Večírek

Omyl se chystá na delší návštěvu.

„Zlobíš se kvůli Mílovi?“ zeptá se Rebecca.

„Samozřejmě že ne,“ odpoví Peter.

Jednoho z těch nenápadných starých koní, co tahají kočáry s turisty, srazilo někde na Broadwayi auto, takže doprava stojí až dolů k Přístavní správě, a Peter a Rebecca mají tím pádem zpoždění.

„Možná by bylo načase začít mu říkat Ethan,“ pokračuje Rebecca. „Nejspíš už mu nikdo neříká Mílo, kromě nás.“

Míla je zkráceně Omyl.

Když vykouknou z taxíku, vidí, jak se holubi usazují na pomrkávající modrý neon Sony. Vousatý stařík ve špinavém kabátě až na zem, svým způsobem velkolepý (mohutný, obtloustlý Buck Mulligan?), postrkuje nákupní vozík s několika pytli na odpadky plnými kdovíčeho a je rychlejší než všechna auta.

Vzduch v taxíku je prosycený voňavým sprejem, tak silným, až se z něj motá hlava; vůně je neurčitě květinová, ale není v ní cítit nic konkrétního, kromě jakési chemické složky, které se patrně říká „sladká“.

„Zmínil se, jak tu chce dlouho zůstat?“ zeptá se Peter.

„Nevím jistě.“

Pohled jí zněžní. Dělat si kvůli Mílovi (Ethanovi) zbytečně moc starostí je zvyk, kterého se nemůže zbavit.

Peter to dál nerozebírá. Komu by se chtělo dorazit na večírek uprostřed hádky?

Zvedá se mu žaludek a v hlavě mu pořád dokola zní stejná písnička.

Odplouvám, nabírám kurz na panenské moře… Kde tohleto sebral? Styx přece poslouchal naposledy na vysoké.

„Měli bychom stanovit nějaký limit,“ řekne.

Ona povzdechne, zlehka mu položí ruku na koleno, vyhlédne z okna na Osmou avenue, po které se teď už vůbec nepohybují. Rebecca je žena s výraznými rysy – často se o ní říká, že je krásná, ale nikdy, že je hezká. Tahle drobná gesta, jimiž Petera odškodňuje za svou skoupost, si možná ani neuvědomuje, možná ale ano.

Nad mou hlavou se slétli andělé.

Peter se také obrátí k oknu. Auta ve vedlejším pruhu pomalinku popojíždějí. Vedle se sune nějaké světlemodré, trochu otlučené vozítko, snad toyota, plné mladíků; bujní, asi dvacetiletí kluci si pouštějí muziku tak hlasitě, že Peter cítí její dusot vibrovat v celé karoserii taxíku. V autě je jich nacpaných šest, ne, sedm, a všichni neslyšitelně křičí nebo zpívají; frajírci vyparádění na sobotní flám, vlasy nagelované do špiček, tu a tam se zaleskne nějaký stříbrný cvoček nebo řetěz, jak se všichni postrkují a v žertu rvou. Jejich pruh se rozjede, a když mizejí, Peter zahlédne, nebo má aspoň ten dojem, že jeden z těch čtyř, co hulákají na zadním sedadle, je ve skutečnosti starý, že ty černé špice, které má na hlavě, jsou nejspíš paruka, a ačkoli rámusí a vyvádí stejně jako ostatní, má tenké rty a propadlé tváře. Přitáhl si hlavu kluka vedle sebe a něco mu zařval do ucha (až mu v puse zasvítily radioaktivně bílé fazety?) a pak byli pryč, zmizeli ve šňůře aut. Vzápětí se ztratil i ten zvukový oblak, který se za nimi táhl. Jejich místo zaujala mohutná hnědá dodávka s tmavě zlatým obrázkem boha v okřídlených střevících. Květiny. Někomu vezou květiny.

Peter se obrátí zpátky k Rebece. Starý chlap vystrojený jako puberťák, to je věc, kterou měli vidět spolu; na vyprávění to není. A krom toho, vedli spolu přece nějakou napjatou debatu, hraničící s hádkou. Během dlouhého manželství se člověk naučí rozeznávat mnoho různých nuancí atmosféry a počasí.

