Navštívení krásy
Sicilská básnická škola, ukázky

Navštívení krásy

Sonet Giacoma da Lentini, významného představitele básnického okruhu kolem Bedřicha II.

Sonet Giacoma da Lentini, významného představitele básnického okruhu kolem Bedřicha II. a pravděpodobně tvůrce této básnické formy, opěvuje typické atributy tehdejšího ideálu ženské krásy, vidí v ženě zosobnění rajských požitků a v závěru používá (pro lyrický popis milované ženy typický) motiv nepopsatelného:

Předsevzal jsem si sloužit Hospodinu,
abych se jednou dostal do ráje,
protože tam, v tom jeho svatém klínu
se každý prý jen věčně raduje.

Leč bez mé paní, bez těch jasných skrání
a plavých vlasů bych tam nešel rád:
kdybych byl vzdálen od své krásné paní,
nemohl bych se nikdy radovat.

Tím vším však nechci říci bez ostychu,
že bych se tam chtěl dopustit snad hříchu:
chtěl bych jen vidět její krásný vzhled,

tu tvář a oči, hledící tak sladce:
až bych ji viděl smát a radovat se,
neuměl bych své blaho povědět.

 

Další ukázka je lidovějšího ražení. Autor básně, Odo delle Colonne, se snaží přiblížit čtenáři (či posluchači) pocity opuštěné dívky, jejíhož mládence jí odloudila jiná, což je téma, které je téměř v protikladu k “pravidlům” kurtoazní lyriky, kde žena bývá pouze opěvována a své city najevo dávat nemusí:

Já bědná milující
vám povím o svém žití,
o lásce, kterou srdce
vždy znova v sobě cítí,
o strastech, co se stále
bez viny na mne řítí
pro toho, po kom toužím
a kdo mi lásku vnuká,
i když mi nenáleží,
a jak hned cítím muka
a hned mnou zmítá pýcha,
až mi tím srdce puká!

Co ze mne, usoužené,
ta láska udělala
a jak mě k němu vábí
a jak mě udolala!
Jeho vzrůst, jeho krása
mi smích i radost vzala
a uvrhla mě navždy
do běd a utrpení,
z něhož se nevyprostím,
z něhož mi pomoc není.
Jenom smrt pomůže mi,
Jen ta můj úděl změní!

Ach, co mi všecko říkal,
když jsem s ním tajně byla:
“Tys pro mne, moje žití,
tys pro mne, moje milá,
víc nežli vláda světa,
kdyby v mých rukou byla!”
A teď se ke mně nezná,
teď má jen pohrdání,
protože má rád jinou:
ach Bože, sešli na ni,
na tu, co mi ho bere,
bídnou smrt bez pokání!

Ty zlý a krutý lose,
už mě té bídy zprosti;
dej, ať co nejdřív umřu,
jestli už nejsem dosti
pro toho, co mi říkal
vždy tolik líbezností.
Probudil ve mně lásku,
jež nikdy neustane,
a pak své srdce změnil,
běda mi, utýrané,
a tak tu v zoufalosti
jen čekám, co se stane!

Jdi k němu, šťastnějšímu,
písničko moje milá,
a do srdce ho bodni,
jestli ho pýcha zpila,
ale tak, abys ho tím
přespříliš neranila.
Zato tu, co jí patří,
tu zabij beze slova:
jen tak se ke mně vrátí
jeho tvář křišťálová
a já se zbavím hoře
a budu šťastná znova!

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Navštívení krásy. Italská renesanční lyrika. Přel. Jan Vladislav, Jaroslav Pokorný a Emanuel Frynta, Mladá fronta, 1964, 232 s.

Zařazení článku:

literární věda

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse