Chorvatský humorista Ante Tomić obvykle nepíše příliš tlusté knihy, zábavy je v nich přesto většinou dost. Každý román nebo povídka jsou vždy trochu o něčem jiném. V románu Punoglavci (Pulci) pracuje Tomić s formou dětského vyprávění, přičemž zde je vypravěčem dívka přímo uprostřed puberty a vše je zasazeno do Jugoslávie 70. let 20. století, konkrétně do roku 1975. Humor je v příběhu již trochu posunutý, nejedná se o přímý útok na čtenářovu bránici, jako to známe třeba z jeho románu Co by byl chlap bez vousů (Šta je muškarac bez brkova, česky Kniha Zlín 2008), spíše se usmíváme a četbou získáváme dobrou náladu.

Příběh nás zavádí do chorvatské Slavonie v době stále ještě neochvějných jugoslávských jistot (do Titovy smrti zbývá pět let), kdy vše vypadalo v duchu budování bratrství a jednoty srozumitelně, přehledně, ale zároveň možná i trochu provinčně a omezeně. Podobně jako ve výše zmíněném románu z prostředí současné vesnice v dalmatském Záhoří uvozuje Tomić každou z devíti kapitol této knihy vcelku vtipným shrnutím následujícího textu. Role tohoto uvození nicméně není informační, spíše glosuje a zdůrazňuje drobné absurdity a paradoxy příběhu. Vypravěčka příběhu – asi jedenáctiletá dívka – v ich-formě přibližuje jedno ohnivé léto, které pro ni bylo v některých směrech přímo iniciační. Seznamuje nás se svou rodinou – s bratrem, rodiči a prarodiči –, se svými kamarády, návštěvami a řadou obyčejných lidí, kteří se na krátkou či delší dobu zjeví v dívčině okolí. Mladá dívka nebude přirozeně přímo řešit dobové problémy – jisté utišené, ale stále patrné etnické pnutí, nebo spíše jeho náznaky, hospodářské těžkosti, které se projevovaly v mnoha detailech každodenního života, ale v rámci titovské Jugoslávie se o nich buď nesmělo mluvit, či se jen nesměle naznačovalo (jak si velmi dobře leckdo pamatuje z předlistopadového Československa). Sledujeme tedy snahu prarodičů (etnicky smíšeného původu) o zbudování nové střechy, což se nakonec díky mistrům z Bosny povede, noříme se do prvních lásek a nenávistí, které rozdírají vypravěččinu duši, dozvídáme se (nenápadně), o co všechno rodina vypravěčky přišla po nástupu komunistů v roce 1945 apod.

Román lze vnímat jako další v řadě postjugoslávských textů, které nějak reflektují tzv. jugonostalgii, s níž se ve všech zemích bývalé jugoslávské federace stále setkáváme. Příběh je milý, zábavný, jen mu snad trochu chybí špetka něčeho ostřejšího – zkrátka jsme od Anteho Tomiće zvyklí na břitčí texty.

Poslední informaci, kterou by měl čtenář určitě získat, je nenápadné sdělení, že román vznikl v rámci zakázky mamutí chorvatské potravinářské firmy Podravka. Pod názvem Vegeta blues vycházel v deníku Jutarnji list.