Čingiz Ajtmatov (1928) – kyrgyzský spisovatel, od roku 1994 velvyslanec Kyrgyzské republiky ve státech Beneluxu, zároveň je členem Evropské Unie a organizace UNESCO. Podle údajů UNESCO z roku 1998 je Ajtmatov jedním z nejvydávanějších klasiků současné literatury, jeho knihy byly přeloženy do 165 jazyků a objevily se v 67, 5 milionech exemplářů. Za všechna jeho díla, která byla přeložena do češtiny, připomeňme především milostnou novelu Džamila (č. 1961), pozdější román Placha (1986, č. Popraviště, 1988) či rané povídky Bělyj parochod (Bílá loď, č. 1972) a Verbljužij glaz (Velbloudí oko, č. 1963).

V roce 1970, se dočkal Ajtmatov prvního literárního uznání – obdržel Státní cenu Toktogula za literaturu Kyrgyzské SSR, o čtyři roky později byl přijat do Státní akademie věd, na počátku 80. let následovaly první zahraniční úspěchy – italská cena Etrurija (1980), Státní cena SSSR za román I dolše veka dlitsja deň (1983, č. A věku bývá delší den). Ajtmatov je členem Evropské akademie věd, umění a literatury v Paříži (1980), Světové akademie věd a umění ve Stockholmu (1982) či americké Mezinárodní Kalifornské akademii nauk, vědy, vzdělání a umění (1995). Zároveň je předsedou Svazu Spisovatelů Kyrgyzské republiky (1986-1995), držitelem titulu „národní hrdina Kyrgyzstánu“ (1997), předsedou Mezinárodního fondu Issyk-kulského fóra (od r. 2000) či čestným vysokoškolským profesorem Moskevské státní univerzity.

Poslední Ajtmatovův román Kogda padajut gory (Večnaja nevesta), který vyšel na konci roku 2006, téměř po desetileté pauze (předposledním románem byla kniha Tavro Kassandry) se opět odehrává na území hornaté Kyrgizije, v Ťan-šanském pohoří, kde se během lovu na sněžné levharty potkávají stárnoucí levhart Žaabars s novinářem Arsenem Samančinem. Pojí je společný osud – touha potkat v horách věčnou lásku nebo smrt. V románu opět nechybějí místní příběhy, tentokráte jde o legendu o věčné nevěstě, která se všem „vyvoleným“ objevuje v zasněženém horském sedle.