Na poli výchovy Broučci výraznější odpůrce neměli až do první světové války, kdy je zemská školní rada nařídila vyloučit ze žákovských knihoven obecných škol kvůli nevhodnému obsahu – v té době to ovšem nebyl ojedinělý případ. Jinak spíše platilo, že v pedagogických kontextech doby Karafiátova knížka musela působit jako zjevení. Byla jedním velkým argumentem, že lze napsat mravně a nábožensky vyhovující, navíc estetický a psychologii dítěte přiměřený text. Právě díky mnohým místům, kde lze jednoduchost a naivitu reakcí postav vnímat současně jako symbol průzračného, nezáludného vztahu k přirozenosti bytí i jako konkrétní potvrzování a významové zatěžování věroučných a biblických pravd, text Broučků vydržel interpretace vedené z různých pozic. Bylo jedno, že tu jedna strana, tak jako Gustav Gamma Jaroš, vyzdvihovala krásu, pravdivost a čistotu v předvedení všech aspektů života a druhá, tradičnější, spíše zbožnost a bezmeznou důvěru v Boží vůli. V Karafiátově knížce se dalo najít obojí.

Gamma Jaroš zjevně stál o to, aby veřejnost Broučky viděla z první pozice. Nutno přiznat, že i když svou recenzi ladil také pedagogicky, podařilo se mu v jejich textu najít strunu, kterou sice, jako stoupenec estetických názorů Johna Ruskina, přímo nehledal a ani necenil nejvýše, na kterou však začínala být naladěna i část uměnímilovné společnosti a kritiky.

V nové evropské hudbě, výtvarném umění, literatuře a divadle se hledal odpovídající výraz pro tápání moderního člověka ve změti odcizených, neautentických vztahů a prožitků a pro záchytné body, které jsou s to navracet ho jeho vlastní přirozenosti a duchovním kořenům. V pražském klášteře Na Slovanech našli roku 1880 azyl benediktinští mniši tzv. Beuronské umělecké školy, kteří ve svém sakrálním umění nacházeli jednoduchou krásu tvořenou Bohem-umělcem v základních geometrických tvarech přírody; pozdní tvorba Julia Zeyera se vztahovala i k průzračné naivitě přirozené víry, před kterou se musí sklonit i vysoký klérus (Samko pták ze Tří legend o krucifixu, odkazující k „chuďásku božímu“, sv. Františkovi) či k ado­raci jednoduchosti a pokory (pohádkové drama Pod jabloní) atd.

Pokorné, naivisticky čisté přijímání jednotícího mravního řádu v Broučcích jako by také předjalo jednu z dimenzí výrazu krásy v umění přelomu století, kam začalo stále více pronikat estetizované vidění světa ve stylizovaně jednoduché mysticko-symbolické rovině. Realizovalo se mimo jiné v estetizujících aspektech insitnosti, předváděné v opozici ke konstrukcím materialisticky konzumního způsobu života a morálního pokrytectví dobové většinové společnosti. Jednoduché, dětinské vyjadřování tu bylo chápáno jako průzračné (leč ve všem prvoplánově primitivistickém i nevyřčeném vrstevnaté) sdělení, jako specifický symbolický jazyk. Symbolistní drama, pracující v období tzv. velké divadelní reformy přelomu století ve Francii se specifickým a komplexním divadelním tvarem, zahrnujícím jak vizuální stránku scény, tak režijní vedení herců, připomínalo někdy nejen snovost, ale i loutkovitost či dětskost, a právě těmito prostředky směřovalo k obdobnému účinku. Jak uvádí teatrolog Jan Hyvnar, „za zjevnou skutečností pro syntetizující symbolisty měly být ukryté, ale stále přítomné a trvající zákony kosmické, které rovněž svíraly a předurčovaly veškeré lidské činy“. Vzpomeňme, s jakým zápalem k nám byla uváděna díla Maurice Maeterlincka (pozoruhodné je, že i on byl od začátku století fascinován životem společenství hmyzu). Např. v recenzi na drama Aglavaine a Sélysette (1896) připomněl Jaroslav Vrchlický Maeterlinckovu „mluvu zpola dětskou, zpola mystickou“ jako prostředek k vyjádření metafyzické zkušenosti, Arne Novák spatřoval „podstatu Maeterlinckovy bytosti“ v „diletantismu“, přísný kritik Jindřich Vodák byl už roku 1896 silně zasažen mystickou rovinou jeho Života pokorných: „Jeho kniha jest skutečně z těch, které z pokorných dovedou učiniti každým okamžikem hrdiny, které učí žíti s větší úctou ku své duši a svému životu.“

