Bílý král
Dragomán, György: Bílý král

Bílý král

Je vám deset nebo jedenáct a jeden z rodičů se vám najednou ztratí. Prostě musí „s kolegy odcestovat za prací“. Vy se k tomu náhodou nachomýtnete a už v tu chvíli tak nějak tušíte, že ho na dlouhou dobu vidíte naposledy. Odteď je život představa podzimu na mořském pobřeží.

Problematika velkého loučení. Všechny zlomené květiny – co jich jenom je. Jak se dostat k pobřeží a co podniknout předtím (Cesta za svlékající se dámou)
György Dragomán: Bílý král, přeložila Anna Valentová, dybbuk, 2008, 264 str.

Je vám deset nebo jedenáct a jeden z rodičů se vám najednou ztratí. Prostě musí „s kolegy odcestovat za prací“. Vy se k tomu náhodou nachomýtnete a už v tu chvíli tak nějak tušíte, že ho na dlouhou dobu vidíte naposledy. Odteď je život představa podzimu na mořském pobřeží. Pár komiksových sešitů a haraburdí pod vaší postelí. Život je sladký kaštanový tunel, který vám matka s vynaložením i těch prostředků, které nemá, připraví k narozeninám, aby si na něm smlsli jiní. Ano, život je "sladký". Život je první přivonění k vlasům vaší spolužačky. Život je šedivé město kdesi v Rumunsku. "Bezstarostná" osmdesátá. Jenže vy jste se asi narodili v té horší části světa. Tohle všechno si naštěstí úplně neuvědomujete, koneckonců je vám teprve těch jedenáct. Žijete sami se svojí matkou. Ano, v tom vašem městě byste se podobných Zlomených Květin nedopočítali, ale takhle to taky nevnímáte. Spíš vás zajímá ta spolužačka. Nebo jak nakrást dost tulipánů k výročí svatby vašich rodičů (nechcete zklamat tátu). Přemýšlíte, co provedete učitelům, kteří vám pijí krev. Jak se nenechat zmlátit od kamarádů. Potažmo jak zmlátíte vy je. Bitva v pšeničném lánu. Zakázané filmy. Naleziště zlata. Neprobádané krajiny. To všechno je celé jen vaše.

Dvojdomost a ambivalentnost světa Bílého krále je hlavním zdrojem velmi znepokojivé atmosféry, která tu a tam probleskne ze zdánlivě neškodné či banální situace (Tulipány, Válka), jindy zase doslova visí nad celou kapitolou jako těžké bouřkové mračno (Dárek, Afrika, Krumpáč). Na straně jedné se před námi nerozprostírá nic než syrová realita, respektive absurdita, bohem zapomenuté a ďáblem políbené krajiny, komunistickou diktaturou zdevastovaného města plného násilí, bolesti a destrukce, na straně druhé má tento prostor zároveň schopnost transformovat se do podoby groteskního a panoptikálního představení či hazardní hry, kde hlavní úlohu přebírají nejniternější strachy a přízraky v hlavě Džata, veškeré nástrahy, které číhají během jeho putování z krajiny dětství. Tato druhá poloha románu je prostoupena neméně mrazivou a děsuplnou atmosférou, kterou tentokrát už negenerují obrazy nedostavěných sídlišť, ale naopak až cirkusová dráždivost a rozjívená hravost všech "hlavních vedlejších atrakcí", které na Džata tiše čekají ve skrytu neudržované zahrady u prarodičů, nebo které dokonce sám vyhledá na konci větrací šachty temného kina. V žádném okamžiku nelze přesně určit nebo jasně pojmenovat, odkud tento děs vyvěrá, stejně jako když z bezprostřední blízkosti sledujeme indiferentní, přesto ovšem zcela zřetelné pohyby pod hladinou rozlehlé vodní plochy a netušíme, co je způsobuje.

Pasti na Džata. Hic sunt leones. Partie šachu a další taškařice. Co se stalo v pšeničném lánu.

Brzy zjistíte, že existují i různé pasti. Že se události čas od času zvrtnou. Že všechny panelákové byty nejsou šedivé. Že někdy můžete obdržet opravdu zvláštní dárky. Ano, z pohádek (a těch komiksů od táty) koneckonců už dávno víte, že pastí je nepřeberné množství.

"Tak třeba tu máme pasti na medvědy, pasti na lišky… pasti na Džata."

Pasti tohoto druhu jsou většinou plně vybavené a funkční, často už dlouho připraveny polapit svou kořist. Mlha, ve které vás teď nemá kdo držet za ruku. Příšery a noční můry dospívání. Lichá tušení, falešné naděje. Život sám. Vy to ale naštěstí takhle opravdu neberete. Máte na starosti důležitější věci. Zatím. Do chvíle, než vás stesk přemůže, a vy začnete přemýšlet nad tím, co byste byli ochotni udělat pro to, aby se váš blízký vrátil.

Prostor Dragománova románu je disproporční a předimenzovaný, někdy přímo narůstá do výšky, jindy jeho zákoutí a hranice působí zploštěle, jako bychom vše nahlíželi perspektivou zvětšovacího skla či sledovali jako odraz v pokřiveném zrcadle. Jeho kontury a hrany jsou ostré a jasně ohraničené, předměty, postavy a události lze často pozorovat z netradičních úhlů pohledu, ale i přes jasnost a zřetelnost detailů si nemůžeme být nikdy zcela jisti, jestli se nám zrovna před očima míhá nejčistší esence reality, nebo jestli jsme náhodou sami nebyli lapeni do některé z oněch pastiček, připravených a trpělivě vyčkávajících na Džata.

K vyřešení těchto hádanek nám mohou (ale nemusí) dopomoci různé náznaky a indexy v podobě motivů s podvojnou funkcí, které autor jakoby mimochodem a s obdivuhodnou lehkostí rozhodí textem. Tyto pak zdánlivě bez ladu a skladu zapadají do jeho struktur jako hrst drobného kamení pohlcená jezerní hladinou. Jsou jediným vodítkem, s jehož pomocí se naše očekávání buď potvrdí a děj hladce plyne dál, nebo se naopak zauzluje, a my jsme lapeni do spárů snového, bizarního a nejistého světa, ve kterém všechny zaběhnuté stereotypy a prověřené vzorce chování zčista jasna a bez předchozího varování přestávají platit. Vstupujeme tímto na nebezpečné a nikým neprobádané území, ocitáme se v dimenzi, kde události nepěkně často ústí do velmi ošklivých konců.

Byt stranického pohlavára, v jehož zákoutí se odehraje zásadní šachová partie se zlověstným automatem, je ukázkovou realizací členitého, nepřehledného a proměnlivého labyrintu, v němž je velmi snadné zabloudit a který je doslova zahlcený hrůzu nahánějícími "hračkami" a proprietami. Tyto a podobné scény mají bezprostřední vliv na dynamiku děje následujícího, lze jimi výborně ilustrovat a postihnout okamžiky, kdy dochází k "obratu", chvíle, kdy se perspektivy prolínají a mění. Vše co po této změně následuje, je již definováno zcela novým systémem pravidel a celá důmyslně gradovaná hra vrcholí momentem, kdy Džata nemůže a ani dál nechce tato pravidla akceptovat a z šachovnice uzme démonickou figurku Bílého Krále, jenž má jistě moc ovlivnit věci příští, ve srovnání se kterým "je i ten nejkrásněji obarvený olověný vojáček úplná píčovina". Tato "hračka" je ovšem – už jen díky okolnostem, za jakých byla získána, jakousi dvojsečnou zbraní, která může stejně tak pomáhat jako vést do záhuby.

Vzápětí si Džata uvědomuje, že slyší křičet svou matku, což je signál k návratu o několik pokojů zpět do výchozího bodu, děj se stabilizuje, v žánrové rovině se z čistého hororu stává „pouhé“ drama. Další zásadní předpoklad pro takový způsob práce s perspektivou, je striktní oddělitelnost dětského a dospělého úhlu nazírání. Tyto dva pohledy musí fungovat jako souběžné, ale zcela samostatné linie, které se za žádných okolností neprolnou. Navíc platí jakési nepsané pravidlo, které říká, že jeden pár očí se většinou nesnaží postihnout, kam se dívá pár druhý. Tato dualita je nejpůsobivější v případech, kdy si Džata podle své matky jako obvykle odchází ven hrát, ale zároveň víme, že tato hra je krvavý boj na život a na smrt v poli za městem. Stejná událost je nám takto často prezentována nadvakrát, rytmus, kterým se vypravuje však není nikterak narušen, naopak spolu s ostatními uplatňovanými postupy tvoří výsledný celek výbušnou směs, a ta děj graduje až na samou hranici únosnosti (Pohřeb).

Ptáci bez křídel. Jaké to bylo za zrcadlem a Co se nedá odestát. Danse Macabre.

Co když přijdete na to (nebo vám někdo poradí), že možná existují brány a dvířka, která vás k tomu moři dostanou, ale třeba už taky nebudete moct zpátky? Měli byste si dát pozor, víte přece, že přání je otcem myšlenky. Falešné naděje? Představte si to. Už žádné rozechvělé nedělní odpoledne, kdy spěcháte domů, protože vám to prostě nedá. Co kdyby vás Někdo čekal? No tak, myslete na to chvíli. Nebo vsadíte na jiné představení? Jak se to jenom říká…: Bílý král v hrsti, pouťový balónek na střeše. Aspoň, prosím pěkně, netvrďte, že ho nechcete. Buď jak buď, opravdu si z toho všeho těžkou hlavu neděláte. Mimo jiné víte od táty i to, že "nic se nesmí uspěchat, na všecko budete mít spoustu času, máte přece život před sebou…"

"(…) šáhnul jsem do kapsy, vzal do ruky tátovu fotku a cítil jsem, že se hned rozbrečím, stisknul jsem zuby, obrátil se a rozběhl k našemu paneláku, a přitom jsem pořád slyšel, že se mi chechtají a nevěděl jsem, co řeknu mámě, jenom jsem utíkal a přál si, abysem domů nikdy nedoběhnul."

Jestliže dezorientovaný a ustrašený Džata zprvu běží především o to, aby se domů nikdy nedostal, s přibývajícím časem, množstvím konfrontací s věcmi na první pohled zcela nepochopitelnými a narůstající snahou hledat skuliny v oprýskaných zdech, se tento běh mění opět v cestu domů, i když (anebo právě proto) je již zřejmé, že z toho, co se obvykle domovem nazývá, zbylo žalostně málo. V okamžiku, kdy všechna dosud odehraná představení vrcholí monstrózním finále v podobě "pohřební slavnosti", je již zcela připraven čelit všem "skutečnostem", které se dějí ať už v jeho hlavě či doopravdy, je schopen opravdu být onou neřízenou střelou či vystřeleným šípem, a běžet "rychleji a rychleji a rychleji". Statečně, svobodně, kamkoliv.

Prostor románu směřujícího k poslednímu dějství se stává stejným padajícím zrcátkem jako bylo to, se kterým se Džata tak statečně konfrontoval v ptačím paláci (Smlouva), nicméně tentokrát se jeho reliéf nerozlamuje v půli, ale naprosto samozřejmě je roztříštěn na tisíce kusů. Dále už neexistuje nic než střepy zrcadel, ve kterých lze tu a tam – podobně trhaně, jako když se snažíme vlastnoručně odvíjet filmový kotouč, zahlédnout fragmenty obličejů se zornicemi vymalovanými na očních víčkách, chvíle vyplněné dlouhým čekáním, postavy pokryté ptačím peřím, zahrady a pusté školní chodby, útržky dopisů z časů, které jsou ztraceny a o kterých vlastně nevíme, jestli vůbec kdy nastaly. Jediná jistota, která zůstává, jsou ptáci bez křídel, živořící v klíckách slepených z čehokoliv, přežívající v prostoru nelítostné makabrózní industrie, ze které může být kdokoliv bez předchozího varování náhle vytržen a "použit".

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Studie

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Anna Valentová, dybbuk, 2008, 264 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

marketa,

aco Banši

marketa,

baco Banši