
Ráj, zpěv patnáctý
Laskavá vůle, v níž je ztajená / ta láska, která vždycky zpříma dýchá / – tak jak z té lačné čiší chtivost zla – // dá pokyn lyře, aby byla zticha, / pravici nebe náhle povelí, / ať se těch svatých strun už nedotýká. //
Ráj, zpěv patnáctý
Po dlouhých projevech, při jejichž zápisu se Dantovi občas chvěla ruka, Dante – jak se blíží k středu posledního zpěvu – jde vstříc něčemu, co se ho velice dotýká a co pro něho má mít stejnou závažnost jako setkání s Beatricí na prahu ráje. Jako když padající hvězda bleskne noční oblohou – nejdřív po pravém rameni a potom v pravém úhlu dolů k patě hvězdného kříže sjíždí světlo a míří k Dantovi. Promluví latinsky: „Ó má krvi, ó milosti boží, jíž se jí dostalo, komu se kdy jako tobě otevřela nebeská brána?“ Má krvi? Dante se podívá na Beatrici, ale ta má na tváři takový úsměv, že Dante má pocit, že se dotýká dna svého ráje. Dante je tak zmaten, že zprvu nechápe smysl slov onoho zjevení, ale světlo ho nabádá, aby se upokojil a radostně ptal, nač chce. Před Dantem stojí Cacciaguida, prapraděd Dantův, který se narodil někdy na přelomu 11. a 12. století, vzal si Alighieru a založil s ní rod, jehož potomkem je Dante Alighieri.
ta láska, která vždycky zpříma dýchá
– tak jak z té lačné čiší chtivost zla – 3
pravici nebe náhle povelí,
ať se těch svatých strun už nedotýká. 6
A proč by mě teď vlídně vyzývali,
abych se ptal a svorně mlčeli? 9
kdo z lásky k vratkým světským jistotám
se navěky té věčné lásky vzdali. 12
už jiskra šlehne a zvedne nám oči,
snad létavice letí bůhvíkam, 15
je pryč a v místech, odkud vyšlehla,
nic nechybí, a ve chvilce to skončí: 18
a míří k středu a pak kolmo shůry
ze souhvězdí, které před námi plá, 21
jde po paprscích, nic víc a nic míň,
vypadá to jak oheň zpod lastury: 24
jestli má pravdu Vergilova múza,
když viděl, že jde do podsvětí syn. 27
gratia Dei, sicut tibi cui
bis unquam coeli ianua reclusa?“ 30
i k ní střídavě, chtěl bych vědět, zda je
jak já užaslá, všechno v očích čtu jí, 33
že dotýkám se až samého dna
své milosti, nejhlubšího dna ráje. 36
dalšími slovy obrátí se ke mně,
ale pro mne jsou jako bezedná: 39
jen z nutnosti mluví jak v hádankách,
když k smrtelnému mluví nesmrtelné. 42
srozumitelně mi snad něco poví,
co najde ozvuk v lidských myšlenkách. 45
„Ty Trojí v Jednom, chci ti díky vzdát,
po velkém půstu u té velké Knihy,
z níž ani čárku nelze vymazat. 51
já, chlapče, věděl, že přijde můj vnuk,
dík té, jež křídly zbavila tě tíhy. 54
v Součtu jsou čísla tu malá, tu větší
a v souzvuku se k zvuku váže zvuk. 57
že jsme se tady spolu setkali
a proč z těch šťastných jsem teď nejšťastnější. 60
než myšlenky se stanou myšlenkami,
jak v zrcadlech se předem zrcadlí. 63
s žízní zprahlejší než kdy jindy, teď
mi velí, abych splnil i tvé přání, 66
a tak ji vyslov, já, nač zeptáš se tu,
mám přichystanou předem odpověď.“ 69
na Beatrici, ona přisvědčí,
připne mi další křídla k mému letu. 72
cit s rozumem, druh má v tom druhém druha,
vůle a čin je u nich v bezpečí. 75
vždy stejnou měrou, jeden a týž svit.
A s námi každé přirovnání kulhá. 78
vy sami víte, proč v tom máme zmatek
a nejsme s to to ani vyjádřit. 81
že dokážu chtěj nechtěj – přiznám se –
dík vzdát jen v srdci za otcovský svátek. 84
ve vzácné sponě zevnitř prosvícené,
kdo jsi, mi řekni, dej už poznat se.“ 87
a které jsem se dočkal,“ řekne mi,
„tvůj praotec jsem, kořen tvého kmene. 90
víc než sto let se plouží po souvrati
prvního kruhu hory s břemeny: 93
pod břemenem a trest si odbývá:
kéž tvoje dílo jeho dřinu zkrátí. 96
kde ještě zvoní devátou a třetí,
si žila v míru, střídmá, poctivá. 99
na sukních, všude, k patě od hlavy,
pásy, za nimiž člověk ztratí se ti. 102
že ji včas nevdá, že otec k té hoře
věna má sehnat kopec výbavy, 105
Sardanapal tam ještě nepředved,
co umí dělat zalezlý v své noře. 108
a když ho přerost, poznal, co se může,
a šlo to dolů, tak jak to šlo vpřed. 111
A manželka? Nač měla zrcadlo?
Šla od něho a nikde stopa růže. 114
Vecchio, Nerli! Ti snad nosili je?
A ženy? Tkát a myslet na přádlo! 117
a ne to prázdno v loži, prázdný dům,
když manžel běží kupčit do Francie. 120
žvatlat tou řečí – než se upokojí –
jež nejvíc dělá starost rodičům, 123
nad vřetenem se oddat rozprávkám
o Římu, o Fiesoli, staré Tróji. 126
To nikdy. Jako Cincinnato dnesky
či Kornélie kdyby přišly k vám. 129
a svorně, v míru, bylo dobře všem.
A tam Maria přivolaná vřesky 132
na Cacciaguidu, v kapli naší éry,
a byli jsme dva s bratrem Morontem, 135
to má žena je z pádské nížiny,
a po ní máš příjmení Alighieri. 138
sám císař mě pasoval na rytíře,
a měl mě rád, já trestal zločiny 141
to, co jenom vám patří po právu:
vina za ztrátu padá na pastýře. 144
z klamného světa, jenž s lidmi tak smýká,
když duše vstřebá jeho otravu: 147
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse