Alighieri, Dante: Božská komedie
Ráj, zpěv patnáctý
Laskavá vůle, v níž je ztajená / ta láska, která vždycky zpříma dýchá / – tak jak z té lačné čiší chtivost zla – // dá pokyn lyře, aby byla zticha, / pravici nebe náhle povelí, / ať se těch svatých strun už nedotýká. //
Ráj, zpěv patnáctý
Po dlouhých projevech, při jejichž zápisu se Dantovi občas chvěla ruka, Dante – jak se blíží k středu posledního zpěvu – jde vstříc něčemu, co se ho velice dotýká a co pro něho má mít stejnou závažnost jako setkání s Beatricí na prahu ráje. Jako když padající hvězda bleskne noční oblohou – nejdřív po pravém rameni a potom v pravém úhlu dolů k patě hvězdného kříže sjíždí světlo a míří k Dantovi. Promluví latinsky: „Ó má krvi, ó milosti boží, jíž se jí dostalo, komu se kdy jako tobě otevřela nebeská brána?“ Má krvi? Dante se podívá na Beatrici, ale ta má na tváři takový úsměv, že Dante má pocit, že se dotýká dna svého ráje. Dante je tak zmaten, že zprvu nechápe smysl slov onoho zjevení, ale světlo ho nabádá, aby se upokojil a radostně ptal, nač chce. Před Dantem stojí Cacciaguida, prapraděd Dantův, který se narodil někdy na přelomu 11. a 12. století, vzal si Alighieru a založil s ní rod, jehož potomkem je Dante Alighieri.
Laskavá vůle, v níž je ztajená
ta láska, která vždycky zpříma dýchá
– tak jak z té lačné čiší chtivost zla – 3
ta láska, která vždycky zpříma dýchá
– tak jak z té lačné čiší chtivost zla – 3
dá pokyn lyře, aby byla zticha,
pravici nebe náhle povelí,
ať se těch svatých strun už nedotýká. 6
pravici nebe náhle povelí,
ať se těch svatých strun už nedotýká. 6
Že by ti zde slyšet nás nechtěli?
A proč by mě teď vlídně vyzývali,
abych se ptal a svorně mlčeli? 9
A proč by mě teď vlídně vyzývali,
abych se ptal a svorně mlčeli? 9
Je spravedlivé, aby litovali,
kdo z lásky k vratkým světským jistotám
se navěky té věčné lásky vzdali. 12
kdo z lásky k vratkým světským jistotám
se navěky té věčné lásky vzdali. 12
Jak jasnou noční oblohou sem tam
už jiskra šlehne a zvedne nám oči,
snad létavice letí bůhvíkam, 15
už jiskra šlehne a zvedne nám oči,
snad létavice letí bůhvíkam, 15
a než se pohled za ní pootočí,
je pryč a v místech, odkud vyšlehla,
nic nechybí, a ve chvilce to skončí: 18
je pryč a v místech, odkud vyšlehla,
nic nechybí, a ve chvilce to skončí: 18
tak hvězda zprava z kříže vyšlehla
a míří k středu a pak kolmo shůry
ze souhvězdí, které před námi plá, 21
a míří k středu a pak kolmo shůry
ze souhvězdí, které před námi plá, 21
jak perla, která nevyklouzla z šňůry,
jde po paprscích, nic víc a nic míň,
vypadá to jak oheň zpod lastury: 24
jde po paprscích, nic víc a nic míň,
vypadá to jak oheň zpod lastury: 24
tak nevyběhl vstříc Anchisův stín,
jestli má pravdu Vergilova múza,
když viděl, že jde do podsvětí syn. 27
jestli má pravdu Vergilova múza,
když viděl, že jde do podsvětí syn. 27
„O sanguis meus, o superinfusa
gratia Dei, sicut tibi cui
bis unquam coeli ianua reclusa?“ 30
gratia Dei, sicut tibi cui
