Obyčejný příběh obyčejné lásky
Pulkkinen, Riikka: Zapomenuté šaty

Obyčejný příběh obyčejné lásky

Odhalování tajemství minulosti vlastní rodiny či příbuzných se zdá být v současné literatuře téma docela populární. Zvolila si je i mladá finská spisovatelka Riikka Pulkkinen pro svou druhou knihu Zapomenuté šaty (2010) a podařilo se jí vytvořit solidní román pro ženy. Bohužel i se všemi nešvary, které k tomuto žánru patří.

Anna se rozhlíží po obýváku a knihovně, na chvíli se zastaví u dveří do mámina bývalého pokoje.
Molla v kolébce sleduje svým jedním okem nekonečné sny. Kdy Molla o to oko přišla? Někdo jí ho utrhl?
Domeček pro panenky stojí na svém obvyklém místě. Když byla dítě, bylo to její jeviště snů a přání. Žena sedí u malinkatého klavíru, jako by se chystala preludovat. Někde, asi v kolébce, která není vidět, spinká panenka miminko. Staršímu dítěti se zdají sny v dětském pokojíčku vedle pokoje s klavírem.
Annu zachvátí z dětství známý pocit radosti.
Vezme Mollu z postele, houpe ji v náručí. Molla s dávnou jizvou na rtu se usmívá – kdysi se jí pusa při hře roztrhla, museli ji celou zašít. Přesto je Molla veselá, důvěryhodná: není čeho se bát!
„Vzpomínáš si, jak jsi Mollu ukradla?“ zeptá se babička.
Polekaně sebou trhne. Neslyšela babičku vejít do dveří.
„Vzpomínám, schovávala jsem ji týden. Nevím, proč jsem se na ni tak upnula.“
„To víš, děti se dokážou upnout na nejroztodivnější věci.“
Anna si uvědomí, že hladí Mollu po hlavě.
„Domek pro panenky je nádherný, vydržel všechny roky pořád stejný.“
„Dostaneš ho. Až umřu, zdědíš ten domeček celý. Tvoje máma kvůli tomu zřejmě ztropí povyk, takže bude nejlepší sepsat závěť. Uděláme ji hned teď, u sklenky vína.“
„Tohle neříkej. Neříkej, že umřeš.“
Její hlas věští pláč, Anna ho uslyší dřív, než ucítí chuť slz na patře. Chvíli obě stojí mlčky. Zůstaneme tady, říká si Anna. Zavřeme dveře a rozhodneme se, že nemoc je ta tam. Zavřeme dveře.
Ucítí známou babiččinu vůni, stejný pleťový krém, který si jako dítě jednou po koupání tlustě rozetřela po obličeji a babičku tím rozesmála. Ve vůni je také nějaký nový odstín, vtíravý a temný závan. Pach smrti.
„Hádej, co bych chtěla,“ přeruší najednou ticho babička.
„No?“
„Zahrát si na převleky. Pamatuješ?“
Byla to jedna z nejoblíbenějších Anniných her, při které se z ní stala Bianca. Převlékla se do šatů a společně pak obě pro Bianku vymýšlely život. Bianca byla úžasná žena, původem z Itálie. Jako Bianca znala Anna věci, o nichž by jinak neměla ponětí. Objevila v sobě pocity, které jindy nemívala.
„Vzpomínáš si? Jako Bianca jsi měla ráda olivy, ačkoliv jinak ti vůbec nechutnaly,“ směje se babička.
„Jedla jsem je z talířku vidličkou a nožem.“
„A klapala jsi v příliš velkých botách na podpatku, mluvila jsi o burzovních kurzech a letištích a voňavkách. Jestli si oblékneš Biančiny šaty, tak já bych mohla zkusit, jestli se vejdu do svých starých šatů, které jsem naposled nosila v padesátých letech. Rakovina má tu výhodu, že jsem zhubla a mám míry jako ve dvaceti. Podívej se pro sebe po něčem vhodném, já zatím udělám něco k zakousnutí.“

V pokoji se vznáší ospalá zeď prachu. Anna stojí chvíli ve dveřích. Sluneční zář sahá až k protější stěně. Tady čas přestal existovat.
Ve skříni visí stará saka, šaty, několik pánských košil. Biančiny šaty jsou černobílé. Nesáhne po nich, chce něco jiného.
Probírá se jednotlivými šaty, každé postupně pohladí: visely na ramínkách desítky let. Pak otevře druhou skříň. Dveře ztěžka zavržou. Oblečení vypadá staře, visí tady celou věčnost. Vytáhne jedny šaty, nepamatuje si, že by je někdy viděla. Světlé šaty s nabíranou sukní jsou asi z padesátých let. Široká stuha v pase, lodičkový výstřih odhalující klíční kosti. Lem z šustivé látky.
Svlékne si košili a džíny a vklouzne do šatů. Na prsou jí jsou trochu těsné.

Cítí, že je v těch šatech někdo jiný. Kolikrát do roka si je babička oblékla, jednou, dvakrát? Šla v nich s přáteli do divadla, popíjela v nich po představení v divadelním baru růžový koktejl a byla chvíli jiná než obvykle? Pokukovala ke dveřím skrz hutný cigaretový kouř a cestou domů se pak hnala tryskem? Ne proto, že by to bylo jí podobné, ale proto, že to nějakým záhadným způsobem bylo podobné těm šatům.
„Kdes je našla?“
Babička stojí ve dveřích.
„Tady ve skříni. Copak to nejsou tvoje šaty z padesátých let?“
Babička upírá na šaty zrak.
„Vezmi si je.“
„Tyhle?“
„Já je nepotřebuju. Jen ber, můžeš si je vzít třeba na večírek. A co ty Biančiny šaty, proč sis je neoblékla? Radši si teď oblíkni ty Biančiny.“
„Když už mám na sobě tyhle.“
Babička pokrčí rameny.
„Jak myslíš,“ prohodí, jako by se chtěla od celé věci distancovat. Nakonec se přece jen rozhodne říct, co chtěla: „Vlastně nejsou moje.“
„Jak to?“
„Jsou Eevy. Nevěděla jsem, že celé ty roky visí ve skříni. Překvapilo mě, když jsem je na tobě uviděla.“
Babička vysloví jméno bez vzrušení, jako by se zmínila o nějakém dávno zapomenutém člověku, s nímž kdysi prožila neobyčejně šťastné dny a s nímž si slíbila celoživotní přátelství, než se jejich kontakt z nějakého důvodu, zásahem náhody či následkem nešťastného nedorozumění, přerušil.
„Koho?“ zeptá se Anna.
„Eevy,“ zopakuje babička.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Vladimír Piskoř, Motto, Praha, 2013, 320 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse