé řadě „velkých“ jazyků, v nichž jsou tyto raně křesťanské památky dostupné již řadu let...

Ve zbrusu novém patnáctém svazku „Knihovny středověké tradice“, kterou vydává nakladatelství Oikúmené, má od nynějška český čtenář k dispozici v bilingvním latinsko-českém vydání všechny spisy, které souvisejí s kostelem Saint-Denis: Ordinatio („Nařízení“), De consecratione(„Svěcení kostela“) a De administratione („Správa opatství“).

V češtině se před několika dny objevilo knižní vydání Jidášova evangelia, gnostického textu, jenž byl objeven již před několika desetiletími, ale na jehož zpřístupnění odborné i laické veřejnosti si čtenáři museli počkat až do letošního roku.

Passio Perpetuae et Felicitatis (Pass. Perp.) je spisem, který k sobě v posledních desetiletích poutá nebývalou pozornost odborníků i laiků. Textem, jenž se kromě přídomků „druhý nejstarší dochovaný latinský text křesťanského obsahu“ vymyká ostatní raně křesťanské literatuře hned v několika ohledech – podle přesvědčení mnoha badatelů obsahuje výsek z nejstarší latinsky psané autobiografie, nadto z pera ženy...

Jak marná, ba přímo zoufalá je tedy argumentace těch, kdo tvrdí – bezpochyby proto, aby oddálili okamžik, kdy o toto potěšení přijdou –, že taková zdrženlivost není v Písmu ani výslovně zmíněna, ani se na ni nevztahuje žádné konkrétní místo, které by služebníku božímu přímo zakazovalo účast na shromážděních tohoto druhu!...