Odkdy jsem ten zvuk kufru slýchávala? Muselo to být před více než půl rokem. Nevím to přesně, protože o zvuku, který je slyšet při otevírání a zavírání kufru, člověk normálně nepřemýšlí. Ale v tom kufru se skrývá Šinovo tajemství. Ano, ten kufr je zasvěcen jeho tajemství. Vážně si už nedokážu vzpomenout, kdy jsem jeho zvuk uslyšela poprvé, ale zřetelně si vybavuji událost, kvůli níž se ten kufr stal něčím, z čeho jsem měla strach. Šin tenkrát zmizel do svého pokoje, otevíral kufr, ale ještě jsem si to s ničím nespojovala. ,Co to je?‘ jen mi tak blesklo hlavou, ale hlouběji jsem se tím nezabývala, dokud se přihodila ta věc.
Toho dne jsem Šinovi, který se jako obvykle zabarikádoval ve svém pokoji, uvařila večeři, zaklepala na dveře, nakoukla dovnitř a řekla: „Pojď se najíst!“ Právě četl nějakou knížku a odpověděl, abych chvíli počkala, že si to jen dočte. Usadila jsem se vedle jeho židle na podlahu a začala si listovat v těžko pochopitelných knihách, které jsem si jen tak namátkou vybírala z jeho přeplněné knihovničky. Nudila jsem se, a tak jsem ho tu a tam vyrušila, ale většinou jsem jen tiše a trpělivě čekala, až dočte. Jak jsem tam tak seděla, najednou mi blesklo hlavou, že něco není v pořádku. Velký kufr, který vždycky ležel v rohu pokoje, byl posunutý o pár desítek centimetrů stranou. Měla jsem nepříjemný pocit, jako když nábytek stojí jinde než obvykle. Bezděčně jsem do kufru strčila nohou, abych ho vrátila na původní místo, ale v tu chvíli Šin jako by se něčeho polekal, vyskočil ze židle a pevně mě objal.
„Počkej, co se děje?“ vykřikla jsem se překvapeně.
„Už jsem to dočetl, takže se můžeme jít najíst,“ řekl a zvedl mě na nohy.
„Co? Je snad v tom kufru něco, co bych neměla viděla?“ zeptala jsem se podezíravě. Šin zbledl jako stěna. Nikdy jsem ho neviděla tak vyvedeného z míry. Popadla mě zuřivost. Co to má znamenat? Byl velmi nervózní.
„Šine, co je? Co se děje?“ Místo odpovědi mě sevřel tak, že jsem se nedokázala ani pohnout. Bylo jasné, že je to jen záminka, aby mě co nejrychleji dostal pryč od toho kufru. Tiskl mě oběma rukama tak pevně, že jsem měla pocit, jako by mě svázal do furošiki, a strkal mě do obýváku.
„Co to děláš? Myslíš, že jsem nějakej čokl nebo co? No tak, přestaň blbnout!“
„Miláčku, chci jenom rychle dostat něco k jídlu. Mám hlad jako vlk,“ řekl a znělo to dost neupřímně.
„Ne, počkej... V poslední době jsem mockrát slyšela, jak otevíráš a zavíráš ten zatracenej kufr. Co v něm schováváš? A proč jsi nervózní? Co se děje?“
„Vůbec nic se neděje!“ trval Šin na svém. Nakonec to vzdal, zanechal mě v slzách a sám se vrátil zpátky do svého pokoje. Když vešel dovnitř, slyšela jsem, jak otevřel a zase zavřel ten kufr. Pak bylo slyšet, jak zavírá dveře šatníku. Zřejmě to své tajemství, které jsem neměla vidět, vyndal z kufru a přenesl do šatníku. Seděla jsem na podlaze a popuzeně přemýšlela, co se stalo. Třásla jsem se vzteky při pomyšlení, že Šin má přede mnou nějaké tajemství. A bylo úplně jedno, o co jde. Bylo mi smutno, trápila jsem se, že Šin přede mnou něco skrývá. Byla jsem na smrt vyděšená a zoufalá.
Nikdy jsem pak už do jeho pokoje nevkročila, natož abych mu tam jako správná hospodyňka uklízela. Toho dne sice Šin přenesl své tajemství z kufru do šatníku, ale brzy je zase přemístil zpátky do kufru, protože kdykoliv zmizel ve svém pokoji, slýchávala jsem ten zvuk otvíraného a zavíraného kufru. Kufr představoval logickou volbu – měl zámek. Jisté však je, že od chvíle, kdy jsem věděla, že Šin má přede mnou tajemství, pociťovala jsem k němu nenávist. Člověk, který přede mnou něco naprosto nepokrytě skrývá, ztrácí mou důvěru a proti své vůli ho nenávidím. Nedokázala jsem se s Šinem rozejít, a i když mě tajemství jeho kufru vystrašilo, pomalu jsem se s tím naučila žít. Od té chvíle jsem se o zvuku toho kufru už nikdy nezmínila. A už nikdy jsem nevstoupila do Šinova pokoje. Kdykoliv zmizel ve svém pokoji, okamžitě jsem si nasadila na uši sluchátka od discmana, jen abych po celou dobu, kdy bude u sebe, nic neslyšela. A mým posledním triumfem byl Smith-Smith.
Kdy jsem si poprvé uvědomila jeho přítomnost? Vlastně jde o pouhý výplod mé představivosti. Žádný Smith-Smith totiž v naší domácnosti nežije. Já však záměrně setrvávám v iluzi, že v tomhle domě opravdu žije. Krátce po svatbě, když jsme si pronajali tenhle byt, jsem jednou ležela vedle Šina v posteli a strachy nemohla usnout, protože mi předtím vyprávěl nějaký strašidelný příběh. Kolem čtvrté ráno jsem potřebovala na toaletu. Když jsem spláchla, uslyšela jsem podivný praskavý zvuk. Vyskočila jsem a běžela do ložnice, kde jsem začala Šinem třást a pořád dokola opakovat: „Nějakej divnej zvuk, nějakej divnej zvuk, nějakej divnej zvuk...“ Šin se na mě rozespale podíval a zabručel, že to bude asi něco, co tam žije.
„Cože? Nemůžu tady přece žít s nějakou divnou příšerou!“
„A není to třeba duch?“
„Jakej duch?“
„Malej kluk.“
„Jakej malej kluk?“
„Smith.“
„Smith?“
„Malej bílej kluk s holou hlavou.“
„Říkáš kluk, kterej se jmenuje Smith...“
„Jo, zkus mu vymyslet křestní jméno, Rin.“
„Dobře... Co třeba Smith?“
„ To jako Smith-Smith?“
„Jo. Není to originální?“
„Není to špatný. Odteďka tady budeme žít všichni tři pohromadě jako přátelé...“
A tak to všechno začalo. Od rozhovoru s rozespalým Šinem začal můj společný život se Smith-Smithem. Na naši dohodu jsem už dávno zapomněla, dokud se nestala ta věc s kufrem. Tehdy jsem si na Smith-Smithe znovu vzpomněla. Napadlo mě, že bych ty zvuky při otevírání a zavírání kufru mohla považovat za jeho lumpačení. Vím, že to byla hloupost. Žádný Smith-Smith v té místnosti ve skutečnosti nebyl. Čas od času se ozývalo skřípění klimatizace nebo praskání, jak se dům hýbal. Schválně jsem si v takových chvílích představovala, že to dělá Smith-Smith, a všechny podobné zvuky přisuzovala jemu. Bylo pro mě výhodné namlouvat si, že zvuky má na svědomí Smith-Smith. Vždycky, když jsem si to říkala, dokázala jsem s těmi zvuky žít. Ano, to byl ten důvod, proč jsem si to namlouvala. Abych mohla dál žít, musela jsem celým svým tělem, celou svou duší věřit, že Smith-Smith existuje. Tím, že jsem svůj život žila svázaná řadou takových pravidel, vždycky jsem se cítila blízko smrti. Natolik, že jsem si přála umřít.
Řvoucí cédéčko Nonstop Reggae Adventure mi drásalo ušní bubínky. Poslouchala jsem zásadně nonstop nahrávky, abych se vyhnula té hloupé chybě, že bych třeba v přestávkách mezi skladbami uslyšela zvuk kufru. Hloupé chybě? Blbost! Prostě jsem ve strachu ze smrti i ze svého politováníhodného života všude skupovala nonstop cédéčka. Na co jsem si to hrála? S úšklebkem jsem zapnula ještě hrací soupravu a pustila si Nonstop Techno Adventure. Tohle byl jen další důsledek toho, jak jsem si přece jenom považovala svého života. I kdyby CD dohrálo, i kdyby se v discmanu vybily baterie, předcházela jsem takhle situaci, že bych mohla zaslechnout zvuk kufru. A i když to může znít poněkud přehnaně, tehdy jsem už na tom byla mnohem lépe, protože předtím jsem nějakou dobu poslouchala zároveň televizi, přehrávací soupravu, rádio i discmana. Po dobu, co byl Šin zavřený ve svém pokoji, jsem však pořád ještě nedokázala poslouchat hudbu jenom z přehrávací soupravy nebo jenom z discmana, či dokonce neposlouchat nic. Kdyby se hudba trochu ztišila, přišla bych o rozum. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem tu závislost na zvukové cloně dokázala aspoň takhle zmírnit. Ale ve skutečnosti to byla jen pouhá iluze. I kdybych nějakým omylem všechna cédéčka najednou zničila a nechtíc uslyšela vrzání toho kufru, přisoudila bych ty zvuky Smith-Smithovi, jen abych nemusela přiznat, že Šin má nějaké tajemství. Protože jakmile bych připustila, že Šin má přede mnou tajemství, byl by to můj konec. Jsem slabošské stvoření. Víc než pes, slabší než králík, želva, veverka, křeček nebo zlatá rybka.
Při poslouchání Nonstop Reggae Adventure toho moc nenapíšu. To neznamená, že předtím by mi psaní šlo, ale kvůli hudbě je to prostě ještě těžší. Takovým tempem zřejmě nestihnu nejen termín pro odevzdání rukopisu, ale dokonce ani termín vydání knížky. Proto doufám, že mi Kobajaši prozíravě určil o pár dnů časnější termín než nakladatelství, protože mě dobře zná. Musím doufat v jeho prozíravost. Taky bych mohla smlouvu ještě zrušit a nakladatelství by si za mě našlo náhradu, ale pak jsem si představila, že mě třeba najednou políbí múza a já zplodím rázem třicet stránek rukopisu jakoby nic. Takže jsem tomu nakonec nechala volný průběh. Vždycky do poslední chvíle mlčím, snažím se až do toho nejzazšího možného termínu všechno zvládnout, a takhle pak často zplodím ty nejhorší sračky. Přestože si to uvědomuju, nedokážu s tím nic udělat. Jsem prostě taková.