Rozeběhnou se ke stájím. Když probíhají bludištěm a mozaikovou zahradou, slyší, jak žáci denního studia recitují verše, které si připravují na divadlo:

Tady potoky mléka, tam potoky nektaru tekly,
z věčně zelených dubů med žlutavý po kapkách kanul.

Verše se proplétají a opakují podle úsečných povelů jejich otce, jehož hlas se do recitace tu a tam stručně, hlasitě vmísí, na pár vteřin přehluší rozmazané, nejisté dětské hlásky a zase se stáhne do pozadí. Když děti vejdou pod laťkové loubí, recitaci utlumí husté keře potměchuti.

Dveře do dílny, jejichž sklo je zamatlané tlustou vrstvou mastnoty, nejsou zamčené; Sophie je se skřípáním otevře. Uvítá je tu armáda nástrojů rozesetých po policích a lavicích: manometrický plamen, sázecí stroje, fonoautografy, rotační přerušovače, staré hotelové rozhlasy a telegrafní přepínače – většina z nich je rozebraná, vykuchaná, řinou se z nich zacuchané dráty a v kaskádách se táhnou k zemi. Sophie si vybere jeden nízký stolek, vystrčí ruku z dlouhé hedvábné róby, pomalu, zeširoka jí přejede po stole a smete z desky všechny předměty bez rozdílu. Mezitím Serge začne otvírat skříňky.

„Kde je ta sada?“ zeptá se.

„Nad ponkem,“ odpoví mu sestra.

Vyleze na něj a z prosklené police na zdi vytáhne velkou sadu na chemické pokusy. Otec ji dal k sedmým narozeninám jemu, ale spíš než on si ji přivlastnila Sophie. Ta po ní teď také dychtivě chňapne a řekne mu:

„Vezmi i tu knížku.“

Chlapec hmatá po polici, až vytáhne těžký svazek v tvrdých deskách: Věda hrou pro zvídavé chlapce. I tu mu Sophie vytrhne z rukou. Než Serge sleze dolů, Sophie už stačila odklopit víko, teď listuje v knížce a hledá, jaký pokus by si mohli vyzkoušet. Oči jí s poněkud hamižným výrazem střílí od stránek k barevným tekutinám ve skleničkách. Serge si klekne vedle ní na stoličku a nakukuje jí přes rameno. V dílenské zatuchlině jí vlasy svěže, sytě voní.

„Síra,“ řekne Sophie. „Ano, tu máme. Potaš... ano. Ledek?“ Prstem běhá sem tam po řadách zátek, jako by hrála na xylofon. Serge cítí, že se mu v žaludku odehrává jakási chemická reakce, jak se mu tam perlivě slučují a rozpínají šťávy a prvky. „Jasně,“ oznámí Sophie. „Uděláme si tenhle. Čti mi návod. Stránka osmdesát čtyři.“

Hodí po něm knihou a začne na stolek rovnat trubice, lahvičky, křivule a kahan. Na obálce Vědy hrou je plasticky vyvedená pyramida z květin. Serge knížku otevře a přes „Vlastnosti hmoty“, „Adhezivní sílu“ a „Nepropustnost“ dolistuje až k „Chemii“. Hermes Trismegistos neboli Mercurius Tremaximus, kněz Osiridův... alchymie... lučba, jedna či více substancí se sloučí a vytvoří jinou látku povahy odlišné... Strana 84: Vraťme se...

„‚Vraťme se k našemu prvnímu pokusu se střelným prachem,‘“ čte. „‚Vezměte síru, špetku jí nasypte na kovovou lžičku, zahřejte ji nad – ‘“

„Lžička?“ řekne Sophie. „Proč ne pohárek?“ Zapátrá na ponku, vytáhne z kovového kalíšku hrstičku pojistek, prsty vytře vnitřek a naleje do něj z láhve čistou vodu. Serge uvnitř v nose palčivě polechtá ostrý pach. I Sophie nakrčí nos, odloží láhev, zapálí Bunsenův kahan a přidrží nad ním kalíšek. „Co dál?“

„‚...nad plynovým hořákem, dokud –‘“

„To už dělám, pitomečku. Co dál?“

„‚– dokud nezačne hořet,‘“ přečte Serge.

Jako na povel kalíšek chytí plamenem. „Páni,“ hlesne Sophie. Plameny nejsou oranžové, nýbrž modré; už tak modré Sophiiny oči září ještě modřeji a zuby jí planou modravou bělí jako kropenatý mramor.