Gustav Gamma Jaroš ovšem, jako nikdo v jeho době, do tak extrémních interpretačních poloh u dětské knížky nemířil – ani by je tam s čistým svědomím nenašel, i když Karafiátovi hrdinové jako jednoduché přírodní bytosti také zrcadlili minimalistický, přirozený přístup k životnímu údělu. Ten pak mohl i symbolicky odkazovat k významu rodinné a přátelské semknutosti, poslušnosti vůči povinnostem nastaveným věčným řádem a v neposlední řadě (výběrem druhu hmyzích protagonistů) i ke vnášení světla do temných míst lidského světa. K druhé, opozitní a rozhodně ne esoterické interpretační rovině, která byla vzhledem k povolání autora, faráře evangelické reformované církve nasnadě, však Gammova recenze vůbec nepřihlížela.

Ani první vydání Broučků v roce 1876 totiž neprošlo bez povšimnutí, naopak, evangelický tisk jimi byl velice zaujat a též je vnímal jako výjimečný literární počin. Referáty či recenze o nich přinesly časopis Hlasy ze Siona, zaměřený k reformovaným, tj. ke čtenářům helvetského vyznání, tzv. kalvinistům, Evanjelický církevník, mířící hlavně k recipientovi vyznání augsburského, k luteránům a obecně evangelická Česká rodina, časopis pro zábavu a poučení, vydávaný v Pardubicích Spolkem Komenského, organizací finančně podporující vydávání evangelických spisů zvláště odborného rázu. Všechny časopisy velmi prakticky reflektovaly výchovnou dimenzi knihy, ale zajímal je i efekt jejího uměleckého zpracování, poslední dva listy zvláště výrazně. Vyjadřovaly se k němu sice slovy jednoduššími a nehledanějšími než později Gamma Jaroš, ale s nadšením, v kontextu jejich další recenzní činnosti až překvapivým. Vzhledem k jednoznačným uměleckým kvalitám textu a bez ohledu na případné věro­učné konfesionální nuance už tady bylo možné rozlišit přístup konzervativnější a liberálnější.

Hlasy ze Siona Karafiátovy Broučky vnímaly jednoznačně jako výchovnou pomůcku, balenou do stravitelnějšího hávu: „[…] nebude na škodu, když i my vysvětlíme, jaká to vlastně jest knížka. Jest sepsána pro děti malé i veliké a připodobňujíc některé lidi a dítky jejich k broučkům, způsobem vážným i žertovným líčí osudy lidské a zejména dětské, aby děti malé čtouce to, učily se poslušnosti k rodičům i ku Pánu Bohu, a rodiče i vychovatelé, aby se ze čtení toho přiučili, jak vážně a laskavě mají cvičiti dítky v bázni Boží, aby z nich vzor hříšnosti jejich pošlo něco dobrého. […] Protož bychom měli takových pomůcek sobě vážiti, neb pro křesťanské dítky a rodiče jest napsána tato knížka. Čtenáři světští nepoznají cenu její.“ I zde však přes vážnou přísnost, se kterou recenzent vymezil užitečnost textu, probleskla zdůvěrňující, jakoby z autopsie vyvozená poznámka, mířící k jeho účinku: „Dítky slyšíce knížku čísti, i ty nejmenší usmívajíce se dávají pozor a rozumějí jí.“ Referent Evanjelického církevníka už své emoce nebrzdil. „Nemohli jsme od ní oči odvrátiti, až jsme ji přečetli,“ lakonicky shrnul dojem z knížky a doporučoval věnovat jí zvláštní pozornost. Dotkl se přitom i Karafiátových uměleckých prostředků: „Řečí průhlednou, vábnou, s pěkným přídechem alegorickým líčí se tu rodina křesťanská, rodiče v díle vychování, vzrůst a vývin neposedného ale vnímavého broučka, s radostmi i žalostmi křesťana, jak jest v nich vždy spokojen a blažen, byť i slzu utíral.“ Příspěvek České rodiny se jako první dokonce snažil literární tvar Broučků, dnes považovaných za první českou autorskou pohádku, žánrově vymezit a otázku, cože to vlastně děti budou číst, zkoumal s pozoruhodnou erudicí: „Co do formy jest nesnadno ustanoviti, ke kterému rozdělení by se tato báseň přičísti měla. Není to vlastně ani povídka, ani bajka, ani pohádka, ačkoli se v ní nacházejí živlové z každého z druhův těch. Nejvhodněji nazvali bychom ji pohádkou, ale jiného způsobu, než jsou ony obyčejné, v kterých si svou vede sama fantazie na úkor jiných mocností duševních.“ Proti recenzi České rodiny se Karafiát ohradil. Za celý svůj život to v souvislosti s Broučky učinil pouze dvakrát.

