Se samotnou schůzí to vše má přitom jen pramálo společného. Na jednání se rekapituluje, hodnotí a plánuje chod velké firmy, avšak jedenáct rokujících víc než na práci myslí na sebe. Quintreau nechává v jednotlivých kapitolách promlouvat postupně jednu postavu za druhou. Jejich vnitřní monology na sebe navazují, doplňují se, protiřečí si, a postupně se tak skládají portréty všech zúčastněných. Inspirace Dantem je jednoznačná – Quintreau svou verzi cesty od pekla přes očistec až do ráje zdůrazňuje jak pojmenováním tří oddílů knihy, tak i četnými dalšími narážkami, z nichž k nejprůhlednějším patří jméno posledního hlasu, Alighieri. Paralela výčtu neřestí, jak je ve 13. století podal autor Božské komedie, a dnešní společnosti se zdá být prvoplánově laciná, nicméně Quintreauův způsob podání látky o pýše, lakomství, smilství, rouhání, pochlebování, pokrytectví, obžerství a mnoha dalších nešvarech nezní ani marně, ani planě.

Laurent Quintreau sám pracoval jako kreativní pracovník v reklamní společnosti Publicis, což jej opravňuje k sepsání nejen kritické, ale i věrohodné studie daných kruhů. Quintreau „své“ prostředí nejen dobře zná, ale dokáže také zručně vytěžit. Jeho kniha se vyrovná obdobným titulům současných autorů, kteří často zkušenost s výsostným územím reklamních agentur mají také a podobně sázejí na to, že jde o téma stále ještě aktuální, s puncem tajemství a falešného pozlátka – vždyť ne každý z běžných čtenářů měl kdy možnost nahlédnout mezi smetánku mladých, schopných, bohatých, a navíc vtipných kreativců propagujících samé krásné a velmi potřebné věci. K nejznámějším, kdo zpracovali zmíněné téma, patří určitě Frédérick Beigbeder a jeho 99 franků, z těch co také známe česky, pak ještě bezpochyby Benoît Duteurtre. Quintreau je z uvedených tří asi nejzajímavější – prostředí reklamní agentury slouží jen jako pozadí pro svébytné vhledy do povah a osudů jednotlivých postav. Ty jsou možná až šablonovitě výrazně odlišné, a to jak povahami, tak myšlením, vzhledem i zařazením do určité sociální škatulky.

Soudobá společnost je v Hrubé marži vlastně zlá smečka, která nikomu nic nedaruje, na nikoho nečeká a s nikým se nemazlí. Každá z jedenácti postav, ať už to navenek hraje lépe, nebo hůře, je v podstatě ubohá existence – a trable, i když specifické, se vždycky najdou. Oproti vychloubačnému, hulvátskému tónu knihy Beigbederovy, jejímž cílem bylo postihnout jeden pohled na vybraný mikrosvět reklamních dravců, je Quintreauova mozaika spíš o poměrech panujících v kterékoli jiné, běžné firmě, jež dávno přestala být, anebo nikdy nebyla rodinným podnikem, ale profiluje se jako místo velkých bojů: za ziskem, a často spíše za přežitím.

Quintreaua možná inspirovala i jedna z psychologických či personalistických metod vytváření osobnostního vzorce: posuzovaného hodnotí všichni jeho spolupracovníci, tj. nadřízení, kolegové i podřízení. Takové změření kladů i záporů se považuje za důkladné. Hrubá marže je z tohoto pohledu také dobře odvedeným vyhodnocením – pokud se s hlasem některé z postav nechceme ztotožnit, můžeme dát na slova některé jiné. V každém případě se neubráníme pocitu, že po vyslechnutí všech jedenácti zpovědí víme hodně, možná až příliš.

Je to nemilosrdný vhled do manýr, problémů a obsesí lidí, jejichž pozice ve firmě znamená moc, nadřazenost, bohatství – ovšem to vše vždy jen v omezené míře, aby zůstávala touha jít pořád výš, a s ní záhy spojená úzkost ze selhání a pádu. Quintreau dokázal svou světskou komedii zpestřit ještě variantností výrazového rejstříku všech předvedených jedinců – a překlad Zdeňka Ruckého tento rys textu výborně zachovává. Jeho české monology dokonale sednou, stojí na dobře oposlouchaném slovníku psychologicky i sociálně rozrůzněných postav.

V současné francouzské literatuře představuje Laurent Quintreau a jeho Hrubá marže ten proud, který poslušně odpovídá poptávce čtenářů – a té části kritiky, která rozhoduje o literárních cenách. Nelítostná zpráva o současnosti, která lehce šokuje, ukazuje tochu erotiky, trochu vulgárnosti, trochu násilí – i když Quintreau v této doméně zůstává jen v cudné rovině psychického trýznění podřízených.