Această dragoste care ne leagă (Reconstruirea unui asasinat)
Jela, Doina: Această dragoste care ne leagă (Reconstruirea unui asasinat)

Această dragoste care ne leagă (Reconstruirea unui asasinat)

Kniha je faktografií ze života Ecateriny Bălăcioiu-Lovinescu, manželky Eugena Lovinesca (1881-1943), významného rumunského literárního kritika a historika. Díky němu poznala mnohé osobnosti z kulturních a uměleckých kruhů, s nimiž udržovala přátelství i po tom, co se s manželem rozvedli (1934).

Kniha Această dragoste care ne leagă (Reconstruirea unui asasinat) (Ta láska, co nás spojuje (Rekonstrukce vraždy)) je faktografií ze života Ecateriny Bălăcioiu-Lovinescu, manželky Eugena Lovinesca (1881-1943), významného rumunského literárního kritika a historika. Díky němu poznala mnohé osobnosti z kulturních a uměleckých kruhů, s nimiž udržovala přátelství i po tom, co se s manželem rozvedli (1934).

Ecaterina Bălăcioiu žila v letech 1887-1960, byla učitelkou francouzského jazyka a literatury, lingvistkou téhož zaměření a v letech 1938-1944 i školní inspektorkou. S E. Lovinescem měli dceru Monicu Lovinescu (1923-2008), která se podobně jako její matka věnovala francouzštině a francouzské literatuře. V roce 1947 odjela na studijní pobyt do Francie a poté, co jí rumunská strana odmítla prodloužit pobyt, zažádala v Paříži o politický azyl. Po několika letech se tam se vdala za krajana Virgila Ieruncu; společně působili nejprve ve Francouzském rozhlase a později v rádiu Svobodná Evropa, kde komentovali rumunské politické i kulturní dění. Činnost Moniky Lovinescu velmi popouzela představitele Rumunské lidové republiky, a proto rumunská státní tajná policie Securitate začala vyvíjet nátlak na její matku E. Bălăcioiu. V zásadě po ní chtěli, aby svou dceru přiměla k zanechání tzv. rozvratné činnosti, popřípadě k návratu do země, kde by ji s největší pravděpodobností čekalo vězení. Moničina matka však byla neoblomně přesvědčena, že její dcera jedná správně, a tak vzdorovala až do 22. května 1958, kdy ji zatkli a po necelém roce odsoudili k 18 rokům káznice. Důvody jejího odsouzení byly následující: spoluúčast na rozvratné činnosti proti Rumunské lidové republice, šíření antologií rumunských exilových autorů společně s básníkem Ionem Caraionem (ve skutečnosti si je jen přečetla), poslech „imperialistických“ rozhlasových stanic (především Radia Paris), sdílení „kapitalistických“ názorů, čímž údajně kazila své studenty, a další činnost, která tehdejšímu komunistickému režimu ani v nejmenším nevyhovovala. To, že upadla v nemilost, umocňoval i fakt, že pocházela z rodiny, která vlastnila půdu, a že po rozvodu a odjezdu dcery bydlela sama v příliš velkém bytě.

Vzhledem k tomu, že se jí ve vězení nedostávalo dostatečné zdravotnické péče, kterou v posledních měsících naléhavě potřebovala, zemřela E. Bălăcioiu již 6. června 1960. Informace o její smrti jsou navíc zahalené určitými nejasnostmi, jelikož několik pacientek, které s ní byly na pokoji v posledních dnech jejího života, tvrdilo, že ji nedlouho před smrtí doktoři kamsi odvezli, a když ji přivezli zpět, záhy zemřela.

Kniha je velice důmyslně strukturovaná. Nejdříve jsme seznámeni s příběhem Ecateriny Bălăcioiu formou volných asociací jejích spoluvězeňkyň, dále máme možnost příběhy srovnat se záznamy Securitate, které autorka co možná nejobjektivněji komentuje. Mezi záznamy se objevují i dopisy, jež si matka s dcerou psaly ve francouzštině, a to mnohdy především proto, aby se Monica procvičila v psaní v cizím jazyce. Důležité informace, například jména, však uváděly v zašifrované podobě, aby se Securitate, která dopisy kontrolovala, nedozvěděla nic kompromitujícího.

