Kiinalainen puutarha
Nummi, Markus: Kiinalainen puutarha

Kiinalainen puutarha

Silný příběh dětské a posléze i dospělé lásky, která překoná veškeré životní nástrahy a navzdory všudypřítomnému, ničím neomezovanému zlu přetrvá navždy. Vypravěčský um finského spisovatele Markuse Nummiho lze bez obav srovnat například s klasikem vypravěčského žánru Mikou Waltarim.

1. Střecha světa

Nesmějí polevit v pohybu.

Jdou po kotníky ve sněhu. Stoupají vzhůru, k nebesům, muž a děvčátko.

Muž předtím nesl děvčátko na ramenou, ale teď si na úzké stezce netroufá. Usilovně dbá, aby se dívčiny nohy držely stezky.

Z dálky vzbuzují dojem, že jsou otec a dcera. Je nutné podívat se víc zblízka.

O muži se nedá hned říct, je-li Číňan, nebo kašgarský Turek, mísí se v něm obojí, oči má čínské. Zato děvčátko s velkýma hnědýma očima je nepochybně Turkyně. Oči zdědilo po matce, stejně tak i krásu, líbeznou tvář.

Je vyšší, než bývá zvykem, vypadá na deset. Ale je mu teprve šest.

Děvčátko se pevně drží muže za ruku. Oba těžce dýchají. Vzduch je řídký, svah strmý.

Najednou si muž uvědomí, jak hodně strmý je to kopec.

Přitiskne se k horské stěně, ztuhne, celý se scvrkne. Je z něj zase malý chlapec, na okraji kašgarských městských hradeb, na okraji prázdna.

Děvčátko se na něho dívá. Ale muž nic neříká.

„Pojď,“ řekne děvčátko a předstoupí před muže.

„Pojď,“ volá. „Ať nám ostatní neodejdou.“

„Tak pojď už!“ poručí děvčátko přísně a zatáhne muže, aby vykročil.

 

Jsou na útěku z města Kašgaru, utíkají na jih před boji a terorem. Kus před nimi jde nevelká karavana. Patnáct koní, vlastně už jen čtrnáct, jednoho ze stezky smetl sesuv půdy. Čtrnáct koní a lidé: Kamil, Nora a pět dalších cestujících z Kašgaru, dále čtyři muži jako doprovod karavany a její vůdce, ten pochází z Péšávaru.

Jsou na cestě k průsmyku, který se zvedá do výše přes pět tisíc metrů. Nešli obvyklou trasou, protože muž z Péšávaru je zkušený vůdce. Chce se vyhnout strážcům hranic, není totiž jisté, kdo hranici střeží. Jisté je pouze to, že ať už tam jsou Číňané, Kirgizové, Tádžikové, Dungánci nebo stoupenci kašgarské muslimské správy, mohou to být zároveň i lupiči.

Proto muž z Péšávaru zvolil tuhle úzkou, strmou stezku. Proto museli slézt z koní. Muži z doprovodu vedli koně napřed. Kamil s Norou zaostali vzadu.

Teď se Kamil snaží upírat pohled na stezku, snaží se dívat jenom dopředu. Snaží se dodržet svůj slib.

Slíbil totiž, že děvčátko převede přes hory, třeba až k moři, bude-li nutno. Děvčátko jménem Nurnisa, kterému u Švédů začali říkat Nora. Svůj slib dal Kamil ženě s gazelíma očima. Ženě jménem Rahila.

Kamil vidí ženiny oči, snaží se sklopit zrak, vidí tváře, které září jako granátové jablko. Zavře oči a otevře je. Opět vidí stezku.

Kamil přikazuje Noře, ať se dívá, ať se dívá dopředu. Aby dohnali karavanu.

„Mají v Indii melouny? Mají tam Boha?“

„Mají, oboje,“ odpoví Kamil a dvakrát se nadechne, než pokračuje. „Bohů dokonce nadbytek.“

Nora se zastaví, ne aby se vydýchala, ale protože přemýšlí.

„Proč museli sáhibové a sáhibky přijít z takové dálky, aby nám vyprávěli o Ježíšovi?“ zeptá se nakonec.

Kamil mlčí. Svah je teď pozvolnější, dýchá se lehčeji. Ale on není schopen odpovědět.

„Byl to omyl,“ pronese nakonec. „Ale nejsou zlí.“

„Ale ten mulla říkal, že jsou.“

„Nejsou,“ řekne Kamil. „Jenže není boha kromě Boha a Mohamed je jeho posel.“

Chvíli je slyšet pouze vrzání jejich chodidel na zasněžené stezce. Pak se do tohoto zvuku zařízne Nořin neústupný hlas.

