Recenzovaná publikace Jany Kepartové je podstatným přepracováním jejích předcházejících skript Orbis Romanus et Latinus (Praha 1997). Podnětem k jejich vydání byly jak potřeby kurzu Základy humanitního vzdělání, připravujícího zájemce k přijímacím zkouškám na vysokou školu, tak vlastní autorčina výuka latiny pro studenty historie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Další zkušenosti získané z několikaletého užívání starší příručky vysokoškolskými studenty humanitního zaměření se odrazily v jejím rozšíření, v osamostatnění některých původních podkapitol a také v doplnění nové literatury a dalších informačních zdrojů.

První části práce předchází velmi užitečná kapitola o latinském gramatickém názvosloví (s. 15–21), s nímž se setkávají na pedagogických i filozofických fakultách téměř všichni studenti. Ze své praxe vím, že především studenti nefilologických oborů nejsou ze středních škol příliš dobře připraveni na jeho užívání. Toto konstatování se týká nejen výkladu v seminářích latiny, ale i řecké a latinské terminologie používané ve výuce dějin starověku.

Většina kapitol zhruba první poloviny textu (s. 23–160) je členěna na dvě podkapitoly. První vždy podává ucelené stručné objasnění základních fakt z oborů souvisejících s přínosem Římanů pozdějším dějinným obdobím – latinský jazyk (význam latiny, její charakteristika a vývoj, používání latiny a řečtiny v nové době), římský kalendář, náboženství, literatura, divadlo, řečnictví, historiografie, právo, filozofie, výtvarné umění, stavitelství, hudba. 

Druhá podkapitola zmiňuje u každého oboru jeho recepci v evropském prostředí, vypráví o „druhém životě“ římské kultury od středověku až po současnost. Vzhledem k českým uživatelům příručky nepřekvapí úzká vazba na příklady z českého prostředí, kde je pozornost věnována hlavně Praze, sporadicky i ostatním končinám naší republiky. 

Zbývající kapitoly se zabývají latinskými číslovkami a číslicemi a nově také latinskými nápisy a jejich recepcí. Zde se výrazně projevila užší specializace J. Kepartové a její snaha vytvářet postupně za pomoci studentů specifikou databázi latinsky psaných nápisů v České republice. 

Poslední, doposud nezmíněnou a zároveň nejobsáhlejší, kapitolu učebnice tvoří výklad o základních latinských slovnících a příručkách. Ve srovnání s původním vydáním byly navíc do textu přidány latinské slovníky německé, anglické, italské, francouzské a španělské, edice a elektronizace textů antických autorů, výběr z cizojazyčných encyklopedií, kulturních slovníků a souborných prací, světová bibliografie, zahraniční časopisy o antice a latině a muzejní sbírky v našich zemích, které bych však spíše zařadila ke kapitole o výtvarném umění. 

Tato šestá kapitola výrazně usnadňuje vyhledávání základních slovníků a literatury ke studiu. Její význam umocňuje i zařazení odkazů na nová informační média využívaná již běžně i klasickými filology a historiky starověku, tj. na elektronické zdroje. Doporučená literatura a internetové stránky zahraniční provenience jsou zařazeny i na závěr každé kapitoly. Při dalším vydání publikace bych se přikláněla k doplnění i o elektronické zdroje vytvářené českými autory. 

K oživení publikace přispívají četné citace dobových latinských textů podané vždy s překladem autorky nebo jiných českých překladatelů. Většina textů působí jako dosti obtížný překladatelský oříšek a jsou zařazeny spíše se záměrem vystihnout podstatu a význam jednotlivých oborů. K procvičení a upevnění probírané látky napomáhají úkoly soustřeďující se na důležité osobnosti antického světa a jejich díla a na vysvětlení pojmů pocházejících z latiny a latinských úsloví. 

V první části textu navrhuji doplnit výklad o užívaných titulech o vysvětlení titulu PhDr. a rozšířit pojednání o titulech získávaných po absolvování doktorského studia i na jiné fakulty než pouze filozofické (s. 54). V oddílu Překlady antických děl do češtiny (s. 81–85) lze uvést ještě činnost Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty a Centra biblických studií a jejich edice. Výběrovou bibliografii encyklopedií, kulturních slovníků a souborných prací bych doplnila o archeologické příručky (s. 86–87). Bibliografie řeckých a latinských studií v Československu vydaná v roce 1993 pokrývá produkci za léta 1990–1992, nikoliv za léta 1989–1993 (s. 90).

I když se publikace jmenuje Římané a Evropa, její podtitul naznačuje, že neopomíjí ani podíl Řeků na formování římské kultury a zprostředkování řeckého dědictví, v podobě transformované Římany, pozdějším civilizacím. Uvedené tvrzení platí zejména o druhé části knihy, o nově zařazeném anotovaném rejstříku antických jmen vyskytujících se v jednotlivých kapitolách, který sestavil Aleš Kepart (s. 192–282). Jde vlastně o abecedně řazený přehled významných postav antické (tj. převážně řecké) mytologie, antických bohů, důležitých osobností historie a význačných představitelů oborů, v nichž Římané obohatili Evropu. 

Velmi užitečnou a v českém vědeckém prostředí novátorskou součástí jednotlivých hesel rejstříku se stal odkaz na pozdější „osudy“ nositelů slavných antických jmen ve světě výtvarného umění, literatury, hudby, divadla, baletu, ojediněle i filmu, astronomie a lékařství. Každý čtenář se tak může bez složitého vyhledávání v mnoha cizojazyčných encyklopediích poučit o využití antických motivů dalšími generacemi vzdělanců. 

Práce je také rozšířena o seznam římských císařů (s. 168–170) a přehled římských dějin v datech, s přihlédnutím ke kultuře (s. 171–191). Další přílohy tvoří latinská znění a české překlady magisterské sponze, bakalářského diplomu a magisterského diplomu s vyznamenáním předávaných na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy (s. 161–167).

 J. Kepartová v úvodu své publikace píše, že klade důraz „… spíše na antické tradice a recepci antiky než na přehledné antické kulturní dějiny, které jsou dostupné v mnoha jiných dílech“ (s. 12). Kniha Římané a Evropa však podává nejen přehled jednotlivých oblastí, v nichž vnímáme náš vztah k antice, ale zároveň poskytuje první vhled do problematiky antické kultury. Je tak výbornou pomůckou pro velmi široké spektrum uživatelů. Ptáme-li se totiž, jaký smysl má dnes studium latiny a studium antických dějin, většina laické veřejnosti zřejmě poukáže právě na kulturní dědictví Řeků a Římanů a jeho životaschopnost v pozdějších dobách. V antice, nebo i dříve, začínají dějiny všech důležitých disciplín a mají zde své kořeny významné historické jevy a procesy. 

Učební text může posloužit i různým typům středních a vysokých škol jako vhodný doplněk pro výuku římských a středověkých reálií či dějin kultury. Lze ho využít i jako přehledný úvod do studia klasické filologie a dějin antického starověku. Tento typ učební pomůcky, tak oblíbený zejména u našich německých sousedů, doposud postrádal prezentaci novějších informací, neboť četné údaje zatím posledního, třetího vydání skripta Radislava Hoška a Václava Marka Úvod do studia latiny (Praha 1977) jsou již zastaralé.