
Kočkopes ve světě lidí
Miloš Kratochvíl je velmi pilný autor knížek pro děti. Ta nejnovější má název Kočkopes Kvído. Čtení o strakatém „dvojzvířeti“ čtenáře zpočátku nadchne, v průběhu děje však zjistí, jak pravdivé je staré úsloví o nahrazování kvality kvantitou. Příběh je zbytečně dlouhý, se spoustou nezáživných pasáží a s hádavými, závistivými postavami jak ze světa lidí, tak zvířat.
Miloš Kratochvíl je velmi pilný autor knížek pro děti. Ta nejnovější má název Kočkopes Kvído. Čtení o strakatém „dvojzvířeti“ čtenáře zpočátku nadchne, v průběhu děje však zjistí, jak pravdivé je staré úsloví o nahrazování kvality kvantitou. Příběh je zbytečně dlouhý, se spoustou nezáživných pasáží a s hádavými, závistivými postavami jak ze světa lidí, tak zvířat.
Kočkopes Kvído je veliká kniha plná barevných obrázků, má 176 stran a je určena dětem od sedmi let. Na první pohled vypadá lákavě. O vizuální stránku se postarala Kratochvílova „dvorní ilustrátorka“ Markéta Vydrová. Přesto tohle všechno během čtení „nějak nefunguje“. Bystřejší začínající čtenáři tomu nejspíš přijdou na kloub: může za to rozvláčný děj i nesympatické hlavní postavy. Kapitoly na sebe úzce navazují, přesto čtenářovu pozornost udržují spíše další ilustrace než samotný příběh, který se zbytečně zadrhává a tvoří „hluchá místa“. Ta lze snadno přeskakovat, aniž by se ztratila „nit vyprávění“. A to rozhodně není znakem kvalitní literatury.
„Mile potřeštěný příběh“ (z knižní anotace) s abnormálním zvířecím hrdinou mnohým čtenářům připomene podobného pohádkového hrdinu z dřívějších dob, a sice maxipsa Fíka. Příběhy přerostlého mluvícího psa měly také primárně pobavit nejmenší adresáty. Jenomže základní existenciální otázky typu co jsem zač, proč jsem jiný si vyřešil Fík hned v prvním, popřípadě ve druhém díle. Pak už se svou existencí ve světě lidí neznepokojuje a naplno prožívá své příběhy. Kočkopes Kvído toto řeší ještě na straně 120 a po tři čtvrtiny poměrně dlouhé knihy stále není přijat do rodiny, ve které se nezištně zrodil. Vinu na tom nejvíce nese úzkoprsá, maloměstská společnost, ale i neprůbojná, zdrženlivá povaha samotného „papírového křížence“ kočky, psa a papouška. Své pevné „místo ve společnosti“ marně hledá i Kvídova stvořitelka Týna. Nemá sourozence ani přátele, pouze přísné rodiče. Nezkažená dětská duše zřejmě dokáže divy, a tak ze zmuchlaných výkresů v odpadkovém koši zázračně vznikne Kvído. Tím ale nezačíná žádná legrace a dobrodružství, a už vůbec se tím neřeší problém Týnina osamocení. Naopak propast mezi světem dětí a dospělých se prohlubuje, vyostřují se namyšlené, sobecké charaktery postav (rodiče, sousedé, náhodní kolemjdoucí a zvířata v okolí). Kvído se nesmí ukazovat venku, udělal by úřednické rodině ostudu. Týnina postava, která už doma raději jen šeptá, mizí do pozadí (je poslána do školy) a kočkopes na zahradě prožívá rozhodující dilema: být kočkou, anebo psem? Nesmyslná ultimáta většinou dává puntičkářský bankovní úředník (Týnin tatínek) a nikdy k ničemu nevedou. O ničem jiném kniha Kočkopes Kvído není. Samozřejmě, že se Kvído nijak nerozhodne. Samozřejmě ke konci vykoná hrdinský skutek a stane se miláčkem domácnosti, schéma příběhu je velmi snadno předvídatelné a ničím čtenáře nepřekvapí.
„Komu chybí legrace, ten jednou unudí sám sebe. Je to něco jako nemoc.“ Tuto myšlenku prosazuje vypravěč na počátku příběhu jako důležité životní krédo a od té chvíle se všemožnými triky (vtipy, slovní hříčky, záliba ve složeninách, trefné pojmenování postav, nadsázka atd.) snaží tuto myšlenku uplatnit v rámci celého vypravování. Zda je celkově kniha spíš legrační, nebo nudná, to ať posoudí každý čtenář sám. Autorský záměr však evidentně na mnohých místech selhává, přinejmenším v rovině postav. Citově chladný tatínek několikrát staví ptačí budku a psí boudu a nejspíš to má čtenáře bavit. Místo toho je však otrávený rádoby komikou a málo prokreslenou, primitivní postavou.
Přestože jsou špatné skutky v závěru knihy napraveny a dětský adresát si odnáší nejedno morální poučení, celkový mdlý dojem z knihy už vygradovaný happy end nespraví. Možná že dětští čtenáři nabudou z příběhu dojmu, že pokud se všichni dospělí chovají jako hrdinové Kočkopsa, tak je lepší raději nevyrůst. A také je dobré žádného kočkopsa nemít: u koho se narodí, toho čekají jen nepříjemnosti a tresty. Pro tohle všechno není Kočkopes Kvído ve výsledku žádné laskavé čtení, jak se nám na začátku mohlo zdát.
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
lolo,
Krásná knížka moje ségra jí má a moc se jí líbí.