Fischerová, Viola: Předkonec
Předkonec
V moři se vznášejí / bílé růžové fialové / květiny // Kdo se jich dotkne / najde ve vodě oheň...
///
V moři se vznášejí
bílé růžové fialové
květiny
Kdo se jich dotkne
najde ve vodě oheň
Vržené na suché kameny
poznají jaké to je
být cizí na zemi
těla bez krve
medúzy
na pláži dlouze utloukané
kovovým lanem
///
Rezce
Když sní
vidí tuhou tmu
zná úlek pádu ze srázu
a zezadu tupý
úder do hlavy
Volá mi
ať za ní přijdu
do té staroby
kde není s kým mluvit
Pak se však stydí
že se nedokázala
vyhnout smrti
a leží
a mlčí
///
Zpívám
bzučím ti do ucha
jako včela
O jaké sladkosti sníš
když na mne
tak namáhavě
ceníš úsměv
na jazyku nic
nad sebou prázdný čtverec
Živých strop
a hrob
///
Ta třetí umírá
s otevřenýma nohama
Sama
Muž nechtěl děti
ty dvě jí vyškrabal
jehlicemi
Podruhé ji zachránil penicilin
doktor co k ní denně chodil
a neoznámil to
Říká
že byla v životě
čtyři dny
opravdu šťastná
Na horách zjara
louka z půlky sníh
z půlky sněženky
I on byl jiný
po mrtvici
Ty čtyři dny
byla s ním
///
Miloval ji
od šestnácti
Život protancovali v tunelu
podél trati
On bývalý
za otce Němce
ona bývalá
ze statku
Prolezlou sklerózou
ji nosí na rukou
zdvihá na koně
tlačívá na vozíku
I ve spánku
ji drží za ruku
aby neodešla
///
Tolik křížů –
a nikde Kristus
tolik přibitých těl –
a nikde kněz
Duše a duše na jazyku –
a nikde naděje
///
Bratrovi
Jak se otloukají
polední ptačí zpěvy
o bolavá kolena
I já jsem lítala vysoko
švitorky
a rozdávala se z lásky
Taky jsem tenkrát nevěděla
že dole číhají kořeny
a hlína
///
Jednou to přijde
Smrt ve vlastním těle
čistém a spořádaném
jako byt
kde ve zdi
vlhne cihla
šíří se houba
roste tíseň
jíž se nezbavíš
///
Zbývají ti
oslnivé stavby v slunci
jejich nesmrtelný tvar
Chceš do Řecka
Varuj se však
kaktusového pole
Hnízdí v něm přízračné
podoby smrti
Vnitřnosti zeleně
///
Nebraň se
tvá skvělá levá hemisféra
narazila
Zbývá ta pravá
otevřená
pro tvého Mahlera
a Bacha
pro jiné vzorce
existence
Chceš je snad popřít?
Stejně jako Boha?
///
Svět ti ubíhá do kopce
jak moře k obzoru
Už nestačíš
Co nám může vzít víc
než nezvěstné hry drobné krutosti
– už století mi necpeš do pusy
tablety uhlí –
co víc než smích
něhu ve dne
a úzkost za nocí
Ta spálená se mstí
jde ti po srdci
Aspoň se neudusíš
///
Světlo stahované nad stůl
bylo slabé
Za kruhem v šeru
až do stěn rostla
obývaná smrt
Věděl jsi
že v noci sahá po mamince?
Tenkrát
před Štědrým večerem
jsi mě však vytáhl
z úkrytu pod stolem
a sevřel do náručí
///
Cukroví jsme doma
nikdy neměli dost
V těch krabicích
jsem ti přivezla
tvá linecká kolečka
rohlíčky išelské dortíky
a úly
Samé máslo a ořechy
Nechtěla jsem tě zahanbit –
abys mi musel říct
co všechno už nesmíš
///
Tenkrát býval sníh fajn
když jsme se na sáňkách
řítili s kopce
dole přeletěli potok
a domů se vraceli večer
v teplácích zmrzlých na kost
Ten dnes dává víc
Zasype
– alespoň na pár dní –
zející hlínu
///
Na postelích
utonulé maso
plesnivé nehty
jámy úst
Nespící spící oči
a život pouštěný do žil
přivazovaných k mříži
fáči
Nechte ho být
když šmátrá po kanyle!
Je to můj brácha
a už chce pryč
///
Soumrak v pokoji
přebíjí televize
Za oknem kupé
rychlá tma
finiš tvých posledních
hodin
S polibkem
na zbroceném čele
Studeném
na mých rtech
///
Už nepromluví
Pane
a neřekl mi
zdali Tě našel
v těch koncích –
kde zbýváš
///
Jak se lekáme
když vyletí kámen
těch kruhů na hladině
než doskáče
Obraz co se mine
a nikomu nechybí
Uzavřená
zrcadlí voda
nebe a klid
A zas je po smrti
///
I naše děti šedivějí
V ulicích prázdné rysy zdí
z kdysi –
už bez dávna
Není koho se ptát
kde je hospoda
kam chodívám s otcem
dveře ke staré paní
která se uměla modlit
a věřila
na nebolestnou smrt
///
Jak si nás značkuje
a škaredí
potmě sčítaje
komu jsme daly
a komu ne
ty krásné markytánky
co si tak často pletly
lásku se soucitem
///
A jak jsou pilné
ty staré holky
se slovníky a počítači
v kapse na břiše
dva tři vnuky
ráno poskakují
večer se plazí
a za nocí
si tisknou k tváři
tu krásnou fotku
své zmizelé lásky
///
Tak docela nevíme
Ten stařec
chtěl těžké dveře
otevřít nám
stařena na lavičce
prý kdysi taky tak hezky
chodila
vychrtlý pes u popelnice
– než se rozmyslíme –
před námi uteče
A co se počítá?
Pokoření – ještě muže
bolest – už ne ženy
zaváhání – beznaděj psa
Nevina na nevinu
od rána do večera
///
V sedadle sesedlé
do klína
nehybné oči
za skly
Tak vypadají
ty stydké pergamenové
zítřky
a pozítřky
s duší co v úleku
hledá v parku na Karláku
náměstí
Ještě jednou mi řekni –
ať tolik nekouřím
///
Bráníte se
Ty verše jsou kruté
Bráním se
Jde o bilanci
a účet
Je lepší vědět
///
Bože
jedli jsme zakázané
a vyhnaní v hříchu
žili krvavě
Té podřezané úzkosti a hrůzy
co jsme spolykali
z Boží milosti
ze svobodné vůle
všehopáni
A teď jsme na řadě
///
Taky jsme přibíjeli
na dveře psy
o výročí
že neštěkali
když byl ohrožen Řím
Tys Pane na kříži
volil Boha
Ale ti psi?
///
Večer před Velkým pátkem
však děti sní
jak Tě vysvobodí z vězení
aby Tě nebili
jako koně
co upadl na dláždění
Pane dej jim
ať na louce v ráji
potkají toho koně
a taky ty psy
Rabboni
na portálu iLiteratura.cz publikujeme se svolením autorky
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
Lenka Šimonová,
Ač byla sbírka vánočním dárkem, přišla na řadu až nedávno a povedlo se jí zase po dlouhé době donutit mě neusnout, ale probdít půlku noci. Kéž bych všemu rozumněla...
masr,
Ať už třetina nebo osmina, rozhodně moc zajímavé :-)
pv,
třetina a kus, autorka si přála zachovat obrys skladby, proto je ukázka delší než obvykle.
Jonáš,
Vždyť to je většina sbírky…