Festival spisovatelů Praha, jehož letošní, dvaadvacátý ročník skončil ve středu 18. 4., zakládá svoji existenci na jednoduchém a soudě podle dlouhého seznamu sponzorů a partnerů, kteří ho podporují, úspěšném receptu.

Nejdříve se vymyslí téma v podobě hodně abstraktního a gnómického sloganu, který jako by vystihoval naléhavé problémy dneška a zároveň i poskytoval pojmový rámec pro obecnější metafyzické tázání, např. letošní „Existuje pouze budoucnost“. K tématu se přidají další, neméně hluboké a palčivé otázky (Žijeme ve stínu budoucnosti? Je současnost hysterická? nebo Je-li přítomnost „neprožitá minulost“ – proč bychom měli věřit budoucnosti?) a začnou se shánět spisovatelské osobnosti dostatečně velkého formátu na to, aby na položené otázky byly s to odpovědět a přitom také především přilákaly publikum. K tomu slouží i jejich medailonky, které najdeme v tištěném programu nebo na webových stránkách festivalu. Medailonek je koncipován obdobně jako třeba reklama na sušenky.

Vedle spisovatelova nebo spisovatelčina jména tu máme jejich fotografické portréty. Na většině z nich na nás dotyční upírají zpytavý a bolestně vědoucí pohled, a dávají tak jasně najevo, že teď přestává všechna legrace a jde se debatovat o ničem menším, než je budoucnost lidstva. Závažnost situace někdy podtrhuje citát z mistrova díla: „Vybral jsem si špatnou cestu?“ (Hamdy el-Gazzar); „Strašně rád všechno pozoruji. V každém autorovi je kus špiona“ (Arnon Grunberg); „Jste-li nábožensky založení, není vám žádná špína dost špinavá“ (Emil Hakl); „Je to už hodně let, co byly nějaké politické strany. Ty absurdní časy jsou pryč“ (Gündüz Vassaf); „Jděte tam, kde jste, a já tam na vás budu čekat“ (Jan Erik Vold) a další, stejně nekompromisní výroky. Medailonky uzavírá krátký text, v němž je nám střízlivě, avšak neotřele vysvětleno – pokud to snad ještě někomu nedochází –, s kým máme tu čest.

Nizozemec Grunberg je „jedním z nejrafinovanějších provokatérů světové literatury“, Brit pákistánského původu Kureishi má „mimořádný talent spojený s ďábelským instinktem“ a jeho témata „děsí nové puritány“, Američan Rothemberg je „jeden z největších šamanů americké poezie“, turecký „vypravěč a neúprosný esejista“ Vassaf nás ve svém díle „ohrožuje svobodnou volbou“, příběhy Egypťana el-Gazzara „jsou nebezpečně lákavé“ a „největší žijící španělský spisovatel“ Goytisolo „nás oslňuje prózou divokou jako had: odvážnou, mrštnou, lstivou“.

Za dráždivou svůdností medailonků v ničem nezaostává samotný festival. Sám jsem jako akreditovaný novinář za časopis iLiteratura.cz mohl jít na dvě akce, na nichž vystupoval posledně zmíněný Juan Goytisolo.

V úterý to byla debata na téma budoucnost islámu, která se konala na Nové scéně ND a již měli vést J. Goytisolo, H. el-Gazzar, H. Kureishi a v roli moderátora G. Vassaf. Diskusi předcházela velkolepá, asi čtvrthodinová audiovizuální světelná show. Na dvě stěny, které v pozadí jeviště tvořily jakousi bránu pro přicházející účinkující, se nejdříve promítala rotující hvězdná obloha za doprovodu hudby, připomínající kompilaci soundtracku z Vesmírné odysey a Návštěvníků. Pro ty, kdo snad ještě nepochopili nebo už zapomněli, že tématem festivalu je budoucnost, se vzápětí na jedné ze stěn začal postupně objevovat světelným písmem neuměle napsaný slogan festivalu v češtině a angličtině. Vizuální stránka show se z kosmické stylizace postupně proměnila v ohlas kinetismu a op-artu. Nato po svítícím chodníčku zpoza scény přišel ředitel festivalu Michael March, zamumlal anglicky jakousi báseň, zase odešel a pak začala projekce a čtení nám již dobře známých medailonků, při nichž přicházeli účinkující. Když byli všichni pohromadě, moderátor Vassaf zahájil debatu vtipem. Obědvají spolu profesor z Oxfordu a profesor z nějaké muslimské země. Druhý z nich pije víno a první se tomu podivuje. Když se první druhého zeptá, jak je to možné, když to přece jeho víra zakazuje, druhý odpoví, že víno již pili jeho otec, dědeček, pradědeček a tak dál. „Tomu já nerozumím,“ opáčí oxfordský profesor. „Zato já ano,“ řekne muslimský profesor. Vtipu se v celém sále zasmál jen moderátor a doplnil, že vtip vystihuje komplikovanost islámu, kterému se nerozumí ani zvnějšku, ani zevnitř. Dále vysvětlil, že debata se soustředí na problematiku islámu v současném světě, a na úvod nadhodil lehčí téma: co si přísedící myslí o tom, že koncept nebe mají ve svém učení ze všech velkých světových náboženství jen islám a křesťanství. Slova se ujal Goytisolo, který oproti ostatním anglicky hovořícím debatérům mluvil španělsky, a stručně shrnul historii islámu. V momentě, kdy se dostal do současnosti a začal kritizovat postoj Západu k islámským zemím a konečně to začínalo být zajímavé, Gündüz Vassaf mu slovo vzal a dal ho Egypťanu Hamdy el-Gazzarovi. Ten řekl, jak to věrně zaznamenal na webových stránkách festivalu Jakub Ehrenberger, že „Egypťané nejsou schopni žít bez existence Boha, důležitá je však pro ně i myšlenka tvoření. Nepřejímají tedy islám v jeho čisté podobě, ale upravují si jej dle svého vlastního chápání. Vyvinuli svou vlastní podobu islámu, takže není takovým překvapením, pokud Egypťan pije víno nebo kouří hašiš.“ Slovo pak dostal sveřepě se tvářící Hanif Kureishi a obrazoborecky prohlásil cosi o tom, že už se těší na všechny ty hurisky v muslimském ráji. V tomto duchu debata nenuceně pokračovala. Po deseti minutách ze zákulisí přišel na pódium mladík a upozornil Juana Goytisola, že nemá zapnutá sluchátka s tlumočením. Goytisolo si je nechal zapnout, avšak v průběhu debaty je vlastně stejně nepoužíval. Pozice debatérů se postupně vyhranila: Kureishi zastává názor, že se musíme myšlenky autoritativního Boha zbavit, el-Gazzar opakuje, že Egypťané bez Boha nemohou žít, Goytisolo obhajuje tvrzení, že svoboda je nepostradatelná, a Vassaf tu a tam utrousí nějakou anekdotu. Poslední z nich se v jedné chvíli svěřil publiku – se zajímavou reminiscencí na hodiny v pražské židovské čtvrti, které jdou pozadu –, že hodiny, které má někde pod sebou na pódiu a podle nichž má vědět, kdy vyprší šedesát minut vyměřeného času, nejdou. Debatu tedy intuitivně ukončil asi po padesáti minutách. Publikum zatleskalo, debatující si oddechli, že už to mají za sebou, a ze zákulisí přišel mladík a cosi Vassafovi pošeptal. Ten se smíchem oznámil, že mají ještě deset minut k dobru, a nadhodil další podnětnou otázku. Po deseti minutách vše doopravdy skončilo a Michael March ohlásil další program večera.