„Teď to máme nalít do kbelíku s vodou,“ řekne Serge. „Ale mělo by se to dělat v zatemněné místnosti.“

„Tak to přeskočíme,“ prohlásí Sophie. „Co dál?“

Další na řadě je pokus se sírou a rozpuštěným ledkem; pak další se síranem draselným a oxidem barnatým. Serge předčítá z Vědy hrou instrukce; Sophie je vykonává, a jak jednotlivé složky září, planou a syčí, tvář se jí barví do červena, do oranžova, do šeda a zase do modra. Když se dostanou k zahřívání dřevěného uhlí, Sophie foukne do pohárku a oba sledují, jak ven létají jiskry, jak černý prášek rudne, pak se barví do sněhobíla a vzápětí, pohlcen vlastním žárem, zešedne a zpopelaví. Sophie se rýpe v prášku a Serge v žaludku opět cítí onu reakci: jako by žhavá tekutina pohlcovala jeho vlastní vnitřnosti.

„Za chvíli z toho bude potaš,“ řekne Sophie. „Přečti další kus.“

„‚Zahříváme-li ještě trochu ledku na lžičce a přidáme dřevěné uhlí,‘“ spustí Serge, „‚nastane úchvatná deflargace, a dřevěné uhlí, namísto aby –‘“

„To má být deflagrace, ne deflargace,“ opraví ho Sophie, která už nad hořákem drží další směs. „Dál.“

„‚– namísto aby se rozptýlilo do vzduchu... rozptýlilo do vzduchu jako...‘“

Nevolnost mu stoupá do hlavy a zároveň dochází k deflagraci přímo v jeho žaludku, vykvétá a roztahuje se v něm cosi kyselého a šarlatového. Serge vzhlédne. Sophie na něj nehnutě zírá. Celá její tvář jako by se zpomalila – zpomalila se a také se roztáhla. Vlasy se jí rozlétly od hlavy, vstaly a trčí přímo do vzduchu. Serge po nich jede pohledem vzhůru a zjistí, že nástroje se zvedají a vznášejí se nad policemi. Stane se to neuvěřitelně pomalu, jako by se předměty vzhůru nutily vlastní vůlí, s bolestným úsilím, milimetr po milimetru. Stejně zvolna praskne okno; chlapec sleduje každý střep, který se vylamuje ze svého okolí. Nerachotí to ani neřinčí; neozve se vůbec žádný zvuk. Serge se snaží Sophie zeptat, jak se jí povedlo takhle naježit vlasy, ale zjistí, že místo aby jeho slova putovala vzduchem od něj, tlačí se mu zpátky do úst a směrem do žaludku. Vzápětí jsou zvuky i rychlost zpět, nejdřív jako prudký závan větru, ze kterého se vynoří ječivý hukot; ten zřejmě zní už nějakou dobu, ale on ho zaznamenal teprve teď. Sophie na něj stále třeští oči. Vlasy má zacuchané, pohled zběsilý. Z úst jí unikne povzdech, pak další, pak zavýská radostí. Něco na něj křičí.

„Cože?“ vykřikne on. Ten hukot všechno přehluší.

„Výb–“ začne Sophie, ale v tu chvíli se Serge pozvrací rovnou na zem. Zvratky jsou rudé, protkané solným, šumivým, potaš připomínajícím stříbrem. Sophie se na ně podívá, pak se podívá na něj, zase zaječí, ramena se jí zachvějí a jekot přejde do pláče, který jí otřásá celým tělem.

Později se jejich otec vyjádří v tom smyslu, že vzhledem k síle výbuchu musel být kalíšek něčím zanešený. Navíc soudí, že Sophie a Serge vyvázli bez zranění díky své blízkosti epicentru: kdyby bývali stáli jen tři stopy od něj, tlak vzduchu by určitě stačil na to, aby je zabil nebo přinejmenším těžce zranil. Rýsuje nákresy, které ukazují, jak vedly místností vektory výbuchu – od stolu k ponku, k polici, k oknu – a několik dní se snaží přijít na přesné složení směsi, kterou jeho děti neúmyslně namíchaly. I Serge a Sophie se celé týdny a měsíce pokoušejí výbuch zopakovat. Činí tak mnohem intuitivnějším způsobem než jejich otec – náhodně mísí prvky, zahřívají je, ochlazují a opět mísí, ale jsou stejně málo úspěšní jako on. Docílí jedině nicotných pšouknutí a sykotu, pouhých neuspokojivých náhražek.