Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami žil jeden chuďas a ten měl syna. Když muži zemřela manželka, ženil se s druhou ženou, která měla pět dcer. Nejmladší dcera měla tři oči, druhá čtyři, třetí pět, čtvrtá šest a ta pátá sedm: jedno vzadu na krku.

 

Chuďas měl také dva volky, jeden z nich se jmenoval Divous. Hošík vyháněl každý den volky na pastvu a macecha mu vždy na cestu napekla otrubový chléb. Chlapec nikdy nepozřel nic jiného, a vůl ho proto velice litoval. Jednoho dne chlapci volek pověděl:

 

„Můj milý pane, žiješ jen o otrubovém chlebu! Podívej, v mém pravém rohu je dost jídla, sejmi ho a nabídni si, na co máš chuť. Buď však velmi opatrný.“

 

Hošík dlouho neotálel, sňal volovi pravý roh a rázem se před ním prostřel stůl plný všelijakých dobrot. Chlapec si dal jaksepatří do nosu, a když měl dost, vrátil Divousovi roh zpátky na své místo.

 

A to se opakovalo každý den. Klučina se spravil a dostal zdravou barvu. Maceše však bylo divné, že vypadá tak zdravě, když jí pouze otrubový chleba, a umanula si, že vyšle nejmladší dceru, aby zjistila, čím se její nevlastní bratr na pastvě živí.

 

Mladík vyšel ven, aby volky nakrmil. Ale protože měl Divous kouzelnou moc, věděl, co se druhý den stane, a proto mu pověděl:

 

„Dávej si pozor, zítra s námi půjde na pastvu dívka s třema očima, hraj si s ní, dokud neusne. Ale dbej, aby zamhouřila všechny oči, jinak zjistí, odkud bereš jídlo, a bude s tebou zle.“

 

Chlapec učinil, jak mu kouzelný vůl řekl. Hrál si s dívkou tak dlouho, dokud neusnula a nezamhouřila všechny oči. Potom sňal volovi pravý roh, dobře se najedl a napil a dal ho zase zpátky. Jak přišli večer domů, matka se hned dcery pokradmu vyptávala:

 

„Tak co, jedl něco?“

 

„Jenom otrubový chléb.“

 

Druhý den poslala macecha na pastvu dívku se čtyřma očima, aby vypátrala, co její nevlastní bratr na pastvě jí.

 

Kouzelný vůl však hocha opět varoval, ať se před ní má na pozoru a hraje si s ní, dokud nezamhouří všechny oči.

 

Hoch učinil, jak mu Divous řekl. Hrál si s děvčetem tak dlouho, dokud neusnulo, jako by ho do vody hodili. Potom se podíval, jestli opravdu spí, a sňal volovi pravý roh. Pojedl a popil do sytosti a pak roh vrátil zpátky na své místo. Jakmile se večer vrátili z pastvy domů, ptala se macecha dcery, co viděla. Ale ani ona jí nic zvláštního říct nemohla.

 

Příští den vyslala macecha na pastvu děvče s pěti očima, ale kouzelný vůl chlapce předem varoval a řekl mu, ať si s ní hraje, dokud nezamhouří všech pět očí.

 

Chlapec udělal, jak mu vůl řekl. Tak dlouho si s dívkou hrál, dokud neusnula. Najedl se a napil dle libosti a potom roh vrátil na své místo. Večer šli domů a dcera matce pověděla to samé co ostatní dívky.

 

Druhý den se macecha rozhodla, že vyšle na pastvu dceru se šesti očima. Kladla jí důrazně na srdce, ať dává pozor, co její nevlastní bratr přes den dělá. Ta však pochodila stejně jako ostatní a večer dostala od macechy co proto.

 

Druhý den si macecha umínila, že s hochem půjde na pastvu sedmioká dcera. Kouzelný vůl však chlapce předem upozornil, ať se před ní má na pozoru. S uslzenýma očima mu pověděl:

 

„Hraj si s ní, dokud nezavře všech sedm očí, jinak s námi bude zle!“

 

A tak si s ní chlapec hrál, dokud neusnula. Potom jí prozkoumal oči, ale běda! To, co měla vzadu na krku, přehlédl. Děvče mělo oko otevřené, a tak vidělo, jak její nevlastní bratr sňal volovi pravý roh a potom jaksepatří hodoval.

 

Večer matce sedmioká dcera příčinu toho, proč chlapec překypuje zdravím a je stále tak veselý, vyzradila.

 

„O takových pokrmech, co má Divous v pravém rohu, se nesní ani baronům!“

 

Zlá macecha moc dobře věděla, co učinit. Naoko se rozstonala a řekla muži, že se nevyléčí, dokud se nenají Divousova masa.

 

Tomu, aby šel milovaný volek na porážku, se nakonec chuďas s těžkým srdcem podvolil. Kouzelný vůl si s pláčem postěžoval chlapci na to, co s ním zamýšlejí udělat.

 

„Věz, milý hochu, zítra mě chtějí porazit. Měj se na pozoru, utečeme spolu. Až mě zítra povedou na jatka, popros otce, abys mě mohl vést ty, a jakmile si kleknu na kolena, vyskoč mi na hlavu mezi rohy.“

 

Druhý den vedli volka na porážku. Tu si však Divous klekl a chlapec mu hbitě vyskočil mezi rohy. Vůl již neběžel po zemi, ale vznesl se k oblakům. Odlétl i s chlapcem a ostatní zůstali na zemi jako opaření.

 

Letěli a letěli, míjeli vrchy, luka, pole, až doletěli do krásného měděného lesa, kde se snesli k zemi. Když hoch spatřil vůkol čarokrásné měděné květiny, rázem po nich zatoužil a řekl Divousovi, že si jednu utrhne a zatne za klobouk. Jak řekl, tak také učinil. Divotvorný vůl však pravil:

 

„Můj drahý hochu, proč jsi ji nenechal na pokoji? Teď to odnesu já.“

 

Sotva vyšli z měděného lesa, kde se vzal, tu se vzal, stál před nimi vlk.

 

„Hohó, stůjte! Proč jste ublížili mému lesu? Budeš se se mnou muset utkat v boji, Divousi!“

 

„Dobře,“ odvětil vůl, „uvidíme kdo s koho.“

 

Dali se hned do boje a ve třetím klání vůl vlka vyhodil až na tři sáhy vysoko. Když vlk dopadl zpátky na zem, měl zlomený vaz a nohy a nemohl se vůbec hýbat. Vůl potom chlapci řekl:

 

„Vidíš, málem mě ten vlk zabil. Ne abys zase v lese něco trhal!“

 

Šli a šli, dlouho a daleko, cestou necestou, až došli do čarokrásného stříbrného lesa. Les byl plný nádherných stříbrných listů a květin, krásných, až oči přecházely. Chlapec začal hned škemrat, že si utrhne jen jednu kytičku. Divous se ho snažil ze všech sil přesvědčit, aby to nedělal, protože by musel zase bojovat, ale kluk tak dlouho žadonil a žadonil, až mu nakonec vůl dovolil, aby si jednu z těch krásných stříbrných květin utrhl.

 

Potom pokračovali v cestě, až se dostali na konec stříbrného lesa. Jakmile z něho vyšli, kde se vzal, tu se vzal, stál před nimi obrovský lev.

 

„Divousi, co to zacinkalo v mém lese? Něco jsem zaslechl! Jistě jste mému lesu ublížili!“

 

A tak se dal Divous do boje i se lvem. Během chviličky ho Divous propíchl skrz naskrz. Přesto však lev Divousovi ukousl pravé ucho.

 

„Nu, tak vidíš, brachu, teď už jsem poznamenaný. Ale to ti povídám, potřetí už to nezkoušej, to by byla moje smrt.“

 

Šli a šli dál a zanedlouho došli do lesa, celého z ryzího zlata. Les byl plný čarokrásných zlatých květin. Hoch hned začal s prosíkem, jestli si nemůže utrhnout alespoň jednu z těch zlatých květin. Kouzelný vůl ho však plačky prosil:

 

„Nedělej to, tenhle les nemá jen jednoho strážce.“

 

Chlapec však na Divousova slova nic nedbal a jednu ze zlatých květin utrhl. Vůl jen smutně potřásal hlavou:

 

„Už teď vím, že je se mnou konec, protože až budu zápolit s černým zajíčkem, můj pravý roh odletí daleko ode mě. Bedlivě ho pozoruj, potom ho seber ze země a zabal do kapesníku, tak budeš mít vždy dost jídla.“

 

Došli až na konec lesa a kde se vzali, tu se vzali, stáli před nimi tygr, tříhlavý drak a černý zajíček. Drak promluvil jako pán:

 

„Nu, Divousi, teď se nám buď vydáš a budeš do konce života naším otrokem, nebo se s každým z nás popořadě utkáš. Proč si ubližoval zlatému lesu?“

 

Hocha se zmocnil žal, hořce zaplakal, že Divous zahyne. Divotvorný vůl mu však pověděl:

 

„Neplač, to není ten poslední, toho ještě zdolám.“

 

Druhý den v poledne se dali do boje a vůl propíchl tygrovi hrdlo svým rohem. Potom se vydal na pastvu a předtím ještě pověděl chlapci:

 

„Kdyby mě někdo hledal, řekni mu, že tu budu zítra v poledne. Pokud bude naléhat, zapískej na tuhle dřevěnou píšťalu a budu tu coby dup.“

 

Tu přišel černý zajíček a zeptal se chlapce, kde Divous vězí. Klučík začal na píšťalu vesele pískat, jako kdyby hrál k tanci. Ale černý zajíček pověděl:

 

„Nech toho hraní! Chci jen, abys vzkázal Divousovi, že se tu zítra v poledne utkáme. To je přání tříhlavého draka, krále lesa.“

 

Když se divotvorný vůl vrátil k chlapci, hned se ho otázal:

 

„Proč jsi pískal tak zvesela?“

 

„Jakpak by ne, když sem přicupital ten malý černý zajíček a řekl, že budeš zítra bojovat s ním!“

 

„To mě bude stát život!“

 

A tak se i stalo. Jak se postavili k boji, černý zajíček se jednou kolem divotvorného vola otočil a nakonec mu vklouzl pod břicho. Potom vola nadhodil do vzduchu a ten vmžiku pukl vedví a jeho pravý roh uletěl na dvě či tři míle daleko.

 

Hoch za rohem běžel, sebral ho ze země a schoval ho do kapesníku. Pak smutně pokračoval v cestě, sám a sám, až došel k jedné krásné zelené louce. Tam se usadil poblíž pramene, z kapsy vytáhl roh, najedl se a napil, a když se nasytil, ulehl ke spánku. Jakmile se však vzbudil, viděl, že je louka plná dobytka. Padl na něho smutek, vůbec netušil, jak zažene to moře dobytka zpátky do Divousova rohu, odkud zvířata vyšla.

 

Tu proti němu přicházela opravdová čarodějnice. Když viděla chlapce, jak hořekuje, zeptala se ho, co se mu přihodilo, a ani nemusela dlouho čekat, chlapec jí rád vše vypověděl.

 

„Nevím, jak zahnat to moře dobytka zpátky do Divousova rohu.“

 

„Jestli tě trápí jen tohle,“ řekla čarodějnice, „tak to je snadná pomoc. Naženu je zpátky a ani nebudu chtít příliš mnoho na oplátku. Jen mi musíš slíbit, že se nikdy neoženíš.“

 

Hoch to s těžkým srdcem slíbil a stařena rázem projevila své čarodějnické umění a nahnala celý zástup dobytka zpátky do Divousova rohu. Hoch se s ní rozloučil a pokračoval dál v cestě. Zanedlouho došel do jednoho mlýna, kde požádal o nocleh. Starý mlynář měl náramně hezkou dceru a chlapec se do ní brzy zamiloval, stejně jako ona do něho. Mlynářově dceři se zalíbil ještě víc než ona jemu, a tak se ho bez okolků zeptala, zda si ji nechce vzít za ženu. Chlapec však na to, že se nesmí nikdy oženit, protože složil přísahu.

 

„Jestli tě trápí jen tohle,“ pravila mlynářova dcera, „pomohu ti. Nic se neboj, nikdo ti nezkřiví ani vlásek!“

 

A vystrojili hlučnou svatbu.

 

Když skončila svatební hostina, celý dům ulehl ke spánku. Nevěsta však položila na stůl pecen chleba a džbán s vodou a vedle dveří postavila železnou lžíci a koště, obrácené vzhůru nohama. Udělala dobře, neboť v noci k nim přiletěla zlá čarodějnice a zakřičela na koště:

 

„Koště, otevři dveře!“

 

Koště na to:

 

„Nejde to, stojím na hlavě.“

 

Zakřičela tedy na železnou lžíci:

 

„Železná lžíce, otevři dveře!“

 

„Nemůžu nic dělat, stojím na hlavě!“

 

Nato zakřičela čarodějka do domu:

 

„Pojď ven, věrolomníku, jinak je s tebou amen!“

 

„Hej, ty zatrolená čarodějnice, copak nemůžeš prominout, co jsem i já prominul? Mě nejdřív zasejou, potom vyrostu, pak mě pokosí, vymlátí a umelou, vodou mě zalejou, potom mě upečou a nakonec snědí. Tolik muk jsem vytrpěl, a přece vše vydržím a odpouštím.“

 

„Hrome!“ zaječela čarodějnice. „Tady je ještě mocnější čarodějnice, než jsem já!“

 

A tak se rozzlobila, až samou zlostí pukla.

 

A mladí spolu žili šťastně až do smrti.