Rebecca si uvědomila, že se jeho pozornost vrátila zpět do taxíku. Podívala se na něj překvapeně, jak by vlastně nečekala, že ho uvidí.

Jestli Peter umře dřív než ona, bude Rebecca vedle sebe dál cítit jeho netělesnou přítomnost?

„Neboj,“ řekl, „na ulici ho nevyhodíme.“

Upjatě stiskla rty. „Ne, máš pravdu, nějaké limity bychom mu stanovit měli,“ řekla. „Není asi dobře dát mu vždycky všechno, co si zrovna myslí, že potřebuje.“

Co je tohle? Najednou kvůli svému zpovykanému mladšímu bratříčkovi kárá ona jeho?

„Jaká by podle tebe byla rozumná doba?“ zeptá se Peter a překvapí ho, že Rebecca si nevšimla rezignované beznaděje v jeho hlase. Jak se po tolika letech můžou tak málo znát?

Rebecca chvíli mlčí a uvažuje o tom, a pak, jako by zapomněla něco vyřídit, se nakloní dopředu a zeptá se řidiče: „Jak víte, že je tam bouračka s koněm?“

Peterem projede záchvěv podráždění, ale současně stačí žasnout nad schopností žen klást mužům přímé otázky, aniž by vyvolaly dojem, že se chtějí hádat.

„Volal mi dispečer,“ vysvětlí řidič a ukáže na sluchátko v uchu. Plešatá hlava mu důstojně sedí na hnědém podstavci krku. Má samozřejmě svůj vlastní příběh a ten dobře oblečený pár středního věku, který sedí na zadním sedadle, v něm nehraje vůbec žádnou roli. Podle tabulky na zadní straně sedadla se jmenuje Rana Saleem. Z Indie? Z Íránu? Tam, odkud pochází, mohl být doktorem. Nebo dělníkem. Nebo zlodějem. Těžko říct.

Rebecca kývne a zase se opře. „Já jsem myslela spíš jiné limity,“ řekne.

„Jaké?“

„Nemůže se věčně spoléhat na druhé. A však víš. Taky mi dělá starost ta druhá věc.“

„Myslíš, že s tím mu jeho starší sestra může pomoct?“

Zavře oči; zřejmě se urazila. Zrovna teď, když to opravdu myslel jako výraz soucitu.

„Chci tím říct,“ pokračuje Peter, „že změnit život mu nejspíš nedokáže nikdo, když to nebude chtít on sám. Feťák je bezedná jáma.“

Neotevře oči. „Už je rok čistý. Kdy o něm přestaneme mluvit jako o feťákovi?“

„Pochybuju, že vůbec někdy.“

Začíná z něj být svatoušek? Chrlí ze sebe osvědčené pravdy, které posbíral kdovíkde?

Problém s pravdou je ten, že velice často zní jako vyčpělé klišé.

Rebecca řekne: „Možná už je připravený na trochu té stability.“

Jo, možná. Míla je e-mailem informoval, že se rozhodl dělat něco kolem umění. Tedy přesněji Něco Kolem Umění, což je činnost, k níž až dosud nejevil žádné průkazné sklony. Ale na tom nezáleží. Lidé (někteří lidé) jsou rádi, když Míla vyjádří vůbec jakékoli produktivní úmysly.

Peter pokrčí rameny. „No, tak se můžeme pokusit mu tu stabilitu poskytnout.“

Rebecca mu láskyplně stiskne koleno. Byl hodný chlapec.

Někdo za nimi zatroubí. Čeho chce tímhle asi dosáhnout?

„Možná by bylo lepší vystoupit a jet metrem,“ navrhne Rebecca.

„Takhle máme skvělou výmluvu, proč jdeme pozdě.“

„Myslíš, že tam tím pádem budeme muset taky zůstat déle?“

„To rozhodně ne. Slibuju, že tě odtamtud odtáhnu dřív, než se Mike opije tak, aby tě začal obtěžovat.“

„To bych byla ráda.“

Konečně dokodrcají na roh Osmé avenue a Central Park South, kde se nehoda stala. Její pozůstatky ještě nejsou úplně odklizené. Za blikajícími světly a přenosnými zábranami, za dvěma policisty, kteří odklánějí dopravu na Columbus Circle, je vidět nabourané auto, bílý mercedes, který stojí našikmo směrem na Devětapadesátou a takhle ozářený varovnými světly vypadá ostře růžový. A támhleto, to je určitě tělo toho koně, přikryté černou plachtou. Dehtová těžká plachta nabízí siluetu koňského zadku; pod zbytkem může být cokoli.