Další kapitola popisuje osud bytu, který patřil rodině Lovinesců a v roce 1959 jim byl zabaven. Sama autorka v roce 1997 pomáhala Monice Lovinescu při žádostech o restituci, snažila se vypátrat, kdo v bytě bydlel v té době a jaký byl další osud cenné knihovny Eugena Lovinesca, která zůstala v zabaveném bytě. Následuje korespondence mezi matkou a dcerou v neumělém překladu do rumunštiny, pořízeném jedním důstojníkem Securitate, a pojednání o básníkovi Ionu Caraionovi, který je považován za jednoho z největších básníků toho období, avšak podle některých informací spolupracoval se Securitate a údajně také vydával za vlastní básně jiných autorů. Celá záležitost je ovšem natolik složitá, že autorka dává přednost předložení všech ověřených i neověřených informací, aby si čtenář mohl vytvořit vlastní názor. V další části knihy nalezneme přepisy některých pozdních výslechů Ecateriny Bălăcioiu. Následující kapitola, která nám poskytne další nový náhled na případ, je rozhovor s Monicou Lovinescu. Dovídáme se více o jejím životě, mj. i to, že byla v r. 1977 napadena a zraněna útočníkem, jehož do Paříže vyslala Securitate s cílem zlikvidovat osobu nepohodlnou pro diktátorský režim Nicolae Ceaušesca.

Rozhovor je dalším dílkem z postupně skládaného příběhu o komunistickém teroru; autorka klade otázky týkající se nejistých informací, které se dozvěděla z různých pramenů, a především zjišťuje reakce Moniky Lovinescu na dřívější události, z nichž mnohdy vychází najevo, že to pro ni bylo téma velmi bolestivé.

Každý, kdo přežil věznění za komunistického teroru v Rumunsku, je podle autorky chodící pamětní deskou, jelikož na sobě nosí četné šrámy z tvrdých výslechů. V textu se také několikrát opakuje tvrzení, že ti, kdo přežili komunistické vězení v Rumunsku, nemají žádat žádné odškodnění, jelikož jejich utrpení nelze odškodnit. Tento názor, který sdílela jak Ecaterina Bălăcioiu, tak Adrian Hamzea (nejmladší z odsouzených v témže procesu), vyvolává pocit, že právě intelektuální nadhled nad terorem ho mnohým pomohl překonat. V závěru knihy jsou heslovitě uvedeny všechny osoby, které hrály v procesu negativní roli, dále několik nekomentovaných dokumentů z archivu Securitate a rodinné fotografie z osobního archivu Moniky Lovinescu.

Z celého textu vnímáme Ecaterinu Bălăcioiu jako jedinečnou ženu, která se nátlaku stavěla čelem a mnohdy i samy vyšetřovatele přesvědčila o svém názoru. Skutečnost, že za svou dceru doslova položila život, je dokladem velikosti mateřské lásky i jejího přesvědčení a nutno říci, že Monica Lovinescu se nikdy nesmířila s tím, že z určitého úhlu pohledu zavinila smrt své matky. Podle mého názoru je příběh aktuální i dnes, jelikož schopnost obětovat se pro druhého a čelit utiskujícímu režimu jsou ctnostmi v každé době. Hlavní přínos této knihy vidím ovšem v tom, že popisuje velmi složité a ve všech postkomunistických zemích často zkreslené období co možná nejobjektivněji. Kniha před nás nestaví dobré a špatné postavy, jak by se to mohlo stát při chybné analýze, ale ty, jež se staly obětí systému jen po fyzické stránce, a ty, kterým systém ovlivnil i myšlení a přesvědčení. Autorka Doina Jela se tématem komunistických procesů zabývala již dříve a myslím, že se tohoto úkolu zhostila s velkým smyslem pro přesnost. Všechny postkomunistické země se potýkají s mnohdy nejednoznačným výkladem historických skutečností, který je nutno překonat, a to nejlépe přímou konfrontací se skutečností, jak to modelově ukazuje literatura faktu z pera rumunské autorky.

 
Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Doina Jela: Această dragoste care ne leagă (Reconstruirea unui asasinat)Humanitas, Bucureşti, 1998, 343 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse