Pod křestními jmény v názvu knihy se skrývá Blanche Wittmanová, nejoblíbenější pacientka profesora Charcota, který v poslední čtvrtině devatenáctého století v pařížské nemocnici Salpetriere - metodami z dnešního hlediska poněkud obskurními - léčil takzvanou ženskou hysterii, a Polka Marie Sklodowská Curieová, slavná objevitelka radia. Blanche se po mnohaletém léčení a neobvyklém milostném vztahu k Charcotovi uzdraví a stane se Mariinou asistentkou. V důsledku ozáření, jemuž je vystavena při práci s radioaktivním materiálem, jí postupně musí být amputovány obě nohy a jedna ruka, takže se promění v lidské torzo, které však přesto žije bohatým citovým životem. Její zmrzačení funguje jako metafora. Podobně zmrzačena – i když v obrazném slova smyslu - je totiž i Marie, když po smrti svého muže Pierra naváže vášnivý poměr s ženatým kolegou Langevinem. Establishment ji za to nelítostně odsoudí, vyobcuje ji ze společnosti slušných lidí a uspořádá na ni štvanici, kvůli níž málem přijde o (druhou) Nobelovu cenu a musí se uchýlit do anglického exilu.

Záření nového prvku, který Marie Sklodowská Curieová objeví, symbolizuje citové prožitky obou žen. V Enquistově pohledu láska ani nepřenáší hory, ani není mocná čarodějka, je to naopak cosi bolestného a rozporuplného, „značkovací železo, které se nám vpaluje do kůže“, ale zároveň i cosi, bez čeho by lidský život ztratil smysl.

Kniha o Blanche a Marii je „dokumentární milostný román“: autor se v něm opírá o autentické materiály, a často z nich dokonce cituje, ne vždy však lze s jistotou určit, zda jde opravdu o skutečné dokumenty, či mystifikaci. Enquist se zjevně snaží čtenáře znejistit, přimět je, aby stále pochybovali, a to i o věcech zdánlivě jasných a nesporných. To se mu nesporně daří.