Následující den měl na stejném místě autorské čtení Juan Goytisolo. Na úvod opět pustili světelnou audiovizuální show. Medailonky účinkujících nahradil asi pětiminutový film experimentálního střihu, v němž postava v baloňáku, snímaná ponejvíce zezadu, prochází temná zákoutí Prahy a tu a tam vytáhne či zahlédne pomačkanou fotografii účastníků festivalu (film lze zhlédnout na YouTube). Pak na podium přišel moderátor večera Pavel Anděl, poučil publikum, že od dob Kleopatry se na veřejném předčítání literárních děl vůbec nic nezměnilo, a uvedl ředitele festivalu Michaela Marche. March napochodoval s giacomettiovsky protáhlou soškou Zrození jezerní panny od Olbrama Zoubka a předal ji jako ocenění Rytíř kultury, „které je určeno novodobým mecenášům kultury“, hematologovi Tomáši Kozákovi. Následoval krátký film o Juanu Goytisolovi. Pak konečně na pódium, tentokrát nikoli ze zákulisí, nýbrž z první řady publika, přišel jednaosmdesátiletý španělský klasik doprovázený svým vrstevníkem, českým hispanistou Josefem Forbelským.

Forbelský mluvil se spisovatelem osvěživě k věci. Zmínil, jak se spolu za dramatických okolností před více než čtyřiceti lety setkali v Praze, a ptal se ho na tvorbu a její kontext. Pak Juan Goytisolo přečetl úryvek z knihy Makbara, celkem zdařilou parodii rádiové reklamy, v níž se ironizují hodnoty dneška – mládí, krása, nepotřebnost stáří. Následně stejný úryvek v překladu Jiřího Kasla přednesl s hereckou bravurou Michal Pavlata. Nato byl ohlášen houslista Jiří Vodička, který vskutku virtuózně zahrál Paganiniho Nel cor più non mi sento. Publikum, jako by chtělo dát za pravdu Kantovu tvrzení, že mezi krásnými uměními zaujímá hudba co do vzdělání místo nejnižší, avšak co do příjemnosti místo nejvyšší, odměnilo Vodičku téměř bouřlivým potleskem, zatímco předtím Goytisola ohodnotilo potleskem nanejvýše uctivým.

Spisovatel Goytisolo však u toho už naštěstí nebyl, protože ještě před koncertem ze sálu odešel. Po chvíli ho následoval i profesor Forbelský. Jakmile Vodička dohrál, zvedl jsem se také a šel do předsálí pozdravit pana profesora. Ptám se ho na slavného Španěla. „Goytisolo zdrhnul,“ říká pan profesor, „asi toho tady na něj bylo moc.“ Loučí se se mnou, já následuji moudrého Goytisolova příkladu a přemýšlím nad smyslem celého toho festivalu. Že by měl Jiří Peňás přece jen pravdu, když ve svém článku Jaké košile nosí spisovatelé? (Orientace Lidových novin z 14. 4.) napsal, že jde o akci, „díky níž se rok co rok lze podívat, jak ve skutečnosti vypadají, jak mluví, ba dokonce jak se oblékají někteří světoví i domácí spisovatelé“? Ano, bohužel má pravdu, o nic víc nejde.