„Mám svůj vlastní styl, jenž [sic!] si někteří slaboduší hlupci zaměňují s tím, že se neustále opakuji,” píše v poznámce o sobě 29letý Petr Měrka a na obranu značné vulgarity ve svých povídkách dodává, že užití vulgarismů nemá nic společného s vulgaritou jako takovou. A skutečně. Lze si jen těžko představit, že by autor doslovně prožíval vše, o čem píše. Na každé stránce by totiž byl dvakrát mrtvý, znásilněný, nebo naopak – stal by se z něj masový vrah, atentátník, úchyl či pedofil.

U četby dvou- až třístránkových povídek se čtenáři jistě budou dělit na dvě hlavní (generační?) skupiny. Ta první knihu odloží po přečtení několika stran, se slovy: „Kam ten svět spěje?!” Ta druhá, odkojená epizodami seriálů jako South Park či Simpsonovi (Itchy a Scratchy), do níž jistě budou patřit také čtenáři Mechanického pomeranče, některých knih Borise Viana (Vernona Sullivana), Blumfelda nebo Doroty Masłowské, si vychutná naprosto ztřeštěné, zdánlivě nelogické autorovo rozjímání o světě bez řádu a pravidel. Že však jeho reflexe nejsou pouze brutálními flashbacky, ale lze v nich vidět i obraz současné společnosti, změnu a rozpad hodnot starého světa, to asi není potřeba nijak zdůrazňovat.

Petr Měrka: Telekristus a Mentál. Agite/Fra, Praha, 2007, 134 s.