Dějiny recepce Oswalda Spenglera v evropském a americkém myšlení jsou velmi obsáhlé. Po všech výše zmíněných autorech, kteří se do spenglerovské diskuse zapojili, i po mnohem větším počtu autorů nezmíněných (Max Weber, Ernst Troeltsch, Georg Lukácz, Theodor Adorno...) stále přibývají nové spenglerovské studie a monografie. Dokonce se zdá, že zájem o Spenglera se na konci 20. a na počátku 21. století obnovil – bezpochyby v souvislosti s náladami přelomu milénia, s americkým jedenáctým zářím či s vizí i krizí jednotné Evropské unie.

Dějiny české recepce Oswalda Spenglera jsou zato velmi stručné. Zatímco intelektuální společnost německá, ruská nebo i francouzská a španělská cítila se po první světové válce hluboce zasažena Spenglerovou pesimistickou vizí civilizační krize – společnost česká se v těchže prvních poválečných letech nacházela ve stavu euforie z nově nabyté státní samostatnosti. Kde duchovně vládl Masaryk – těžko se mohl uplatnit Spengler. Ani ony konzervativní a/nebo nacionalistické kruhy, které Masaryk neoslovoval, nebyly příliš ochotny nechat se oslovit Spenglerem. Na to byl český konzervatismus a nacionalismus příliš protiněmecký a/nebo příliš katolický. Hledal-li v Evropě své souputníky – nacházel je spíše v zemích románských, v Action Française, v italském fašismu nebo nejvýše u rakouských teoretiků katolického „stavovského státu“ jako Othmar Spann.

V těchto kruzích se nalezl jen jeden autor, který se rozhodl zvolit si Spenglera za svého duchovního mistra: novinář a nekatedrový filosof Lev Borský, autor svérázné koncepce „biosofie“, vitalisticko-evolucionistické filosofie biologického soutěžení národů. Ze Spenglerových tezí o organickém charakteru kultur, jakož i z Nietzscheho a z Danilevského vychází Borského programová kniha Vůdcové lidstva a jeho svůdci (1935). Jen zdánlivým paradoxem je fakt, že tento jediný český žák německého nacionalisty se ve skutečnosti jmenoval Leo Bondy: Již výše bylo popsáno, že Spengler se shodl s nacisty v lecčem, ale ne v otázce rasového antisemitismu. Bondy-Borský se mohl s čistým svědomím hlásit ke svému německému mistrovi. A nacisté ho se svým „čistým svědomím“ poslali s tisíci dalších českých Židů zemřít do Osvětimi.

Po roce 1945 se o Spenglerovi pochopitelně mluvilo jen v negativním smyslu, jakožto o jednom z reakčních filosofů, předchůdců nacismu. Nejobšírnější informace se tak českému čtenáři dostalo v přeložené práci sovětského filosofa S. F. Odujeva Stezkami Zarathustry. Vliv nietzscheovství na německou buržoazní filosofii (1976). Spengler je tu proklet v jedné řadě nejen s Ernstem Jüngerem či Alfredem Rosenbergem – ale i s Maxem Schelerem, Martinem Heideggerem či Karlem Jaspersem.

Po roce 1989 byl jsem to bohužel dlouho jen já sám, kdo se snažil Spenglera dodatečně uvést do českého kulturního povědomí – a to s důrazem ne na jeho kontroverzní významy dobově politické, nýbrž na jeho nadčasové postavení originálního historiosofa, nabízejícího svébytnou vizi evropských kulturních dějin (tím více, že smysl takového pojmu popírá...). Roku 1994 vyšly v revui Souvislosti dvě ukázky ze Zániku Západu. První v čísle 1 pod názvem Soumrak Západu v překladu Zdeňka Opavy, druhá v čísle 4 pod názvem Apollinská a faustovská duše v překladu mém. Zánik Západu použil jsem jako klíč k interpretaci poezie ruských, v Berlíně a Paříži dvacátých let působících básníků v antologii U řek babylonských (1995) i jako jeden z impulsů pro některé eseje v souboru My poslední křesťané (1994, rozšířené vydání 1999).

Roku 1997 se objevil první český knižní překlad Spenglera – drobný spisek Člověk a technika. Ten ovšem vyšel v nakladatelství Neklan, zaměřeném jinak na obhajobu pravosti „staročeských“ Rukopisů, a napojeném tudíž volně na kruhy českých krajně pravicových „národovců“. Jestliže se tedy onen kontroverzní politický rozměr Spenglerova díla zdál být již dokonale neaktuální – nebyla to tak docela pravda. Ukázalo se, že novodobí čeští nacionalisté mohou projevit o Spenglera zájem, jaký jejich prvorepublikoví předchůdci neprojevili. Když tedy vyšla roku 2008 v časopise Aluze opět ukázka ze Zániku Západu (v překladu Márie Schwingerové), doprovodil ji religionista Břetislav Horyna komentářem Kdo vyje s vlky aneb Filosofie postranních myšlenek, v němž upozorňuje spíše na negativní aspekt Spenglerova díla – na jeho odvozenost a na jeho využití nacisty v jeho době i českými nacionalisty z okruhu Národní myšlenky v době naší.

Přesto se ukazuje, že v Čechách je možné vnímat a recipovat Spenglera i bez těchto politických kontextů – jako důležitou postavu evropských kulturních dějin. Další malou spenglerovskou publikací v pořadí byl překlad Korespondence Oswalda Spenglera s W. E. Groegerem o ruské literatuře, současných dějinách a sociálních otázkách, který vyšel v „běžném“ nakladatelství Periplum roku 2004. Tato knížečka nemá jistě mnoho přitažlivosti pro národovce – o to více však pro ty, kdo se zajímají o celistvost evropské kultury, konkrétně o dosud málo známé vztahy mezi děním v německé a ruské literatuře dvacátých let.

Milníkem, ustanovujícím i zpečeťujícím TENTO, „evropský“ či, chceme-li, „západní“ způsob české recepce Oswalda Spenglera, nechť je i toto první české kompletní vydání Zániku Západu.