„Proboha,“ zašeptá Rebecca.

Peter chápe: jakákoli nehoda, jakákoli připomínka toho, jak umí svět ublížit, v ní, vlastně v nich obou, vyvolá krátký okamžik paniky kvůli Bee. Mohla snad přijet do New Yorku a nic jim neříct? Mohla snad jet kočárem, i když takové věci nikdy nedělá?

Zdá se, že když se člověk stane rodičem, do konce života znervózní. I když jeho dceři je dvacet, i když je plná bujného, neproniknutelného vzteku, i když žije v Bostonu, skoro čtyři sta kilometrů daleko, a nijak zvlášť se jí tam nevede. Zvlášť tehdy ne.

Peter podotkne: „Člověka vůbec nenapadne, že by některého toho koně mohlo přejet auto. Ani už je nebereme jako zvířata.“

„Ona je kolem toho celá… kampaň. Jak se s koňmi zachází.“

Samozřejmě že je. Rana Saleem tady jezdí taxíkem noční směnu. Zoufalí muži a ženy chodí po ulicích, nohy obalené v hadrech. Kočároví koně asi žijí krutý život, kopyta nejspíš mají od betonu celá popraskaná. Není to obludné, přes tohle všechno se starat o svoje?

„Tak tohle nejspíš těm obhájcům koňských práv pomůže,“ prohlásí.

Proč mluví tak cynicky? Chtěl, aby to znělo důrazně, ne chladně. Občas má pocit, jako kdyby tak docela nezvládal nářečí vlastního jazyka – jako by ve čtyřiačtyřiceti pořád nedokázal mluvit plynně petrovštinou.

Ne, je mu teprve třiačtyřicet. Proč si pořád rok přidává?

Ale počkat. Minulý měsíc mu čtyřiačtyřicet bylo.

„Takže ten chudák možná neumřel zbytečně,“ dodá Rebecca a chlácholivě pohladí Petera prstem po bradě.

V kterém manželství se nenahromadí takovéhle nánosy, řeč gest, pochopení ostré jako bolest zubů? Jsou nešťastní? Jistě. Které manželství není občas nešťastné? Ale jak je možné, že počet rozvodů tak prudce stoupá, jak se říká? Jak nešťastný už člověk musí být, aby dokázal snést to skutečné odloučení, aby byl schopen dál žít svůj život tak naprosto nepoznáván?

„Hrůza,“ podotkne řidič.

„No jo.“

A přitom Petera samozřejmě zničené auto i koňské tělo fascinují. Není právě v tomhle to hořké potěšení New York City? Je hrůzný, jako Courbetova Paříž. New York je ošuntělý a páchne; ubližuje. Čpí smrtelností.

Jestli něco, je mu líto, že koně zakryli. Chce ho vidět: vyceněné žluté zuby, vyplazený jazyk, černou krev na chodníku. Z tradičních ďábelských pohnutek, ale také… jako důkaz. Pro ten pocit, že jemu a Rebece smrt zvířete nejen zkomplikovala život, ale že jí také byli aspoň trošku účastni; že smrt koně zahrnuje i je, jejich ochotu povšimnout si jí. Nechceme snad vždycky vidět mrtvolu? Když tenkrát s Danem omývali Matthewovo tělo (proboha, to už je skoro pětadvacet let), necítil snad podivné vzrušení, o kterém se později nezmínil ani Danovi, ani nikomu jinému? Nikdy?

Taxík se doplazí na Columbus Circle a přidá. Na vrcholu žulového sloupu stojí socha Kryštofa Kolumba (neukázalo se nakonec, že to byl vlastně masový vrah?) a má slabounce růžový nádech od varovných světel, stojících stráž kolem koňské mrtvoly.

Měl jsem je za anděly, ale pak mi vzalo dech, že… něco něco k nebi v kosmických korábech…