Poprvé reagoval v soukromí a výhradu směřující k České rodině dnes můžeme pouze rekonstruovat z dopisu, který Karafiátovi 16. června roku 1877 zaslal z Hradiště farář Ludvík B. Kašpar (autor Broučků z něj cituje i ve svých Pamětech): „Prosím Vás, nepřičítejte mi na vrub, co páše příloha České rodiny. Sestavuje se ona v Praze. – Mrzí mne, že jsem pro Broučky tak málo učinil.“ Těžko říci, zda se jednalo o případné další kroky, které měly dílo přiblížit lépe, nebo zda se Karafiáta dotklo, že v recenzi na úkor rozvah o tématu knížky dominuje úvaha o jejím formálním tvaru, na kterém mu záleželo podstatně méně.

Podruhé vystoupil v roce 1903, když se v Máji, časopisu Spolku českých spisovatelů beletristů, po dalším vydání Broučků Dědictvím Komenského ozval zpochybňující hlas a výzva současně: „[…] je nepochopitelno, proč jméno autorovo není na titulním listě vytištěno. Mimoděk svádí to k domněnce, bezpochyby mylné, že snad historie Broučků není práce naprosto originelní, že snad pan Karafiát inspiroval se na literatuře anglické, bohaté na práce podobného druhu. Bylo by příjemno vědět s jistotou, že povídka Broučků je docela, naprosto naše. Je třeba dotknout se této otázky, neboť se u nás opravdu vydávají knihy pro mládež takových záhadných původů.“

Jan Karafiát v roce 1876 zjevně Broučky vydal anonymně ne proto, že by se k nim nechtěl hlásit, ale protože, stejně jako pozoruhodní sakrální umělci Beuronské školy, programově setrvávající v anonymitě, považoval za hlavní výsledek, který by nebyl možný bez Božího úradku a vedení, a v němž se autorská individualita jeví jako nepodstatná. Nařčení z nepřiznaného plagiátorství ho snad po nedávném rozruchu kolem pseudonymu Petr Bezruč donutilo reagovat obšírněji, tak, jak se ke svému ranému dílku nikdy nevyslovil. Vypsal genezi knížky do detailů. Podrobně, jako z denních záznamů, uváděl, jak a kde o ní uvažoval, jak a kde ji po částech psal, s kým se o ní radil, co o ní soudili jeho zahraniční přátelé, kteří ji četli z dosud nepublikovaného překladu; s přídechem ironie se opřel i do mladé učitelské generace, která zjevně pátrala po možných zdrojích textu. Už tady bylo zřetelné, že autor Broučků je svébytná individualita, že se jedná o člověka, který si je přirozeně, bez ješitnosti a nadsazování vědom své vlastní ceny i hodnoty svého díla: „[…] prohlašuji, že jsou Broučci naprosto originelní, tedy ,docela naprosto naši‘, a že spisovatel ani v anglické ani v jiné literatuře nic takového neb podobného nečetl. Neboť i Andersena, o němž někde byla řeč, on nikdy ani neviděl. Bylť on k tomu spisku inspirován na mezi, když se za parného dopoledne ubíral z Peček do Bošína. Odpočívaje nedaleko Hořátve, pozoroval on ten veselý rej a shon všelijakých broučků a nosil odtud s sebou zárodek toho spisku po několik roků.[…] Jsou pak Broučci přeloženi i do němčiny i do angličtiny, nikoli však vytištěni. Ukázaloť se nám, že jsou oni šťastná náhoda, která se v ledakterém jazyku nepovede. Mnohé české zdrobňovací slůvko nám přímo voní, v překladu se však musí vypustit. Ba už ten šťastný název Broučci se nedá přeložit. Každý český otec vidí hned při tom slově své předrahé dítě v tom půvabném jeho věku, kde ono čtvermo lezlo po zemi, a tolik toho nabroukalo. Chtěje nechtěje, vám se tu probudí celá vaše česká nátura; vy cítíte, že jsme všickni jedna rodina; a jste rádi, že jste také Češi. […] Proč jsem se na tom spisku nejmenoval? Tak se mi to líbí. Mně samotnému ten spisek znamenitě posloužil. Více nechci. Kdyby si jej pak chtěl český národ prohlásit z svůj majetek, rád mu své právo postoupím. A nyní se arci musím plným jménem podepsat. Jan Karafiát, spisovatel Broučků.“

Karafiátovu nabídku rozhodně nelze vnímat jako laciný pokus vetřít se do národní literatury. Úkol, na němž mu opravdu záleželo a k němuž napřel všechny své síly, byl podstatně náročnější: revize textu Bible kralické. Jak sám uvedl, Broučky v mládí psal, když se cítil přepracován, vnímal je jako milé rozptýlení při duchovní službě a s ní spojených povinnostech, k nimž se cítil povolán.