V článcích shrnujících nizozemský literární rok 2010 se rozliční autoři shodují v jednom: nadále se posílila pozice literatury faktu. Je pravda, že k takovému obrazu částečně přispělo i to, že například při udělování významné literární ceny P.C. Hooftprijs (za celé dílo, odměňuje se střídavě fikce, poezie a esejistika) byl letos na řadě právě tento žánr; nebo že před třemi lety založená Geschiedenis Prijs (cena pro historickou publikaci) se letos sloučila s koncernem Libris a pod názvem Libris Geschiedenis Prijs zaznamenala širokou publicitu. Přesto je nesporné, že čtenářská obliba knih o tom, co se „doopravdy stalo“, stále častěji zastiňuje romány.

Významná výročí

Rok 2010 přinesl dvojité výročí nizozemského klasika Multatuliho (vlastním jménem Eduard Douwes Dekker, 1820–1887). Uplynulo sto devadesát let od jeho narození a sto padesát let od vydání Multatuliho klasického díla Max Havelaar. Gijsbert van Es při té příležitosti knihu upravil (zkrátil a jazykově zmodernizoval). Tento postup není v Nizozemsku nový, výsledek přesto i v tomto případě vyvolal smíšené reakce a diskusi o smyslu takového přepisování klasiků.

„Velká trojka“, úmrtí

Uplynulý rok výrazně poznamenalo úmrtí Harryho Mulische (29. 7. 1927–30. 10. 2010), posledního z „velké trojky“ nizozemských spisovatelů (kromě něj do ní patří W. F. Hermans a Gerard Reve), kteří zásadně ovlivnili tvářnost poválečné nizozemské literatury. O několik měsíců dříve vyšlo česky jeho stěžejní dílo Objevení nebe. Mulischův pohřeb se stal celonárodní událostí vysílanou v přímém televizním přenosu. Navzdory obecnému předpokladu, že Mulisch po 11. 9. 2001 už nic nenapsal, oznámilo nakladatelsví De Bezige Bij začátkem roku 2011, že k prvnímu výročí Mulischova úmrtí chystá vydání třicetistránkové novely, která se našla v jeho pozůstalosti.

Ani W. F. Hermans (1921–1995) a Gerard Reve (1923–2006) nemizí z povědomí čtenářů a odborníků. Na podzim byl v amsterodamské ústřední knihovně pokřtěn třetí díl Sebraných spisů W. F. Hermanse obsahující jeho nejslavnější romány Temná komora Damoklova (De donkere kamer van Damokles) a Už nikdy spánek (Nooit meer slapen). Spisovatelův syn Ruprecht tu představil audioverzi knihy Už nikdy spánek ve vlastním podání. Oba tyto romány vydává v rozmezí roku (2010–2011) česky nakladatelství Host. Na jaře vyšel druhý díl biografie Gerarda Reveho. Pod titulem Gerard Reve. Kroniek van een schuldig leven. (Gerard Reve. Kronika provinilého života.) ji píše Nop Maas. Druhý díl se nazývá De ´rampjaren´ (1962–1975) (Katastrofická léta 1962–1975). Kolem třetího dílu, plánovaného na počátek roku 2011, vznikl rozruch, protože Reveho partner a dědic autorských práv Joop Schafthuizen na poslední chvíli zakázal použití citátů z dosud nepublikovaných textů (vzhledem k Reveho svéráznému jazyku přitom právě citáty tvoří zásadní složku biografie). Zdůvodnil to tím, že časové období zpracovávané ve třetím dílu se už týká jeho osobně. Krátce nato oznámil, že proběhne rozsáhlá dražba písemností z Reveho pozůstalosti. Na rozdíl od mnohých jiných autorů se tedy Reveho archiv nedostane jako celek do Muzea písemnictví (Letterkundig museum) v Haagu.

Mulischova generace přišla v uplynulém roce také o dva významné esejisty: 4. dubna zemřel Rudy Kousbroek (1929–2010), jeden z novátorské básnické skupiny „Padesátníků“ (De Vijftigers). Na historická témata se zaměřoval všestranný publicista Jan Blokker (1927–2010) – zemřel 6. července.

Příznivci nizozemských detektivek se rozloučili s nejčtenějším autorem: 30. srpna zemřel Appie Baantjer (1923–2010), původním povoláním policista, tvůrce postavy vyšetřovatele De Cocka.

