Českému čtenáři se Popescu představil v povídkovém výboru Déšť z čistého nebe, který vyšel v překladu Z. Hrůši roku 1975. Sestává ze čtyř povídek: Déšť z čistého nebe (Ploaia albă), která původně byla publikována ve sbírce Fata de la miazăzi (Dívka z jihu) z roku 1964; Podzemní moře v poušti (Mări sub pustiuri) a Divoké husy (Gîștele sălbatice) ze sbírky Somnul pamîntului (Spánek země) z roku 1965, a Čistá šla světem Anastasia (Duios Anastasia trecea), která původně vyšla samostatně roku 1967.

První povídka nás zavede do rumunské vesnice sužované dlouhým suchem a poznamenané nedávno skončenou válkou. Bohatý statkář Anghelache Cămui a jeho žena Zorina skupují od zbídačených vesničanů půdu i majetek za trochu jídla. Válečný veterán Păunica, který před válkou chodil se Zorinou, se proti této svévoli postaví, Anghelache se jej však pokusí intrikami zlikvidovat. Zorina, která Păunicu nikdy nepřestala milovat, se však nakonec postaví na jeho stranu. Na této drobné, prosté zápletce autor ukazuje život na rumunském venkově. Vesnice a válka jsou témata v rumunské literatuře velmi zprofanovaná a banalizovaná, Popescu se však vyhýbá jejich nevlídné závažnosti a oprošťuje je od falešného realismu. Stejně jako v ostatních povídkách ukazuje člověka v extrémních podmínkách, a to až naturalisticky, když popisuje vyhladovělá lidská těla a propadlé obličeje. Podstatnější než tělesná schránka jsou však činy a chování lidí a jejich motivy, které vyplavou na povrch právě pod nejsilnějším tlakem okolností.

S takovýmto zrcadlem lidské povahy se setkáme i v povídce Čistá šla světem Anastasia, kde mladá venkovská učitelka Anastasia pohřbí zabitého Srba, kterého Němci nechali na rozcestí obsazené rumunské vesnice.

Dalším důležitým společným aspektem těchto próz je relativizace lidského konání: starý Costaiche přemlouvá Anastasii, aby nechala mrtvolu nepohřbenou, aby se kvůli tomu nedostala do nepříjemností; Anastasii se vysmívá, že věří na pověry, když chce mladíka pochovat, a snaží se ji přimět, aby se chovala „rozumně“. Anastasia naopak jeho pohled na věc vůbec nechápe, odmítá nechat mrtvého nepohřbeného, ačkoli k němu, viděno „objektivně“, nemá žádné povinnosti jako příbuzná nebo žena. Považuje to však za nesmírně podstatné, aby si jako lidé zachovali svou důstojnost ve svých tradicích a v úctě to, že člověk není nic než součást přírody. Nejsilněji se s tímto refrénem setkáme v poslední povídce, kde Anastasia pohřbívá mrtvého Srba a přemýšlí, jaká bylina mu vyroste z jaké části těla. Země je personifikována jako nenasytná mrtvými, mrtví jsou zase viděni jako nejdražší hlína.

Téměř naturalistické popisy různých přírodních procesů, jako je hniloba nebo rozklad, jsou téměř ve všech povídkách – jednak dokreslují realitu života na venkově, který nebyl sterilní a smrt byla jeho součástí, jednak tvoří výraznou paralelu s procesem úpadku a  rozkladu lidského charakteru. V povídkách je cítit silný obdiv a úcta k přírodě, která dokáže z mrtvého udělat znovu živé. Přírodní jevy zastupují velké množství symbolů, od metafory koloběhu zrození a smrti přes ukázku lidské bezmoci tváří v tvář rozmarům počasí po věčné a  nezrušitelné sepětí člověka s jeho zemí.

To velmi těsně souvisí s lidovou mytologií, která zaujímá v povídkách velmi výraznou roli, ať už jako obraz tance Cikánek k přivolání deště nebo pověra při vyrábění rakve pro stále živého Păunicu v první povídce, strach z křížů za sedm Tebeicových synů, z nichž se jeden vrátil živý v povídce Divoké husy, dětské říkanky, jimž naslouchá Beethoven, nebo vyprávění staré Cătăriny a pohřební rituály, které se pokouší naplnit Anastasia. Opět se tu setkáváme, byť z trochu jiného úhlu, s relativizací racionálního a iracionálního – i lidové pověry, babské povídačky, tradice mohou být pravdivé a důležité.

Nejen lidové zvyky, ale i různé úvahy, fantaskní obrazy nebo okamžité nálady prostupují popisné vyprávění. Předměty ožívají a promlouvají k postavám, nelze sledovat jedinou linii příběhu. Samotná zápletka bývá prostá a děj se dá vyjádřit několika větami. V povídkách je však podstatný vnitřní monolog (někdy i dialog, například Anastasie s mrtvou Cătărinou) hrdinů, který odráží jejich niterné motivace a ukazuje jejich chování v jiném světle. Nelze tedy snadno odsoudit panovačnou a lakomou Zorinu z povídky Déšť z čistého nebe, protože se ukáže, že je zároveň hodně a dlouho nešťastná, vdala se z hloupého vzdoru a nedostane příležitost své ne zcela dobrovolné rozhodnutí ani vysvětlit Păunicovi, na kterém jí záleží, ani jinak změnit, a to vše z ní udělalo to, čím je teď.

Popescu píše s velkým pochopením i soucitem pro slabost postav, přesto však neustále zdůrazňuje, že má smysl se snažit a nevzdávat se, jakkoli to navenek vypadá pošetile a  nesmyslně. Z jeho povídek můžeme získat představu o tom, jak vypadal rumunský venkov po konci války, jací byli lidé a jaké měli problémy. Zároveň však ukazují i některá dilemata, jež nejsou závislá na historických a politických okolnostech, a vybízejí k statečnosti, i když vypadá na první pohled jako bláznovství.

Byl žákem klasiků rumunské realistické povídky, jako byl například Ion Slavici či Liviu Rebreanu, což se odrazilo v jeho počáteční tvorbě, která měla znaky klasického realismu. Později však rozvíjí nový umělecký výraz bohatý na symboliku a metaforické obrazy, prostoupený mýty, lidovými zvyky a zjitřenou fantazií. V jeho díle je patrná inspirace soudobým proudem magického realismu, který vznikl v literatuře latinské Ameriky a velmi výrazně pronikl nejen do rumunské literatury, ale i do literatur ostatních balkánských států.