Italské literární ceny 2007
Italské literární ceny 2007

Italské literární ceny 2007

Jako každý rok, i letos přinášíme zprávy o udělení tří nejprestižnějších literárních ocenění, která se na Apeninském poloostrově udělují. Jako první byla vyhlášena cena Strega.

Jako každý rok, i letos přinášíme zprávy o udělení tří nejprestižnějších literárních ocenění, která se na Apeninském poloostrově udělují.

Strega
Jako první byla vyhlášena cena Strega. Během slavnostního večera, který se konal 5. července tradičně v nymfeu Vily Giulia v Římě, si pro 61. ocenění podle očekávání přišel Niccolò Ammaniti, který se 144 z celkových 356 hlasů cenu s přehledem obdržel za knihu Come dio comanda (Jak Pánbůh káže, nakl. Mondadori). Porotě předsedal Sandro Veronesi, vítěz loňského ročníku, a dalšími finalisty byli Milena Agus s knihou Mal di pietre (Ledvinové kameny, nakl. Nottetempo), Laura BosioLe stagioni dell’acqua (Období dešťů, nakl. Longanesi), Mario FortunatoI giorni innocenti della guerra (Nevinné dny války, nakl. Bompiani), Franco MatteucciIl profumo della neve (Vůně sněhu, nakl. Newton & Compton).

Niccolò Ammaniti se proslavil především románem Io non ho paura (Já se nebojím, česky 2005), za který obdržel cenu Premio Viareggio a podle kterého natočil významný italský režisér Gabriele Salvatores stejnojmenný film. Ten se u diváků dočkal velmi pozitivního přijetí, a kdo do té doby Ammanitiho jméno snad ještě neznal, stal se jeho fanouškem. Letos oceněný román Come dio comanda, příběh vztahu otce a syna, tak vyvolal silnou odezvu u čtenářů. Jeho hrdiny jsou Rino, nezaměstnaný xenofobní nacista, a jeho třináctiletý přerostlý syn Cristiano, žijící s plným vědomím toho, že otec je opilec a násilník. Oba jsou ale propojeni pevným poutem: upřímnou otcovskou láskou na straně jedné, synovým vnímáním otce jako jediného pevného bodu na straně druhé. Žijí na periferii, ve světě povalečů plného krádeží, znásilnění, dokonce vražd. Jejich příběh boje o přežití je líčen na pozadí dnešní Itálie, která je plná vulgarity a konzumem zredukovaná na nákupní dny v obchodních centrech či sledování přihlouplých televizních pořadů.

Viareggio Repaci
Pomyslnou tečku za prázdninami udělalo vyhlášení ceny Viareggio Repaci, konané 30. srpna. Tato cena se vyhlašuje hned v několika kategoriích a je tedy třeba zmínit více vítězů. V próze byla cena udělena Filippu Tuenovi za román Ultimo parallelo (Poslední paralela, nakl. Rizzoli), v poezii Silvii Brè za sbírku Marmo (Mramor, nakl. Einaudi) a v esejistice Paolovi Maurimu za Buio (Tma, Einaudi).

Letošní Viareggio se odvíjelo v odlišném duchu oproti minulým ročníkům. Po loňském úmrtí předsedy poroty Enza Siciliana byla na jeho místo dosazena Rosanna Bettarini a nastaly některé změny. Kromě nových webových stránek (které by byly pěkné, pokud by fungovaly) bylo do programu zařazeno i nové ocenění Viareggio Tobino, které má být udělováno italsky píšícímu autorovi (nikoli tedy Italovi národností) za celkový přínos literatuře. Cena byla poprvé vyhlášena letos v zimě a prvním laureátem se stal Claudio Magris.

Nový kabát ceny Viareggio Repaci byl ale doprovázen i nepříliš lichotivými událostmi. Na protest proti nové předsedkyni a jejímu postupu podalo demisi několik členů poroty a hrozilo tak vážné nebezpečí, že letošní 78. ročník se neuskuteční a nebude mít svého vítěze. Ze soutěže z důvodu zmatků a hádek kolem vyhlašování ceny odstoupil i básník Franco Loi, jeden z nominovaných finalistů. Můžeme se pouze dohadovat, do jaké míry negativní dění kolem ceny poškodilo ji samu a letošní vítěze, které se nakonec přeci jen podařilo vyhlásit.

Filippo Tuena, držitel cen Super Grinzane Cavour a Bagutta, ve svém zatím posledním románu Ultimo parallelo líčí s esejistickou přesností, zároveň však s emotivní dramatičností, výpravu Angličana Roberta Falcona Scotta, hodlajícího dobýt jako první jižní pól. Jeho touhu nakonec překazil Roald Amundsen, který na jižní pól dorazil o pět týdnů před ním. Při zpáteční cestě kapitán Scott spolu s ostatními členy výpravy zemřel a stal se tak pro mnohé hrdinou, který opět na Tuenových stránkách ožívá.

Campiello
V září byl v prostorách divadla La Fenice v Benátkách vyhlášen vítěz ceny Campiello pro rok 2007, kterým se stala Mariolina Venezia. Několikrát se k vítězným cenám přiblížila Milena Agus, jejíž kniha Mal di pietre odešla s prázdnou nejen z červencového vyhlášení Stregy, ale i ze zářijového Campiella. O cenu svedli boj ještě Romolo Bugaro s knihou Il labirinto delle passioni perdute (Labyrint ztracených vášní, nakl. Rizzoli), Alessandro ZaccuriIl signor figlio (Pan syn, nakl. Mondadori) a Carlo Fruttero s románem Donne informate sui fatti (Ženy faktů znalé, nakl. Mondadori).

Mariolina Venezia porotu zaujala svým prvním románem Mille anni che sto qui (Tisíc let, co jsem zde, nakl. Einaudi). Není však zcela novou tváří na italské literární scéně. Již v roce 1998 vydala sbírku povídek, ve Francii jí vyšly dokonce tři básnické sbírky. Živí se především jako televizní a filmová scénáristka. Ve svém prvním románu vypráví historii rodiny Falcone z italského jihu od doby sjednocení Itálie až do dnešních dnů. Její osud, odehrávající se na pozadí „velké historie“, tak často připomíná osudy mnoha dalších jihoitalských rodin, do kterých zasáhla válka, emigrace, hlad i bohatství, láska a smrt. Knihu vychválilo mnoho kritiků i čtenářů, mnozí však autorce vytýkají nedotažený, až nudný závěr románu.

Aktualita

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse