Když z plyšáků létají chlupy
Davys, Tim: Amberville

Když z plyšáků létají chlupy

Zasadit detektivní příběh, který se údajně dá přiřadit k žánru tzv. drsné školy, do pestrobarevného fantastického světa obývaného plyšáky, zní docela praštěně. Na druhou stranu tento nápad vyvolává očekávání a zvědavost...

Zasadit detektivní příběh, který se údajně dá přiřadit k žánru tzv. drsné školy, do pestrobarevného fantastického světa obývaného plyšáky, zní docela praštěně. Na druhou stranu tento nápad vyvolává očekávání a zvědavost: přece to nemůže být jen ptákovina, zvlášť když se na obálce dočteme, že „práva na knihu už byla prodána do více než 20 zemí“. Třeba to bude legrační. Třeba to bude napínavé a originální a třeba příběh obsahuje něco navíc, co detektivní žánr přesahuje.

Duhové, podle místních názvů vskutku multikulturní město Amberville nepředstavuje žádný ráj na zemi. Zdejší obyvatelé plyšáci mohou být fanatičtí, sadističtí, posedlí mocí, povrchní nebo beznadějně zamilovaní, ale v každém případě se jim zpravidla nedá věřit. Navíc je tu někdo nebo něco, co řídí jejich životy. Například úřad, který rozhoduje o jejich způsobilosti vychovávat nového plyšáka přivezeného z továrny. Kdo však určuje, pro kterého z chlupatých obyvatel si ten který den přijede červený pick-up a odveze ho neznámo kam, čímž dotyčnému (pravděpodobně) skončí život? Nikdo přesně neví, kolují různé pověsti. Třeba ta o Seznamu smrti, ačkoli zřejmě jde jen o báchorku pro děti. Hlavní postava vyprávění, Erik Medvěd, nicméně dostane za úkol škrtnout z tohoto seznamu jméno svého bývalého mafiánského zaměstnavatele. Času je málo, následky, pokud by se to nepovedlo, děsivé - vyhrožují mu krutým usmrcením milované manželky Emmy Ramlice. Erika tak dožene jeho divoké mládí, musí znovu sehnat bývalé parťáky a začít pátrat. Časem vyjdou najevo mnohá překvapení, téměř žádná zvířátka nejsou tím, čím se zdají být. Je tu také Erikovo dvojče, které se s ním částečně dělí o zaměstnání a manželku. Jak to všechno dopadne, to snad není tak podstatné, ale dovolím si prozradit, že za nitky tahá církev.

Vytvořit fantastický svět, který by se odlišoval od těch, které už známe, určitě není snadné a tento pokus je sympatický. Jenže nedotažený. Plyšáky (povahy některých odpovídají klasicky připisovaným vlastnostem a představám – kancelářské myši, potkanka jako šéfka skládky, zlý had, zatímco jiné jsou vůči nim v naprostém kontrastu: mafiánský boss holub, sadistický gazela), barevnými ulicemi, zvláštním počasím a autíčky deportujícími odepsané jedince zde originalita víceméně končí. Ještě lze zmínit zvláštní font, který odlišuje pasáže věnované hlavní, jinak ovšem nepříliš zajímavé záporné postavě.
A detektivní příběh? Asi by člověk měl být zvědavý, jak děj bude pokračovat? Snad by se zápletka měla vyvíjet pokud možno logicky? Zvědavá jsem však nebyla ani přes „rafinované“ (podle mě nepříliš obratné) střídání časových rovin a perspektiv a některé zvraty v ději jsem překousnout nedokázala, ani když jsem si opakovala, že zákonitosti v tomto světě nemusí odpovídat našim. Mohla by si například dvojčata s identickým vzhledem, ale diametrálně odlišnou povahou střídat role, aniž by si toho okolí všimlo? Ještě násilněji vykonstruovaný je způsob, jak se Erik Medvěd dozví, odkud Seznam smrti pochází: Hyena Bataille, pracující na skládce, mu tuto informaci takřka vnutí za svolení zlikvidovat nenáviděného Medvědova parťáka Hada. Vysvětlení, proč toto svolení potřebuje, ale zkrátka nedává smysl.

Kdyby to vše bylo dohnáno do větší nadsázky a absurdity, dal by se text považovat za parodii, tak ale nepůsobí. Stejně tak není komický, přestože potenciál k tomu scény násilí mezi plyšovými zvířátky, nebo vůbec představa plyšáků vykonávajících běžné činnosti, mají. Autorka doslovu v knize vidí „moderní bajku, podobenství o světě lidí, jež nám má prostřednictvím jiného druhu postav dát odstup od sebe samých a předestřít nám náš vlastní svět s novou intenzitou“ (s. 300). Podobenství se samozřejmě dá najít téměř ve všem, ale tady mu poněkud chybí invence. Navíc se čtenář musí prokousat pokusy o filozofické přesahy na téma dobra a zla či státní a církevní moci a jejich původu, které však nepřinášejí nic nového. Snaha vykreslit komplikovanou duši Erika Medvěda a dalších postav na mě také příliš nezapůsobila a to, že se hlavní sympaťáci dopouštějí brutálních činů, aniž by to bylo aspoň vtipné jako třeba ve filmech Quentina Tarantina, můj dojem nijak nezlepšilo.

Když už kritizuji téměř vše, přidám také poznámku k překladu. Je samozřejmě ošemetné jej hodnotit, když nemám k dispozici původní text, ale například to, že se někdo „břinkavě chichotá“ (s. 59), že někde „zažil mnohé z nejlepších chvil svého života“ (105), že někoho „skoro jistý nebožtík odsoudil k smrti“ (139) a některé plyšáky „společnost péčí jich samotných nebo jiných vypudila“ (169) mě docela rušilo, takže jméno zkušeného překladatele Roberta Novotného v tiráži bylo nepříjemným překvapením.

Amberville by mělo být úvodním dílem plánované tetralogie, což však z českého vydání nelze vyčíst. Třeba se ukáže, že jde jen o jakousi „přípravu“, uvedení do svérázného světa, a to pravé teprve přijde. Zajímavé by bylo zjistit, kdo se pod pseudonymem Tim Davys skrývá. Osobně bych však ze švédské literatury doporučila jiné tituly.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Překlad Robert Novotný, Euromedia-Odeon, 2009, 304 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Magda de Bruin,

pro pana Novotného: 1) myslela jsem tím hlavně na vaši větu, proč se paní Voslářová nepostará, "aby (tituly, které by doporučila) byly přeloženy" - v tom vidím určitou (povědomou) roztrpčenost překladatele, kterému recenzent (který sám možná nepřekládá?)předhazuje, proč nepřeložil něco jiného. Ale asi jsem se spletla. 2)Jádro mého sdělení je v tom, že jste začal zpochybňováním celého serveru a osobními urážkami recenzentky, pokračoval odsuzováním recenze jako celku a až teď se ukázalo, čeho se vaše výhrady týkají ve skutečnosti. Obhajovat svou práci skutečně je přirozené - já to dělám taky -, jde ale o ten způsob. To ale z celé diskuse plyne už od první reakce Anežky Kuzmičové - nemám v úmyslu to znovu začít rozmazávat. Je to jen poznámka na vysvětlenou.

Robert Novotný,

Paní Magda de Bruin ve svém příspěvku vystihla a pojmenovala podstatné věci.
Jen se ne tak úplně trefila ohledně mých pohnutek:
1) Vůbec nejsem roztrpčený - knihu mi nabídlo k překladu nakladatelství, jež ji samo našlo. Já jsem ji nevybíral, takže v tomto ohledu k ní nemám žádné citové pouto. Jen jsem upozornil na prázdné a zbytečné řeči, jež recenzentka v tomto ohledu vede.
2) S kritikou, jíž mě recenzentka podrobila, nemám "potíže" - jen jsem se bránil a obhajoval jsem svoji práci, což mi přijde docela přirozené.

Magda de Bruin,

Sváří se ve mně překladatel s přispěvatelem, ale nedá mi to, abych se neozvala. Knihu jsem nečetla a švédštinu neovládám. Petra ale naráží na obecnější problém, totiž že překlad, který se recenzentovi "nelíbí", přesto může být adekvátní. I když je článek o českém vydání, měl by brát zřetel na tón originálu, když už se vyjadřuje k překladu. (I já jsem se před časem v recenzi na van Istendaela vyjádřila k překladu bez znalosti originálu, ale tam se to týkalo opravdu jasných prohřešků proti češtině, překlepů v NL názvech apod.) Názory překladatelů (a redaktorů!) se liší, ale já patřím k těm, kteří jsou pro adekvátnost, třeba i na úkor elegance (i když je to - jako všechno při překládání - balancování na hraně). K ich-formě mě ještě dodatečně napadá, že pro mě osobně v recenzi skutečně trochu oslabuje účinek - text jako by dostával přídech (nezávaznějšího) blogu. Docela chápu roztrpčení překladatele nad tou závěrečnou poznámkou o jiných švédských titulech - neznám sice okolnosti vydání téhle knížky, ale z vlastních zkušeností vím, jakou dá někdy práci titul z malého jazyka prosadit. Explicitnímu doporučování nebo nedoporučování bych se asi v recenzi vyhnula. Jinak se teď ukazuje, že ve skutečnosti má překladatel největší potíže s tou částí recenze, která kritizuje jeho práci - je škoda, že to nespecifikoval hned.

Anežka Kuzmičová,

Panu Novotnému: Zrovna v tom, že Marie Voslářová komentuje překlad, aniž ho porovnává s předlohou, se její recenze nijak neliší od recenzí, jež se běžně objevují v tisku. (Viz odkaz na recenzi Jaroslava Formánka v příspěvku Jovanky Šotolové níže.) Jestli je to dobře, nebo špatně, je už otázka osobního vkusu. Ten můj v tomto ohledu kolísá: Na straně jedné oceňuji, že si recenzenti vůbec začali všímat, že mají v případě zahraniční literatury co do činění s překlady, nikoliv originály. Na straně druhé skutečně znám i pohled spěšně napomenutého překladatele, proto taky překlad ve vlastních recenzích komentuji jen sporadicky a své překladatelské práce raději otvírám teprve dlouho poté, co z nich novota vyčichne. Nedomnívám se, že to má v této souvislosti větší význam, ale když už se ptáte: Marie Voslářová je skandinavistka. A recenzentka navrch.

Marie,

Legrační je, že kdybych knihu pochválila, zřejmě by se jí zdaleka tolik pozornosti nedostalo... Děkuji panu Vaňkovi za odkazy, možná by nebylo špatné se v rámci iliteratury pokusit odkazy na podobné recenze z jiných serverů doplňovat systematicky?




A pokud čtenáře zajímá, které švédské tituly bych doporučila, může se například podívat do starších recenzí. Zde však poslední věta byla míněna spíše opisně a znamenala - tuto knihu nedoporučuji. Přičemž je dobře, že mají čtenáři k dispozici i jinak vyznívající články.

Petra,

Myslím si, že když recenzentka říká: "Je samozřejmě ošemetné jej (překlad) hodnotit, když nemám k dispozici původní text...", tak naopak ví, o čem mluví. Navíc kdyby ten originál v ruce měla, nic by to neměnilo na tom, že se jí místy nelíbil jazyk jeho české verze. Což nevylučuje, že by se jí třeba nelíbil ani původní text. Článek je ale o českém vydání knihy.
A ještě k recenzi jako takové: Bečka (Česká stylistika) ji uvádí mezi úvahovými postupy kombinovanými s jinými postupy (informativním nebo odborným), dokonce jako typický příklad smíšeného útvaru; od rozboru ji odlišuje mimo jiné větší subjektivitou. "Autoři se neobejdou bez nezbytných údajů informativních, ale nemohou se spokojit jen s nimi. (...) Zbývá jim individuální díla hodnotit, tedy postupem úvahovým, třebas i za cenu větší nebo menší subjektivity. (...) Recenze je aktuální, upozorňuje na umělecký výkon a hodnotí jeho kvality a společenský význam. (...) Rozbor se od recenze liší tím, že zařazuje umělecké dílo do širší souvislosti. Autor rozboru může jít do větší hloubky, může posuzovat objektivněji, ale vždy ze zorného úhlu světonázorového."

Robert Novotný,

K příspěvku paní Kuzmičové: Kde je z recenze patrná nefundovanost? Především v jejím předposledním odstavci: "Je samozřejmě ošemetné jej (překlad) hodnotit, když nemám k dispozici původní text..." Abo, to vskutku ošemetné je. Je paní Voslářová skandinavistka? Pokud ano, tak proč si k posuzování několika (z kontextu vytržených) úryvků z překladu neobstarala exemplář originálu? To by fundovaná (a svědomitá) recenzentka jistě udělala. A možná by potom pochopila, proč jsem to přeložil zrovna takhle.
Paní Kuznmičová to jako překladatelka určitě dobře zná: člověk po dlouhé práci a nekonečných opravách a pilování textu odevzdá překlad s tím nejlepším vědomím, že lépe už to opravdu nešlo. A pak dostane do ruky novotou vonící knihu, otevře ji a hned mu padne oko na něco, co by nejradši býval udělal jinak, a nechápe, že ho to předtím nenapadlo. Mně se to u Amberville samozřejmě
stalo taky (ale konkrétní příklady si s dovolením nechám pro sebe). Avšak zrovna v případech uváděných paní Voslářovou mě nenapadá, co bych na tom mohl zlepšit.
A pak ta poslední věta: "Osobně bych však ze švédské literatury doporučila jiné tituly." Které? A proč to tedy paní Voslářová neudělá - a nepostará se případně o to, aby byly přeloženy? Nevím, jak takovým výrokům říkají ostatní vážení diskutující, ale já bych to nazval prázdným a jalovým žvástáním.

Magda de Bruin,

Proč ale vůbec usilovat o jakýsi dokonalý model recenze? Já jsem si o knize myslím už udělala docela dobrou představu právě díky tomu, že je k dispozici víc textů od různých autorů a s různým přístupem. A že se na základě jedné recenze rozvinula o knize celá diskuse, z toho si jistě přinejmenším nakladatel spokojeně mne ruce.

Jan Vaněk jr.,

Když se věcného obsahu nedobrala ani graduovaná literární vědkyně, snad se přece jen nemusím stydět předložit své komparatistické hypotézy:

1. Jako vlastnost (příkladné) recenze uvádí p. Novotný "poda[t] všeobecné infomace o knize a autorovi". Mandysova ve srovnání s tou Voslářové obsahuje takových všeobecných informací více - možná ne v absolutním objemu, ale rozhodně v optickém dojmu a procentuálním podílu.

2. P. Novotný dále píše, že Mandys zhodnotil kvalitativní aspekty podle svého subjektivního náhledu, ovšem "věcně"; oproti tomu Voslářové text nazývá zápisy do deníčku. To by mohlo souviset s tím, že ona opakovaně, i když jen ve druhé polovině, používá ich-formu, zatímco Mandys nikde.


Napadají někoho další rozdíly? - A ještě jedna poznámka: Na webu KK je dále recenze ze SF časopisu Ikarie (převzatá bez jména autora Tomáše Javůrka). V kruzích, kde se pohybuji, je úroveň recenzí Ikarie často kritizována, ale tahle nepatří k těm úplně nejnegramotnějším a také je ze všech tří nejvíce omezená rozsahem. Jak ji vidí ostatní diskutéři? Třeba by mohla posloužit jako benchmark k triangulaci, s jejíž pomocí bychom se snad dostali dále...

Anežka Kuzmičová,

Děkuji panu Vaňkovi, že poukázal na to, že se u recenze Marie Voslářové nacházejí těžko přehlédnutelné odkazy k dalším materiálům a informacím o knize. Reakce pana Novotného se sice o krok přiblížila důstojné odezvě, ale věcnost jí stále chybí. Kde konkrétně je z recenze Marie Voslářové patrná nedostatečná fundovanost?