„Proč?“

Proč. Kamil se sám jednou ptal proč. Jednou klopýtl. Jednou si myslel, že sáhibky a sáhibové mají pravdu. Strašlivějším způsobem, než kdy vůbec odhadovali.

Tam dole v Jarkandu. Na okraji pouště, u nádherných zahrad. Ve městě mandlí.

Tehdy, když děvčátkům poručili vyjít ven, před vojáky. Tehdy si myslel, že Bůh je možná tříhlavá nestvůra. Dobrá a zlá a ještě něco nepochopitelného. Něco nad onu krutost, jíž je člověk schopen. Ve městě, kde není rozdílu mezi dobrem a zlem.

Bylo strašlivé věřit v Boha tak jako Švédové. V Boha, který byl tak trochu jako člověk. Toho dne, kdy vojáci přišli do dívčího domova v jarkandské misijní stanici.

Bůh je milostivý. Jedno z děvčátek bylo tady, vedle Kamila. A kladlo nekonečné otázky.

„Proč?“ ptá se Nora znovu.

Kamil si dopřeje přestávku k oddechu. Vpředu vidí muže a koně. Karavana se zastavila, čeká na ně.

Muž z Péšávaru počká, dokud je Kamil s Norou nedojdou, a ukáže pak rukou dopředu.

„Podívejte se,“ vybídne je.

Dívají se. Ostré bílé špičky hor rostou nad mračný opar jako mladé stromky. Pamír, střecha světa, na tohle se přece dívají dva dny, teprve dva dny. Někde tam před nimi je Karákóram a Hindúkuš, někde tam vpředu jsou týdny.

„Na co se máme dívat?“ vyzvídá Nora.

Muž z Péšávaru se tváří potměšile, mává rukou v rychlém sledu do různých světových stran.

„Čína, komunistické Rusko a Afghánistán,“ objasňuje. Potom přimhouří oči a ukáže prstem na úzkou stezku.

„Indie,“ řekne.

„Tam?“ zeptá se Nora, třebaže nic nevidí.

Muž přikyvuje, potom se rozesměje, smích se odráží ozvěnou od horských štítů. Muž z Péšávaru se směje na nejpodivuhodnějších místech. Jeho tahle úzká, skoro neviditelná stezka uprostřed ohromných hor z nějakého důvodu baví. Úzká stezka naděje.

Pokračují v cestě. Stezka před nimi se rozšiřuje a všichni nasednou na koně. Kamil usadí Noru do sedla před sebe.

Malá karavana postupuje vpřed. Kamil a Nora ztěžka oddechují, třebaže sedí na koňském hřbetu. Neujedou nijak daleko, když se karavana opět zastaví.

„Proč zastavujeme?“ zajímá se hned Nora.

Oba vidí vůdce karavany opodál na úbočí. Na něco se dívá, poslouchá. Zdá se, že musejí počkat. Muž osamocen odkluše na koni dál dopředu.

Kamil seskočí na zem, sesadí Noru.

Jakmile se Nora nohama dotkne země, okamžitě se ptá: „Podíváme se na obrázky? Já ti ukážu svůj a ty mi pak ukážeš ten tvůj. Ano?“

Kamil zaváhá. Nechce se mu vytahovat fotografii před očima druhých, přestože ostatní upřeně hledí směrem, jímž se vydal vůdce karavany.

Ale to už Nora vytáhla zpod kabátku tištěný obrázek v dřevěném rámečku, který Kamil viděl nejméně tisíckrát. Kamil uchopí rámeček za okraj, prstem ucítí vyspravené místo.

Oba se společně dívají na anděla, roztahujícího ochranná křídla nad malým kloučkem a děvčátkem. Kteří se blíží k okraji srázu.

Potom si Nora obrázek zase schová a kývne na Kamila.

Kamil vyloví zpod košile modlitební sešitek. Mezi poslední stránkou a zadními deskami je vložená fotografie.

Kamil přečte slova z Lidské súry: „Rci: ‚Utíkám se v ochranu Pána lidí, vládce lidí, Boha lidí, před zlem našeptavače pokradmého, jenž našeptává do hrudi lidí, ať již je z džinů či z lidí!‘“

Teprve pak se podívá.

Čínská zahrada, v níž bydleli Angličané. Dvanáct sáhibů a sáhibek, klouček a dívka. V Kašgaru před sedmadvaceti lety.

„Proč ten obrázek nosíš u sebe?“ zeptá se najednou Nora.

„To je moc dlouhý příběh, abych ho teď vyprávěl,“ řekne Kamil.

 

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Otava, Helsinki, 2004, 507 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse