Niall Ferguson odkrývá ty nejtemnější stránky lidstva a o minulém století nám předkládá tragická fakta. Začátek dvacátého století byl světem impérií, jež se všechny vyznačovaly svou slabostí. Rakousko-Uhersko nazval jeden z neznámějších satiriků té doby dokonce „výzkumnou stanicí zániku světa“. Jestliže v průběhu sta let mezi Vídeňským kongresem roku 1815 a atentátem v Sarajevu roku 1914, nepřerostla žádná z evropských krizí v totální konflikt velmocí, v dvacátém století si to všechny vynahradily.

Autor soudí, že uplynulé století nelze interpretovat jako triumf, ale jako úpadek Západu, jehož rozhodujícím přelomem byla druhá světová válka. Klade si otázky, na něž jsme doposud nenašli uspokojivé odpovědi a proto se nám některé problémy stále vracejí a sužují vlastně i začátek jedenadvacátého století: Jak a z čeho vyplývalo násilí? Bylo vyvoláno etnickými konflikty a nesnášenlivostí? A jak to všechno souviselo s hospodářskou krizí, která tehdy poprvé dostala celosvětové – dnes bychom řekli globální – rozměry?

Ani první světová válka nebyla žádnou dlouho očekávanou krizí, k názoru, že se celou dobu očekávala, se totiž došlo až následně. Právě proto měly její následky tak celosvětový dosah.

Po této Velké válce, jak byla původně nazývána bez oné číslovky první, si lidstvo myslelo, že už žádná horší válka nemůže přijít, snad dokonce žádná. Ale přesto v polovině třicátých let „lidé přestali tančit,“ poznamenává trefně autor „a začali pochodovat“. Byl vznik nacionálního socialismu – nazývaného zkráceně: nacismus - a jeho rozvoj vyvolán nezaměstnaností, nebo nezaměstnanost vyvolala nacismus a následně válku? Nebo to byly etnické srážky a nenávist ve vzájemném vztahu s nebezpečně rozkmitanou a nestabilní hospodářskou situací?

Americký prezident Franklin Delano Roosevelt prohlásil při svém nástupu do Bílého domu v roce 1933, že je nutné zavést systém národního plánování a přísný dohled nad bankovnictvím, úvěry a investicemi, aby se zabránilo spekulacím s penězi jiných lidí. Bylo to po období celosvětové hospodářské krize, kdy jen v USA z 25 000 bank zavřelo z nich deset tisíc dveře definitivně.

Ve dvou světových válkách bylo zabito podstatně vyšší procento světové populace, než v jakémkoliv předešlém konfliktu srovnatelného geopolitického významu. Hrůznost války a „věk nenávisti“ snad nejvýstižněji charakterizují méně známá fakta, která Ferguson uvádí v souvislosti s bitvou u Stalingradu. Na německé straně tehdy bojovalo proti Rudé armádě také 160 praporů sovětských válečných zajatců, celkem milion mužů: Co můžeme dělat?, kladli si otázku, na kterou existovala jen paradoxní odpověď: Jestli utečeme zpátky k Rusům, budou s námi zacházet jako se zrádci a zastřelí nás. A jestli odmítneme bojovat, tak nás zastřelí Němci.

Kniha, která je z více než poloviny věnována vzniku a průběhu druhé světové války, končí korejskou válkou 1953. Ale ani po tomto roce nenastal žádný „dlouhý mír“, ale vypukly další války. Charakteristické byly tím, že velmoci v nich bojovaly mezi sebou prostřednictvím třetích zemí na cizích teritoriích. Celkem bylo v letech 1945 až 1983 asi sto velkých vojenských konfliktů v nichž bylo zabito na dvacet milionů lidí.

Ferguson v závěru uvádí, že při psaní této knihy začal pochybovat, zda vůbec můžeme válku světa, kterou popisuje, považovat za skončenou. Cesta změn, jimiž se svět bude ubírat, bude totiž i nadále poznamenána konflikty. V této souvislosti připomíná slova britského diplomata a historika Edwarda Carra, která bychom si asi měli zapamatovat jako nadčasovou pravdu: mezinárodní vztahy nejsou o morálce, ale o moci.