Jan Vaněk jr.,

Aha, Ostří hoši z plyše. Já tam pár slov chvály vidím ("umí", "uspokojivě"). Dalších komentářů bych se asi měl zdržet, ale myslím, že plodnou otázkou k diskusi by mohlo být: Není to, v jaké míře Mandys "podává všeobecné informace", dáno také médiem (tištěný zpravodajský týdeník) - a nemůže iLiteratura, která má anotaci zvlášť jenom o klik dál (a navrch ještě úryvek a doslov), legitimně volit odlišný přístup? (Pokud vůbec je tak odlišný - já v obou textech, jež p. Novotný uvádí jako protikladné, nacházím až nečekané množství paralel; ale já jsem jen prostý zabíječ much a do literárních polemik bych se neměl míchat.)

Robert Novotný,

Mně vůbec nevadí, že se paní Voslářové kniha nelíbí - to by ostatně nebylo normální, kdyby se líbila všem. Jen bych očekával, že svůj názor dá najevo fundovaným způsobem, aby tu nedocházelo k matení pojmů.
RECENZI napsal třeba pan Mandys v Týdnu z 21. prosince loňského roku: podal všeobecné infomace o knize a autorovi a věcně zhodnotil její - podle svého názoru - přednosti a nedostatky. A rád bych pro jistotu zdůraznil, že v jeho RECENZI není ani slovo chvály na knihu, natožpak na adresu překladatele.
To, co tady uveřejnila paní Voslářová, se ale "recenzí" nazývat nedá. Nicméně by se to dalo použít jako pilotní text do nové rubriky, kterou byste pro podobné výkony mohli založit. Jmenovat by se mohla třeba takhle: Co si školačky do deníčku zapisují o knížkách.

Jan Tomeš,

Pane Novotný, děkuju za odezvu. Co se týče rušivých obratů, máte určitě pravdu, že překladatel musí brát ohled na originál, proto je možné, že to, co se mi nepozdávalo, je ve skutečnosti autorův styl. Přesto si myslím, že věty citované v recenzi Marie Voslářové (především ty ze str. 105 a 169) by se daly přeložit lépe. Ale ještě bych chtěl upozornit na jedno slovo, které se v překladu vyskytuje často: "bríza". Chápu, že to je odborný termín, ale přemýšlel jsem, jestli by na některých místech nepostačil "vítr". Přeci jen toto slovo v korpusu skoro nenajdeme, ale v knize je téměř všude. Problematika "jenž": abych uvedl příklady, musel bych se znovu ponořit do textu a hledat jehly v kupce sena (jen proto, abych hnidopišsky doložil něčí chyby). To raději budu číst nový román. Chtěl jsem na ten problém pouze upozornit (protože upozornění může vést ke zvýšené pozornosti při budoucích překladech). Nikdo není neomylný, těch chyb nebylo moc (narazil jsem na méně než 5), mohly se do textu vloudit jakkoliv. Ale dalo se jim úplně vyhnout, kdyby bylo užíváno zájmeno "který", které by dle mého soudu slušelo textu víc. Promiňte, jestli máte pocit, že vám příliš mluvím do řemesla. Vaší práce si vážím, ale těch pár postřehů jsem si neodpustil.

jovanka,

Nejen panu Robertu Novotnému: Neberme druhým názor. Proč by se Marii nemohla kniha nelíbit? A pokud jde o překlad, jeho hodnocení vyzní - krom pravopisných chyb - vždycky subjektivně. Dnes jsem si udělala malou anketu o výrazech, které mi přišly nevhodné v českém překladu povídek N. Anciona: ne každému se tak jeví... Podobně zase já mám problém přijmout výtky J. Formánka proti mému překladu J. Echenoze. Každý prostě máme svou češtinu a své čtení originálu. Každý překladatel pracuje s největším nasazením, ale nikdy se nezavděčí každému. Iliteratura.cz je prostorem pro různé názory - protože jenom tak je možné literaturu, ale i překlad prezentovat.
Marie svůj názor předložila kultivovaně. Zasloužila by si podobnou reakci, i když s jejími výtkami nemusíte souhlasit.

Robert Novotný,

K příspěvku pana Tomeše: V tom, co říkáte v poslední větě, máte naprostou pravdu. Mohl byste být konkrétní a označit místa v textu, kde jste na ty chyby narazil?
A také by mě zajímalo, které obraty Vám připadaly rušivé. Člověk při překládání přece jen musí brát ohled na text originálu a někdy se asi podivnostem tak docela vyhnout nemůže, i kdyby chtěl sebevíc.

Jan Tomeš,

Recenze mě zklamala. Jde jen po povrchu a odsudek mi přijde zbytečně tvrdý. Při čtení knihy jsem se náramně bavil a už dlouho jsem nečetl tak dobrý text, který by zábavnou formou poukázal na nejrůznější nešvary v naší společnosti a zároveň se dotkl i hlubších témat. Jsme zvyklí, že společnost nějak funguje, ale když to vidíme u plyšáků, nezbývá než se smát a ptát se, jestli jsme se tak trochu neutopili v systému. Těch pár nelogičností knize rád odpouštím.

Musím s autorkou recenze souhlasit s kritikou překladatele. Nemůžu sice srovnávat s originálem, ale některé obraty působily rušivě. Nejvíc mi ale vadilo neustálé užívání vztažného zájmene "jenž", text se stává zbytečně knižní. Navíc jsem několikrát zaznamenal i špatný tvar, zejména ve 4. pádu mužského rodu, kde má být "jejž", ale překladatel používá "jenž" nebo "jež".

Marie,

Recenze je vždycky subjektivní a v pasáži o překladu jsem se to pokusila obzvlášť podtrhnout. Vůbec se nezmínit o tom, že mi zkrátka plno míst připadalo "divných", by znamenalo vypustit jednu z věcí, o nichž jsem během čtení hodně přemýšlela. Přestože to bez znalosti výchozího textu není košer. Je možné o tom diskutovat - anebo se urážet. Díky za příspěvky, všechny vedou k zamyšlení.

Kateřina Horváthová,

Recenze je útvar, kde má autor naprostou svobodu, podle mě může recenzent říct svůj názor bez skrupulí. K citacím z překladu vytrženým z kontextu zaujímám ale poměrně nepřátelský postoj. Pokud člověk nesrovnává překlad s originálem, zevrubně se nezamýšlí nad klíčem, podle kterého překladatel pracoval, v rámci celkového kontextu, tak je lepší být se závěrečnými soudy opatrný. Na to, co čtenáře v dané chvíli ruší, má vliv spousta dalších faktorů, na jedno řešení se též vždy sejde více protichůdných názorů, proto si myslím, že je potřeba takové citace vždy důkladně zvážit. Každý překladatel ale musí počítat s tím, že jde v jistém smyslu "s kůží na trh" a kritiku by se měl snažit ustát s elegancí, i když ho zrovna nepotěší, to je můj názor. Pokud se totiž na serveru budou rozvíjet diskuse na téma "kdo je větší blbec" (viz diskuze na výbor maďarských pohádek Divotvorný vůl), dostáváme se z té "výkladní skříně" trochu jinam...

Anežka Kuzmičová,

Na Vaši druhou otázku můžu rovnou odpovědět záporně. Ne, na server iLiteratura.cz nemůže psát každý, komu se zamane. Vaše první otázka je položená příliš vágně. Chcete-li na ni dostat odpověď, můžete ji prosím upřesnit a podepřít tvrzení, na nichž se zakládá? Pokud spíše než mě jakožto redaktora oslovujete autorku článku o Amberville, mohl byste to udělat důstojnějším způsobem? Třeba formou *věcné* polemiky?

Robert Novotný,

Vždycky jsem si myslel, že iliteratura.cz je prestižní server a výkladní skříň psaní o literatuře na českém internetu, ale zřejmě jsem se mýlil.
Proč sem píší prostinké a přízemní dušičky postrádající jakoukoli schopnost obraznosti a představivosti, v neposlední řadě i té jazykové? To sem může opravdu psát každý, komu se zamane?