Věřím na fantazii čtenářů
Carlson, Kristina

Věřím na fantazii čtenářů

Když spisovatel píše běžný text, musí všechno uspořádat lineárně. Nepoddajné myšlenky je třeba poskládat za sebe a upravit je podle pravidel pravopisu. Já jsem ale chtěla zachytit to, co se odehrává v lidské hlavě. Tam není žádný text, ale jen nejasné útržky myšlenek, hluk a nějaký děj, což je naprosto nemožné postihnout běžným psaním.

Finská spisovatelka Kristina Carlson (nar. 1949) se na pozvání Skandinávského domu zúčastnila říjnového festivalu severské kultury Dny Severu 2011. Do Prahy přijela představit svou knihu Zahradník pana Darwina, jejíž český překlad vyšel letos na jaře. Rozhovor o knize, tvůrčím procesu i čtenářích s autorkou vedl Michal Švec.

Michal Švec: Vaše kniha zaznamenala ve Finsku velký úspěch. Přesto byla prozatím přeložena jen do češtiny. Čím to může být? Myslíte, že je to stylem, který je náročný jak pro čtenáře, tak především pro překladatele?
Kristina Carlson: Kniha byla přeložena i do švédštiny, když byla nominovaná na Cenu Severské rady za literaturu, nicméně ten překlad bohužel nikdy nevyšel. Neznám přesně všechny okolnosti překladu knihy do češtiny, ale samozřejmě jsem o tom hodně uvažovala. Nechci se v žádném případě srovnávat s Kafkou, Hrabalem nebo Čapkem, ale myslím, že tady u vás existuje dlouhá tradice náročné literatury. Je hluboce zakořeněná a přítomná i v dnešní době. Proto mě těší, že kniha byla vydána právě česky. Překladatel Vladimír Piskoř mi nedávno přiblížil české recenze mé knihy. Měla jsem z nich velkou radost. Recenze potěší, když se v nich chválí, ale ještě více, když se chválí dobře, tedy když jsou argumenty opodstatněné a výstižné. Ty recenze byly právě takové. Možná to souvisí s vaší kulturní tradicí, jiný důvod mě nenapadá.

Michal Švec: Styl textu, jakým je kniha napsána, je alespoň ve finské literatuře výjimečný a možno říct i inovativní. Odkud jste čerpala inspiraci?
Kristina Carlson: Když jsem začala knihu psát a věděla jsem, že se bude odehrávat v Anglii v oné vesnici, byla mi hned jasná i její struktura, tedy že v ní bude vystupovat jedna hlavní postava a ostatní postavy budou tvořit sbor. Bylo to naprosto intuitivní rozhodnutí, i když se to tak možná nezdá. Někteří recenzenti upozorňovali, že kniha je vykonstruovaná. Proces jejího vzniku byl ale úplně jiný, kniha nebyla narýsována na milimetrovém papíře. Nejdříve jsem sbírala podklady, ty byly jako střípky a stejně působí i výsledný text. Všechny složky bylo třeba spojit do jednotného celku, což byla poslední etapa tvůrčího procesu, rychlá a intenzivní. Přirovnala bych to k přípravě omáčky. Je dobrá, když se vaří na mírném plameni a dlouho. Když už v ní jsou všechny přísady, musí se zahustit, aby byla chutná.

Michal Švec: V jednom rozhovoru jste řekla, že nejprve vás napadl název knihy. Je tomu skutečně tak?
Kristina Carlson: Ano, je. Téma knihy jsem měla v hlavě již dlouho, ale bylo hodně neurčité. Bydlela jsem tehdy v jedné malé vesnici a název knihy mi jednoduše probleskl hlavou. Nedokážu říct, jak jsem na něj přišla, všechny nás neustále napadají nejrůznější myšlenky. Pár vteřin jsem přemýšlela, že by se titul dal chápat symbolicky. Mohla jsem děj románu situovat do současného Finska a zahradník pana Darwina by byl například botanik na univerzitě. Ale záhy mi bylo jasné, že se bude jednat o konkrétní příběh, nikoli o symbol. Bylo tedy nutné situovat jej do doby, kdy Darwin žil, na místa, kde bydlel, i když on sám se v knize vůbec neobjevuje. Kvůli současnému tlaku na produktivitu se dnešní spisovatelé snaží obvykle vystupovat jako řádně pracující občané. Tvrdí, jak denně od devíti do čtyř racionálně tvoří. Podle mého názoru ale není správné popírat, že v tvůrčím procesu je i pro samotného autora mnoho tajemného a skrytého.

Michal Švec: Vraťme se ještě ke stylu knihy. Čtenář si hned povšimne, že text je zvláštní také ortograficky. Používáte čárky, tečky a velká písmena jinak, než by bylo gramaticky správné. Co pro vás znamená čárka a tečka?
Kristina Carlson: Když spisovatel píše běžný text, musí všechno uspořádat lineárně. Nepoddajné myšlenky je třeba poskládat za sebe a upravit je podle pravidel pravopisu. Já jsem ale chtěla zachytit to, co se odehrává v lidské hlavě. Tam není žádný text, ale jen nejasné útržky myšlenek, hluk a nějaký děj, což je naprosto nemožné postihnout běžným psaním. Ze snahy zachytit alespoň něco z toho vzniklo, že tečky a čárky nedodržují pravopis, ale řídí se vnitřním rytmem člověka. Úkolem čárek a zlomů řádků je zachytit myšlenkové skoky a pozastavení. Tečka je oddech, čárka nádech. Vím, že pro překladatele to bylo náročné, protože čárky ve finštině a v češtině mají jiná pravidla. V tom jsem mu ale ponechala volné ruce a podle ohlasů se mu vynikajícím způsobem podařilo zachytit právě onen rytmus.

Michal Švec: Různé recenze srovnávají jazyk vaší knihy s hudbou. Co si o tomto srovnání myslíte?
Kristina Carlson: Je to lichotivé, zejména proto, že já jsem naprosto nemuzikální. Nehraji na žádný nástroj, neumím zpívat, ani nepoznám díla slavných skladatelů. Jediné, za co mě učitel hudební výchovy chválil, byl smysl pro rytmus. A právě rytmus dodává knize na hudebnosti. Když píšu jakýkoli text, třeba recenzi, pokaždé si jej čtu nahlas. Tak jsem schopná vnímat jeho rytmus. Má to vliv i na výběr slov a všechny detaily s tím související, jako třeba aliteraci nebo opakování. Tímto způsobem jsem psala vždycky.

Michal Švec: S hudbou do jisté míry souvisí i sbor vedlejších postav. Jakou má v knize úlohu? Dal by se přirovnat ke sboru starořecké tragédie?
Kristina Carlson: Sbor antické tragédie měl trochu jinou funkci, reflektoval to, co se dělo hlavní postavě. Role vesničanů v knize je o mnoho nezávislejší, všichni jsou také samostatnými činiteli. Sbor nestojí jen pasivně v pozadí událostí. Každý jeho člen dostane sólo, v němž promluví o svém životě. Hlavní myšlenka sboru je ale hlas kolektivu. Obvykle je v knihách vše nahlíženo skrze ústřední postavu a ostatní jsou vzhledem k ní v podřadném vztahu. Já jsem postupovala jinak

Michal Švec: Všechny vaše romány se odehrávají v 19. století. Proč píšete zrovna o této době?
Kristina Carlson: Částečně náhodou. Příběh hlavní postavy mé první knihy jsem objevila v knize o historii naší rodiny, kterou psal můj tatínek o své babičce. Zmiňoval tam krátce mladého muže, který odjel na Sibiř. Jeho osud mě natolik zaujal, že jsem kolem něj vystavěla celý román odehrávající se v 19. století, v němž hlavní hrdina žil. Ve své druhé knize jsem chtěla, aby v ní vystupoval opravdový Darwinův zahradník, a to opět určilo dobu. Má zatím poslední kniha je o vědci Williamovi, který žije v Paříži a umírá roku 1899. Spíše jsem se v té době octla a pak se o ni začala zajímat, než že bych seděla a přemýšlela, jak je to zajímavé období. Tak pracují vědci, ale spisovatelé obvykle ne. Můj syn si po vydání mé poslední knihy povzdechl, že už by bylo na čase 19. století opustit. Řekl mi, abych psala třeba o 17. století. To ale nebudu.

Michal Švec: Hlavním tématem knihy je vztah víry a vědy v 70. letech 19. století. Zobrazuje kniha také současný svět?
Kristina Carlson: Ano, myslím, že zobrazuje. Nyní se řeší samozřejmě jiné otázky než v době, kdy měla církev silnou roli ve společnosti a lidé se sdružovali prostřednictvím konkrétní náboženské obce, což je případ Darwinovy vesnice. Finsko je dnes sekularizovaná země. Finové sice povětšinou náleží k církvi, ale berou to již docela jinak. Lidé se na druhou stanu nezměnili. Touha po něčem posvátném stále existuje. Nemusí to být křesťanství, dokonce ani víra, jen něco vyššího než každodenní život, práce a honba za penězi. Myslím, že lidé více či méně vědomě stále řeší racionalitu versus mystiku či nějakou jinou životní sféru, nebo pociťují, že něco takového existuje.

Michal Švec: V knize zůstává mnohé otevřené, jak jste sama řekla, je složena ze střípků. Ptají se vás často čtenáři na bližší vysvětlení?
Kristina Carlson: Popravdě ne. Hodně důvěry v běžné čtenáře, nemám teď na mysli kritiky nebo lidi z univerzitního prostředí, mi dala jejich vynikající schopnost domýšlet to, co je jen naznačeno. Každý si dotváří děj po svém. I kdyby bylo řečeno všechno, čtenář si ve své hlavě domyslí zbytek. Opravdu nikdo za mnou nepřišel a nezeptal se: „Tak jak to tedy bylo?“ A to je v dnešní době, kdy seriály a bestsellerové romány servírují příběhy stylem začátek – prostředek – konec a nenabízejí nic navíc, potěšující. Získala jsem naději, že lidé mají fantazii.

Michal Švec: Čím to je, že se vaše kniha ve Finsku tolik četla, i když je její styl náročný?
Kristina Carlson: Komerční svět lidi podceňuje. Nabízí vždy něco hodně jednoduchého a uvažuje jen o tom, jestli se to prodá. Moje kniha není obtížná, i když její styl se zpočátku může zdát neobvyklý. Čtenářům se do něj ale podařilo vcítit. V knize je mnoho postav a každý může v některé z nich poznat sebe sama, ztotožnit se s tím, kdo je mu blízký. Nejvíce asi se zahradníkem, smutným údělem jeho života a jeho outsiderstvím. Všichni zažili někdy pocit odcizení, jaké je to být sám, odlišovat se od všech ostatních. Takovéto základní věci týkající se člověka čtenáře zajímají. Pokud chcete číst napínavá dobrodružství, třeba Dana Browna, nic proti tomu. Existuje ale i něco jiného, a to je dobře.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Rozhovor

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Vladimír Piskoř, Mladá fronta, Praha, 2011, 160 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse