Práce mého otce je stejně jako mnoho jiných v tomto městě parazitním zaměstnáním. Jako fotograf by umřel hlady a s ním i celá rodina, kdyby se mu nedostalo velkorysé nabídky doktora Ruellana, který mu vedle slušného platu poskytl i možnost soustředit svou nepředvídatelnou inspiraci na mechanické úkony bez větších komplikací. Doktor Ruellan je nejlepší chirurg očních víček v Paříži, operuje v nemocnici Quinze-Vingts a má nevyčerpatelnou klientelu. Někteří pacienti raději čekají na objednání i rok, než by se svěřili méně renomovanému lékaři. Než jdou pacienti na operaci, vyžaduje od nich náš dobrodinec dvě sady fotografií, z nichž první tvoří pět detailních záběrů otevřených a zavřených očí, které dokumentují stav před operací. Druhá sada se fotí po chirurgickém zákroku, když jsou jizvy zacelené. To znamená, že bez ohledu na to, jak jsou zákazníci s výsledkem spokojeni, vidíme je jen dvakrát za život. Přesto se občas stane, že doktor udělá chybu – nikdo, dokonce ani on, není dokonalý – a jedno oko zůstane zavřenější než druhé nebo naopak příliš otevřené. V takovém případě se dotyčný vrátí, abychom mu nafotili novou sadu, za kterou zaplatí dalších tři sta eur, protože můj otec za lékařské omyly nezodpovídá. Člověka by to nenapadlo, ale operace očních víček jsou velmi časté a jejich důvody nespočetné: projevy stáří, ješitnost lidí, kteří na obličeji nesnesou známky přibývajících let, automobilové nehody, které často člověka znetvoří, výbuchy, požáry a celá řada dalších nepředvídaných událostí; kůže očních víček je nečekaně choulostivá.

V našem ateliéru, který se nachází poblíž náměstí Gambetta, má otec několik zarámovaných fotografií z mládí: středověký most, cikánku věšící prádlo u maringotky nebo fotku sochy v Lucemburské zahradě, která vyhrála juniorskou cenu města Rennes. Stačí si je prohlédnout a hned je jasné, že kdysi dávno měl stařík talent. Otec má na zdech i práce současnější: tvář překrásného dítěte, které Ruellanovi zemřelo na sále (problém s anestézií) a jehož tělo se leskne na operačním stole zalité velmi jasným, téměř nebeským světlem, které šikmo dopadá oknem.

V ateliéru jsem začal pracovat v patnácti letech, když jsem se rozhodl nechat školy. Otec potřeboval asistenta a vzal mě do svého týmu. A tak jsem se naučil řemeslo lékařského fotografa specializovaného v oboru oftalmologie. Časem jsem se však ujal také kancelářských prací a mezi nimi i účetnictví. Málokdy jsem se vydal do města nebo na venkov pátrat po scenérii, která by inspirovala můj náladový objektiv. Většinou chodím na procházku bez fotoaparátu, buď proto, že ho zapomenu doma, nebo ze strachu, že ho ztratím. Ale přiznávám, že někdy při procházkách po ulici nebo po chodbách nějaké budovy znenadání dostanu chuť něco vyfotit, ne krajinu nebo most, jako to dělával můj stařík, ale neobvyklá oční víčka, jež čas od času zahlédnu v davu. Tato část těla, kterou jsem vídal od dětství a která se mi nikdy ani na chvilku nezprotivila, mi připadá fascinující. Tím, jak se víčko střídavě ukazuje a skrývá, nutí člověka k neustálé pozornosti, chce-li objevit něco, co opravdu stojí za to. Fotograf nesmí mrkat zároveň s pozorovaným subjektem a musí zachytit okamžik, kdy se oko zavírá jako hravá ústřice. Došel jsem k názoru, že je k tomu zapotřebí zvláštní intuice, jakou mívají třeba lovci hmyzu, a myslím si, že mezi mávnutím křídel a mžiknutím řas není velký rozdíl.

Patřím mezi velmi malé procento lidí, které jejich práce baví, a myslím si, že mám po téhle stránce štěstí. Aby však nedošlo k nedorozumění: naše řemeslo má i své nevýhody. Ateliérem projde celá řada lidí, z nichž většina je v zoufalé situaci. Oční víčka, která se dostanou až k nám, jsou skoro všechna příšerná, a pokud nevyvolávají nevolnost, vzbuzují soucit. Jejich majitelé nedávají přednost operaci bezdůvodně. Když uplynou dva měsíce rekonvalescence a proměnění pacienti přicházejí na druhé fotografování, uleví se nám. Zlepšení je málokdy stoprocentní, ale úplně změní tvář, výraz i mimiku. Oči se zdají symetričtější, přesto však, když se člověk dobře podívá, a především viděl-li už tisíce tváří proměněných touž rukou, objeví něco hrůzného: jistým způsobem jsou si všichni podobní. Jako by doktor Ruellan vtiskl do tváří svých pacientů poznávací značku, takové nenápadné, ale nezaměnitelné razítko.

I přes radosti, které tato profese přináší, se nakonec jako každá jiná stane člověku lhostejnou. Vzpomínám si jen na několik málo případů, jež se nám v ateliéru opravdu vryly do paměti. Když k tomu dojde, zajdu za otcem, který připravuje v zadní místnosti film, a šeptem ho požádám, aby mě nechal stisknout spoušť. Vždycky mi to dovolí, i když nechápe důvod mého náhlého zájmu. K jednomu z takových objevů došlo v listopadu ani ne před rokem. Ateliér se nachází v přízemí bývalé továrny, v zimě je tu nesnesitelně vlhko, a proto je lepší jít ven do nečasu, než zůstávat v té tmavé ledové kobce určené k vykonávání řemesla. Toho odpoledne nebyl otec v ateliéru a já se celý zmrzlý bavil u dveří nerozhodností dešťových přeháněk a přitom proklínal zákaznici, která měla víc než čtvrthodinové zpoždění. Když se její silueta konečně objevila za mříží, překvapilo mě, že je tak mladá, bylo jí nanejvýš dvacet let. Na hlavě měla černou nepromokavou čapku, z níž jí stékaly kapky na dlouhé vlasy. Levé víčko měla asi o tři milimetry zavřenější než pravé. Obě působila zasněně, ale z levého vyzařovala nezvyklá smyslnost, zdálo se, jako by ji tížilo. Při pohledu na ni se mě zmocnil zvláštní pocit, jakási placentární podřízenost, kterou zakouším v přítomnosti příliš krásných žen.

S nesnesitelným klidem, jako by si neuvědomovala své zpoždění, došla až ke mně a zeptala se, v kterém patře je fotograf. Zřejmě si mě spletla s vrátným.

„Tady,“ řekl jsem. „Stojíte přede dveřmi.“ Odsunul jsem závoru a nadšeným gestem, kterého si nemohla všimnout, jsem rozsvítil všechny reflektory, jako když se v tanečním sále objeví člen královské rodiny. Jakmile se ocitla uvnitř, sundala si čapku, její dlouhé černé vlasy vypadaly jako prodloužení deště. Stejně jako všichni zákazníci mi vysvětlila, že se objednala u doktora Ruellana, aby vyřešila svůj problém.

„Jaký problém?“ chtěl jsem se zeptat. „Vy žádný nemáte.“ Ale zarazil jsem se. Byla tak mladá..., nechtěl jsem ji mást, a tak jsem raději zvolil banální komentář:

„Nevypadáte, že jste z Paříže. Odkud jste?“

„Z Pikardie,“ odpověděla nesměle a přitom se snažila vyhnout mému pohledu, jak to pacienti dělávají. Ale tentokrát jsem ten uhýbavý pohled nepřijímal s povděkem, naopak mě přiváděl k zoufalství. Byl bych dal cokoli, abych si mohl celé odpoledne prohlížet to těžké a zároveň křehké víčko, a dal bych ještě dvakrát tolik, kdyby se na mě ty oči upřeně podívaly.

„Líbí se vám Paříž?“ zeptal jsem se s předstíraným nezájmem.

„Ano, ale nemůžu tady zůstat dlouho. Vlastně jsem přijela jenom kvůli operaci.“

„Paříž vás pohltí, tím si můžete být jistá. Až to budete nejmíň čekat, vrátíte se a budete tu chtít žít.“

Dívka se usmála a sklonila hlavu.

„To si nemyslím. Chci se co nejdřív vrátit do Pontoise, nerada bych kvůli tomu ztratila rok.“

Už sama představa, že ta žena bydlí v jiném městě, mě skličovala. Začal jsem se cítit rozladěně. Náhle, možná trochu prudce, jsem rozhovor přerušil a šel pro film.

„Posaďte se tady,“ pospíchal jsem na ni, když jsem se vrátil. Nikdy v životě jsem nebyl tak nezdvořilý. Dívka si sedla na lavičku a vlasy si přehodila dozadu, takže jí bylo jasně vidět do obličeje.

„Nevím, jestli to víte,“ řekl jsem a předstíral soucit. „Výsledky nejsou nikdy dokonalé. Vaše oko nikdy nebude úplně stejné jako to druhé. Vysvětlil vám to doktor?“

Mlčky přitakala.

„Ale taky mi řekl, že obě víčka budou ve stejné výšce. To mi stačí.“

Abych ji odradil, chystal jsem se jí ukázat fotografie nepovedených operací. Chtěl jsem jí říct, že jí stejně zůstane nezaměnitelný punc pacientů operovaných doktorem Ruellanem, toho kmene mutantů. Ale nenašel jsem potřebnou odvahu. Beze slova jsem jí za hlavu pověsil bílé plátno a namířil jí reflektor do očí. Místo obvyklých tří záběrů jsem spoušť stiskl snad patnáctkrát a pokračoval bych až do setmění, kdyby se otec nevrátil.

Když jsem zaslechl zvuk závory, zhasl jsem světla. Dívka vstala a došla k pultu podepsat šek, na kterém jsem si přečetl její jméno napsané školáckým písmem.

„Držte mi palce,“ řekla. „Uvidíme se za dva měsíce.“

Nedokážu popsat skleslost, která se mě toho odpoledne zmocnila. Okamžitě jsem fotografie vyvolal, ty nejvhodnější dal do obálky s razítkem nemocnice a v zásuvce psacího stolu si schoval tu, která mi připadala nejzdařilejší: snivý obscénní záběr zepředu.

Marně jsem se snažil na ni zapomenout. Tři měsíce jsem s opravdovou hrůzou čekal, až se dostaví na druhé fotografování, protože jsem za žádnou cenu nechtěl být při tom. Každé pondělí jsem se díval do otcova diáře, abych věděl, kdy mám odejít. Ale ona nikdy nepřišla.

Znovu jsem ji uviděl jednoho odpoledne na začátku léta, když jsem se procházel po nábřeží a pátral po zajímavém víčku. Tok Seiny byl ten den klidný, kameny odrážely její tmavozelenou barvu a pravidelné šplouchání. I ona za chůze pozorovala řeku, a tak jsme do sebe málem vrazili. K mému velkému překvapení byly její oči stále stejné. Zdvořile jsem ji pozdravil a všelijak se snažil zakrýt radost, ale po několika minutách jsem to už nevydržel:

„Změnila jste názor?“ zeptal jsem se. „Rozhodla jste se, že na operaci nepůjdete?“

„Doktorovi do toho něco přišlo a operace se musela odložit až na konec školního roku. Zítra mám nástup do nemocnice. Nemám ve městě rodinu, a tak strávím na klinice tři dny.“

„Jak pokračuje vaše studium?“

„Minulý týden jsem dělala zkoušky na Sorbonnu,“ usmála se. „Ráda bych zůstala v Paříži.“

Vypadala spokojeně. V jejím pohledu jsem postřehl výraz naděje, který pacienti mívají v předvečer zákroku a který i těm nejznetvořenějším tvářím propůjčuje nevinnost.

Pozval jsem ji na zmrzlinu na ostrov Svatého Ludvíka. Poblíž hrál jazzový orchestr, a i když z našeho místa nebyli hudebníci vidět, na nábřeží doléhaly tóny, jako by se vynořovaly přímo z řeky. Sluneční světlo jí barvilo víčka na oranžovo. Několik hodin jsme se procházeli, chvílemi jsme mlčeli, chvílemi mluvili o tom, co jsme viděli během procházky, o městě nebo o budoucnosti, která ji tu čekala. Kdybych měl toho dne s sebou fotoaparát, měl bych teď památku nejen na ideální ženu, ale i na nejveselejší den v mém životě.

Se setměním jsem ji doprovodil do hotelu, kde byla ubytovaná. Byla to taková díra u stanice Bonne Nouvelle. Strávili jsme spolu noc v polorozpadlé posteli, kde neustále hrozilo nebezpečí, že se ocitneme na zemi. Když jsme se svlékli, byl náš dvacetiletý věkový rozdíl patrnější. Několikrát jsem ji políbil na víčka, a když mě to přestalo bavit, požádal jsem ji, aby nezavírala oči, a já si mohl užívat těch tří milimetrů navíc, těch tří milimetrů rozkoše, která mě vyváděla z míry. Od prvního objetí až do chvíle, kdy jsem zcela vyčerpaný zhasl lampičku, jsem cítil nutkání přesvědčit ji. Bez sebemenšího ostychu a zábran jsem ji tedy poprosil, aby na operaci nechodila, aby se mnou zůstala taková, jaká je. Ale ona si myslela, že jde o kýčovitou frázi, jednu z těch směšných přehnaných lží, které se v takových chvílích říkají.

Tu noc jsme skoro nespali. Kdyby to tak věděl doktor Ruellan! Ten, který svým pacientům vždycky nařizuje absolutní klid v předvečer zákroku. Do předoperačního pavilonu dorazila s kruhy pod očima, které ji dělaly starší a zároveň krásnější. Slíbil jsem jí, že s ní budu do poslední chvíle a že za ní přijdu hned, jak se probere z narkózy. Ale nedokázal jsem to, jakmile ji sestra odvedla z pokoje na operační sál, odplížil jsem se k výtahu a utekl.

Z nemocnice jsem vyšel naprosto zdrcený, jako člověk, který právě utržil porážku. Tolik jsem na ni následující den myslel. Představoval jsem si, jak se probouzí sama v tom nepřátelském pokoji páchnoucím dezinfekcí. Byl bych rád u ní a udělal bych to, kdyby nebylo tolik v sázce: mé vzpomínky, obrazy jejích očí; kdybych je uviděl po zákroku, stejné jako všechny oči pacientů doktora Ruellana, vymazaly by se mi z paměti.

V nezajímavých obdobích, kdy klientela nepřináší žádné uspokojení, si někdy odpoledne postavím její fotografii na psací stůl a několik minut se na ni dívám. V tu chvíli se mě zmocní jakýsi dusivý pocit a nekonečná nenávist vůči našemu dobrodinci, jako by jeho skalpel svým způsobem zmrzačil i mě. Od té doby jsem s fotoaparátem na procházku nevyrazil, nábřeží Seiny už pro mě neskrývá žádné tajemství.