Literární ceny

Největší pozornost vzbudil Vlám David Van Reybrouck monumentální historickou publikací na pomezí beletrie a literatury faktu Congo, een geschiedenis (Kongo, dějiny). Získal za ni v rozpětí dvou týdnů cenu pro historické publikace Libris Geschiedenis Prijs, esejistickou Cenu J. Greshoffa a knihkupeckou cenu AKO. Autor kombinuje fakta z historie této bývalé belgické kolonie s vyprávěním pamětníků, s nimiž se setkává během svých četných cest po Kongu.

Z nových jmen zaznamenala značný ohlas Franca Treur a její román Dorsvloer vol confetti (Mlat samé konfety). Autorka pochází z ortodoxně protestantského prostředí v provincii Zeeland na jihozápadě země a v debutu zpracovává své dětství a mládí i pozdější odklon od víry. Její kniha získala knihkupeckou cenu pro debutanty Selexyz Debuutprijs a cenu Zlatého oslího ucha (Gouden Ezelsoor) za nejlépe prodávaný debut roku, kromě toho byla nominovaná na celou řadu dalších cen (čtenářská NS Publieksprijs, longlist AKO, debutantská Anton Wachter Prijs atd.). Ukázka z její tvorby je obsažena v Holandské čítance, kterou připravuje nakladatelství Labyrint. Autorka přijede koncem března představit český překlad osobně – 28. 3. 2011 v Praze, 29. 3. 2011 v Brně.

Vlámskou knihkupeckou cenu Zlatá sova (Gouden Uil) získal Cees Nooteboom za povídkovou sbírku ´s Nachts komen de vossen (V noci chodí lišky). Finanční tíseň současně způsobila, že v roce 2011 tato cena udělena nebude.

Jarní nizozemskou cenu knihkupců Libris překvapivě dostal Vlám Bernard Dewulf za sbírku drobných osobních příběhů z rodinného života s názvem Kleine dagen (Malé dny). Mnohem větší naděje totiž recenzenti vkládali do jiných dvou nominovaných vlámských knih: románu Sprakeloos (Oněmělá) Toma Lanoye, autobiograficky laděného příběhu matky postižené po mrtvici afázií, a románu De bewaker (Hlídač) Petera Terrina, surrealistické alegorie o dvou hlídačích liduprázdného mrakodrapu po blíže neurčené hromadné pohromě. Literární publicisté se také pozastavovali nad tím, že z literární žně roku 2009 se tituly jako Caesarion Tommyho Wieringy (č. Joe Kluzák), už zmíněná povídková sbírka Ceese Nootebooma ´s Nachts komen de vossen (V noci chodí lišky, č. např. Ráj ztracený), román Thomase Rosenbooma Zoete mond (Sladká ústa), De spotvogel (Sedmihlásek) Hafida Bouazzy (č. Abduláhovy nohy) či De rode droom (Rudý sen) Bernlefa (č. Vyhasínání mozku Martina Kleina) nedostaly ani do užšího výběru. Rozhodnutí poroty bylo natolik sporné, že se pro příští ročníky připravuje přehodnocení kritérií. Longlist pro ročník 2011 viz http://www.libris.nl/?Longlist-Libris-Literatuur-Prijs-2011

Povídkový žánr zaujal i v tvorbě debutantů – cenu Antona Wachtera získala Maartje Wortel za sbírku Dit is jouw huis (To je tvůj dům).

Cenu pro poezii sponzorovanou bankou VSB (VSB Poëzieprijs) dostal Armando za sbírku Gedichten 2009 (Verše 2009). Cena byla udělena v předvečer každoročního Dnu poezie (27. ledna) a výjimečně zahrnovala díla vydaná v období 2009–2010. V roce 2010 udělena nebyla  ̶  podle některých zdrojů z finančních důvodů, podle organizátorů ceny kvůli časové koordinaci udílení ceny (dříve se udělovala na jaře) s lednovými oslavami Dne poezie.

Čtenářskou cenu sponzorovanou nizozemskými železnicemi NS Publieksprijs získala populární autorka napínavých příběhů Simone van der Vlugt za knihu Op klaarlichte dag (Za bílého dne).

Cenu Zlatého pisátka (Gouden Griffel) pro dětskou literaturu dostal Daan Remmerts de Vries za knížku Voordat jij er was (Než ses narodil).

Za celé dílo se uděluje cena Constantijna Huygense a P.C. Hooftprijs. První získal autor „velmi krátkých povídek“ A. L. Snijders, druhá byla v tomto ročníku věnována esejistice a dostal ji významný publicista H. J. A. Hofland.

Mezinárodní úspěch zaznamenal román Gerbranda Bakkera Boven is het stil (Nahoře je klid, č. připravuje Paseka), když jeho anglický překlad The Twin (přeložil David Colmer) byl odměněn významnou cenou International IMPAC Dublin Literary Award v hodnotě 100 000 eur. Kromě toho, že jde o vůbec nejvyšší obnos udělovaný za jednotlivé literární dílo, je pro tuto cenu typické, že se o ni autor dělí s překladatelem (autorovi připadnou tři čtvrtiny, překladateli čtvrtina celkové částky).

V kategorii mezinárodních bestsellerů zabodoval Herman Koch napínavou knihou Het diner (Večeře). Zamýšlí se v ní nad rodičovským dilematem: je přípustné držet nad dítětem ochrannou ruku bezvýhradně, tedy i v případě, že se dopustilo zločinu? Koch se jako jediný nizozemský autor umístil v první desítce (č. 7) žebříčku The Bookseller.

Zajímavé literární novinky

Z nizozemských autorů známých i u nás prolomili následující spisovatelé žánrové konvence a vdechli tak románu nový život (jak to formuluje literární kritik Jeroen Vullings): Arnon Grunberg (č. např. Fantomová bolest a Tirza) realistickogroteskním románem Huid en haar (volně přeloženo I s chlupama) o pádu podivínského teoretického ekonoma Ronalda, Tomas Lieske (č. Moje výsostná láska) zajímavou konfrontací dospělého muže se svým osmiletým „já“ s titulem Alles kantelt (Všechno se převrací), Margriet de Moor (č. např. Utonulá) rembrandtovským historickým pastišem De schilder en het meisje (Malíř a dívka, č. připravuje nakladatelství Pistorius & Olšanská). Remco Campert (účastník festivalu Café Amsterdam v pražském Divadle Archa 2007) zaujal mistrovskou povídkovou sbírkou Om vijf uur in de middag (V pět hodin odpoledne). Také u nás dosud neznámý P. F. Thomése sklidil chválu za román De weldoener (Dobrodinec) o neúspěšném hudebním skladateli Sierkovi a jeho tragikomickém vzplanutí k mladé dívce.

Z autorů literatury faktu vydala Annejet van der Zijl (č. Sonny Boy) pod titulem Bernhard – een verborgen geschiedenis (Bernhard – skrytá historie) částečný životopis prince Bernharda, kontroverzního otce nynější nizozemské královny Beatrix, Frank Westerman (č. El Negro) přišel s knihou Dier Bovendier (Zvíře nadzvíře), v níž se zabývá historií koní lipicánů, ale zamýšlí se i nad problematikou šlechtění rasy a rasismu obecněji, psycholog Douwe Draaisma (č. Proč život ubíhá rychleji, když stárneme) pokračoval ve zkoumání lidské paměti publikací Het vergeetboek (Kniha zapomnění).

Tituly doporučované v roce 2010 Nizozemským a Vlámským literárním fondem jsou k nalezení na: http://www.nlpvf.nl/basic/publication.php?public_id=42 (jaro 2010) a http://www.nlpvf.nl/basic/publication.php?public_id=45 (podzim 2010).

„Tajný tip“ však jazykově spadá do německé literatury: psychiatr Hans Keilson (1909), od roku 1936 žijící v Nizozemsku, se v závěru roku 2009, u příležitosti svých stých narozenin, připomněl současné čtenářské generaci obnoveným nizozemským vydáním mistrovského díla Der Tod des Widersachers (In de ban van de tegenstander, Smrt protivníka), v němž řeší otázku symbiotického propojení pronásledovaného s pronásledovatelem. Autor začal knihu psát v roce 1942, když se jako židovský uprchlík z Německa musel v Nizozemsku skrývat, a dokončil ji v roce 1959. Americký překlad s titulem The Death of the Adversary figuroval v roce 1963 v seznamu Time Magazine v desítce nejzávažnějších literárních děl (vedle titulů Nabokova, Faulknera, Borgese a Philipa Rotha). Německé vydání v roce 1959 zůstalo téměř bez povšimnutí, příliš mírný obraz nepřítele vzbudil určité podráždění v Izraeli. Až v 80. letech zaznamenala nová německá vydání Keilsonových knih zasloužený ohlas.