bis unquam coeli ianua reclusa?“ 30
Tak onen blesk! Tvář k němu pozdvihuji
i k ní střídavě, chtěl bych vědět, zda je
jak já užaslá, všechno v očích čtu jí, 33
i k ní střídavě, chtěl bych vědět, zda je
jak já užaslá, všechno v očích čtu jí, 33
na tváři však jí vroucí úsměv hraje,
že dotýkám se až samého dna
své milosti, nejhlubšího dna ráje. 36
že dotýkám se až samého dna
své milosti, nejhlubšího dna ráje. 36
Tu vlídný duch, který mě zdá se zná,
dalšími slovy obrátí se ke mně,
ale pro mne jsou jako bezedná: 39
dalšími slovy obrátí se ke mně,
ale pro mne jsou jako bezedná: 39
ne že by schválně promlouval tak temně,
jen z nutnosti mluví jak v hádankách,
když k smrtelnému mluví nesmrtelné. 42
jen z nutnosti mluví jak v hádankách,
když k smrtelnému mluví nesmrtelné. 42
Až když luk vroucích citů zmírní tah,
srozumitelně mi snad něco poví,
co najde ozvuk v lidských myšlenkách. 45
srozumitelně mi snad něco poví,
co najde ozvuk v lidských myšlenkách. 45
A vskutku mluví už lidskými slovy:
„Ty Trojí v Jednom, chci ti díky vzdát,
„Ty Trojí v Jednom, chci ti díky vzdát,
žes byl tak laskav k mému potomkovi!“ 48
A pokračuje: „Nasytils můj hlad
po velkém půstu u té velké Knihy,
z níž ani čárku nelze vymazat. 51
po velkém půstu u té velké Knihy,
z níž ani čárku nelze vymazat. 51
Hovořím s tebou z té světelné rýhy:
já, chlapče, věděl, že přijde můj vnuk,
dík té, jež křídly zbavila tě tíhy. 54
já, chlapče, věděl, že přijde můj vnuk,
dík té, jež křídly zbavila tě tíhy. 54
Tvé myšlenky mi, věř, sám První vnuk:
v Součtu jsou čísla tu malá, tu větší
a v souzvuku se k zvuku váže zvuk. 57
v Součtu jsou čísla tu malá, tu větší
a v souzvuku se k zvuku váže zvuk. 57
Kdo jsem, se neptej, a proč mě tak těší,
že jsme se tady spolu setkali
a proč z těch šťastných jsem teď nejšťastnější. 60
že jsme se tady spolu setkali
a proč z těch šťastných jsem teď nejšťastnější. 60
Ve všech těch duších, které tady dlí,
než myšlenky se stanou myšlenkami,
jak v zrcadlech se předem zrcadlí. 63
než myšlenky se stanou myšlenkami,
jak v zrcadlech se předem zrcadlí. 63
Svatá láska, k níž vzhlížím bez ustání,
s žízní zprahlejší než kdy jindy, teď
mi velí, abych splnil i tvé přání, 66
s žízní zprahlejší než kdy jindy, teď
mi velí, abych splnil i tvé přání, 66
tvou otázku znám dávno nazpaměť,
a tak ji vyslov, já, nač zeptáš se tu,
mám přichystanou předem odpověď.“ 69
a tak ji vyslov, já, nač zeptáš se tu,
mám přichystanou předem odpověď.“ 69
Podívám se, než vyslovím tu větu,
na Beatrici, ona přisvědčí,
připne mi další křídla k mému letu. 72
na Beatrici, ona přisvědčí,
připne mi další křídla k mému letu. 72
„U vás,“ řeknu, „si neprotiřečí
cit s rozumem, druh má v tom druhém druha,
vůle a čin je u nich v bezpečí. 75
cit s rozumem, druh má v tom druhém druha,
vůle a čin je u nich v bezpečí. 75
Světlo i teplo slunce na vás vrhá
vždy stejnou měrou, jeden a týž svit.
A s námi každé přirovnání kulhá. 78
vždy stejnou měrou, jeden a týž svit.
A s námi každé přirovnání kulhá. 78
Myslet je něco jiného než chtít,
vy sami víte, proč v tom máme zmatek
a nejsme s to to ani vyjádřit. 81
vy sami víte, proč v tom máme zmatek
a nejsme s to to ani vyjádřit. 81
A zvlášť teď cítím lidský nedostatek,
že dokážu chtěj nechtěj – přiznám se –
dík vzdát jen v srdci za otcovský svátek. 84
že dokážu chtěj nechtěj – přiznám se –
dík vzdát jen v srdci za otcovský svátek. 84
Snažně tě prosím, živý topase
ve vzácné sponě zevnitř prosvícené,
kdo jsi, mi řekni, dej už poznat se.“ 87
ve vzácné sponě zevnitř prosvícené,
kdo jsi, mi řekni, dej už poznat se.“ 87
„Má ratolesti, k níž mě láska žene
a které jsem se dočkal,“ řekne mi,
„tvůj praotec jsem, kořen tvého kmene. 90
a které jsem se dočkal,“ řekne mi,
„tvůj praotec jsem, kořen tvého kmene. 90
Ten, od koho máš svoje příjmení,
víc než sto let se plouží po souvrati
prvního kruhu hory s břemeny: 93
víc než sto let se plouží po souvrati
prvního kruhu hory s břemeny: 93
to byl tvůj praděd, můj syn, co se tam klátí
pod břemenem a trest si odbývá:
kéž tvoje dílo jeho dřinu zkrátí. 96
pod břemenem a trest si odbývá:
kéž tvoje dílo jeho dřinu zkrátí. 96
Florencie v hradbách, jež dosud má,
kde ještě zvoní devátou a třetí,
si žila v míru, střídmá, poctivá. 99
kde ještě zvoní devátou a třetí,
si žila v míru, střídmá, poctivá. 99
Žádné ty cetky, to blyštivé smetí
na sukních, všude, k patě od hlavy,
pásy, za nimiž člověk ztratí se ti. 102
na sukních, všude, k patě od hlavy,
pásy, za nimiž člověk ztratí se ti. 102
Mít dceru? proč ne? žádné obavy,
že ji včas nevdá, že otec k té hoře
věna má sehnat kopec výbavy, 105
že ji včas nevdá, že otec k té hoře
věna má sehnat kopec výbavy, 105
ne velké byty obydlené spoře,
Sardanapal tam ještě nepředved,
co umí dělat zalezlý v své noře. 108
Sardanapal tam ještě nepředved,
co umí dělat zalezlý v své noře. 108
Ten náš, to nebyl velký římský svět,
a když ho přerost, poznal, co se může,
a šlo to dolů, tak jak to šlo vpřed. 111
a když ho přerost, poznal, co se může,
a šlo to dolů, tak jak to šlo vpřed. 111
Bellincion Berti? Pás z kostic a kůže!
A manželka? Nač měla zrcadlo?
Šla od něho a nikde stopa růže. 114
A manželka? Nač měla zrcadlo?
Šla od něho a nikde stopa růže. 114
Na kožich látku, tak to dopadlo!
Vecchio, Nerli! Ti snad nosili je?
A ženy? Tkát a myslet na přádlo! 117
Vecchio, Nerli! Ti snad nosili je?
A ženy? Tkát a myslet na přádlo! 117
Každá věděla, že umře, kde žije,
a ne to prázdno v loži, prázdný dům,
když manžel běží kupčit do Francie. 120
a ne to prázdno v loži, prázdný dům,
když manžel běží kupčit do Francie. 120
Bdít nad děťátkem, čelit všem těm zlům,
žvatlat tou řečí – než se upokojí –
jež nejvíc dělá starost rodičům, 123
žvatlat tou řečí – než se upokojí –
jež nejvíc dělá starost rodičům, 123
a pak když večer přádlo všecky spojí,
nad vřetenem se oddat rozprávkám
o Římu, o Fiesoli, staré Tróji. 126
nad vřetenem se oddat rozprávkám
o Římu, o Fiesoli, staré Tróji. 126
Cianghella, Lapo Saltarello? Tam?
To nikdy. Jako Cincinnato dnesky
či Kornélie kdyby přišly k vám. 129
To nikdy. Jako Cincinnato dnesky
či Kornélie kdyby přišly k vám. 129
V občanské shodě žilo se tam hezky
a svorně, v míru, bylo dobře všem.
A tam Maria přivolaná vřesky 132
a svorně, v míru, bylo dobře všem.
A tam Maria přivolaná vřesky 132
mi dala být a tam jsem taky křtěn
na Cacciaguidu, v kapli naší éry,
a byli jsme dva s bratrem Morontem, 135
na Cacciaguidu, v kapli naší éry,
a byli jsme dva s bratrem Morontem, 135
náš rod se potom rozrost dvěma směry:
to má žena je z pádské nížiny,
a po ní máš příjmení Alighieri. 138
to má žena je z pádské nížiny,
a po ní máš příjmení Alighieri. 138
Pak Konrád mě vzal do své družiny,
sám císař mě pasoval na rytíře,
a měl mě rád, já trestal zločiny 141
sám císař mě pasoval na rytíře,
a měl mě rád, já trestal zločiny 141
těch, kdo vám berou ve své bludné víře
to, co jenom vám patří po právu:
vina za ztrátu padá na pastýře. 144
to, co jenom vám patří po právu:
vina za ztrátu padá na pastýře. 144
To tam mne poslal jeden z ohavů
z klamného světa, jenž s lidmi tak smýká,
když duše vstřebá jeho otravu: 147
z klamného světa, jenž s lidmi tak smýká,
když duše vstřebá jeho otravu: 147
došel jsem míru krokem mučedníka.“
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse