Pravda o případu Joëla Dickera
Dicker, Joël: Pravda o případu Harryho Queberta

Pravda o případu Joëla Dickera

Brak, propadák, falešný román – v souvislosti s loňským raketovým startem Dickerovy detektivky nešli francouzští novináři pro kritické slovo daleko. Šestisetstránková kniha sedmadvacetiletého Švýcara leží dodnes v žaludku mnohým z nich: málem dosáhl na Goncourta, získal ocenění od gymnazistů, Francouzské akademie i francouzských čtenářů, jeho kniha dokázala v žebříčcích popularity na čas sesadit bestseller Padesát odstínů šedi... Díky nakladatelství Argo teď román můžou posoudit i čeští čtenáři.

Brak, propadák, falešný román – v souvislosti s loňským raketovým startem detektivky Pravda o případu Harryho Queberta nešli francouzští novináři pro kritické slovo daleko. Šestisetstránková kniha sedmadvacetiletého Švýcara, který loni málem dosáhl na Goncourta, leží dodnes v žaludku mnohým z nich. Jak je možné, že se svým teprve druhým publikovaným dílem dosáhl takového úspěchu? Porota Goncourtovy ceny sice nakonec dala přednost Jéromovi Ferrarimu, Dicker se nicméně může pochlubit oceněním od gymnazistů, Francouzské akademie i francouzských čtenářů. Jeho kniha je mimochodem jedna z mála, která dokázala v žebříčcích popularity na čas sesadit bestseller Padesát odstínů šedi. O tom, jestli jsou kritiky oprávněné, nebo za nimi stojí především závist starších kolegů vůči mladému pohlednému spisovateli, se teď díky nakladatelství Argo můžou přesvědčit i čeští čtenáři.

Hlavní postavu – mladého nadějného amerického spisovatele Marcuse Goldmana – lze číst jako alter ego autora románu Joëla Dickera. Goldman upadá po úspěšné prvotině do tvůrčí krize, a rozhodne se proto vyhledat radu u svého dávného profesora z univerzity a životního mentora Harryho Queberta. Stárnoucí spisovatel žije v ústraní na břehu oceánu v městečku Aurora v New Hampshiru. V místě, které před třiatřiceti lety neblaze proslavila nešťastná událost – zmizení teprve patnáctileté dívky Noly. Od té doby o ní nikdo neslyšel. Shodou okolností až do chvíle, kdy se ve městě zjeví Goldman. Krátce po jeho příjezdu se totiž najdou Noliny ostatky. Uhodnout kde není těžké: právě na zahradě milovaného profesora, který se tak stává hlavním podezřelým. Detektivní zápletka je na světě. Záhy ji okoření zjištění, že mladá lolitka byla múzou nejen Quebertovou, ale i mnoha dalších pánů ve městě… Sveřepý Goldman zarputile věří ve spisovatelovu nevinu a rozhodne se jeho jméno očistit. Zahájí pátrání na vlastní pěst a promlouvá s pamětníky, obyvateli města i Quebertem ve vazbě. Tou dobou ještě netuší, že právě našel téma pro svou další knihu.

Necháme-li stranou příběh, který se alespoň zpočátku rozehrává velmi slibně a čtivě, právě s objevením druhé linie a úvahami o vzniku literárního díla přichází první problém. Kromě poznámek ke tvůrčí krizi uvnitř textu je každá kapitola navíc uvedena zamyšlením na téma psaní. V jedenatřiceti krátkých dialozích předává Quebert Goldmanovi rady, jak se stát spisovatelem. Tyto poučky ovšem nepřinášejí nic nového a často vyznívají banálně, například „Psát umí každý, ale ne každý je spisovatel.“ nebo „Ono totiž psaní se podobá boxu. Kniha, to je boj.“ Zároveň ale neruší a plní alespoň formální funkci oddělení jednotlivých scén.

Zmíněná banalita se bohužel projevuje i v dialozích a vykreslení postav. Ty sice od začátku zaujmou, od poloviny knihy ale pomalu ztrácejí dech. Většina z nich se nerozvíjí a nepřináší překvapení. Paradoxně jako velmi plochá se ukáže například ústřední hrdinka Nola. Jako by autorovi stačilo schematické zařazení – patnáctiletá krasavice, po které šílí celé město. Motivace jejího chování ale někdy vyznívají až příliš nepravděpodobně a vykonstruovaně. Podobně schematicky působí i dvojice Goldman-Quebert. Jejich dialogy jsou často samoúčelné a model chytrý učitel – oddaný žák už je přece jen nejen v literatuře trochu ohrané téma…

Navzdory této banalitě až naivitě, nebo možná díky ní, příběh drží velmi dobře pohromadě. Dickerovi se daří přecházet mezi různými vypravěčskými perspektivami (vševědoucí vypravěč se střídá se vzpomínkami jednotlivých aktérů) i různými časovými rovinami. Vyústění příběhu není sice nijak šokující, ale autor udrží napětí až do konce. V tomto ohledu je někdy kniha právem označována jako ,,švýcarské Milénium“, s odkazem na trilogii Stiega Larssona.

Joël Dicker v rozhovorech říká, že chtěl napsat velký americký román. Tato ambice je v díle znatelná nejen jeho velkým rozsahem. Místy se zdá, jako by chtěl Dicker napsat o všem. Kromě detektivního příběhu a filozofických úvah o psaní najdeme dále zmínky o aktuálním dění ve Spojených státech, respektive v roce 2008, tedy například o prezidentských volbách. Ukotvení v určité společenské situaci ale nepřidává příběhu žádnou hodnotu. Polemizovat lze i o tom, zda se děj nutně musí odehrávat v USA a ne ve Švýcarsku, které by autorovi bylo bližší. Ve výsledku to pak vypadá, že Dicker chtěl napsat detektivku, milostný román, esej o literatuře i o americké společnosti v jednom. Což musí nutně vyústit v to, že některé složky pokulhávají.

Velké ambice nakonec škodí knize zřejmě nejvíc. Například detektivní příběh by obstál sám o sobě, byť by byl možná řazen mezi průměrné. Stejně tak nelze odsoudit všechny pasáže o tvorbě románu. Například ty, kde Dicker očividně vychází z vlastní zkušenosti a vypovídá o současném literárním trhu. Jeho manažer ho nutí psát co nejrychleji, vyhrožuje mu, že části příběhu za něj dopíše někdo jiný, a podobně. Tyto detaily nakonec mají větší hodnotu než bezobsažné poučky o tom, jak se stát spisovatelem. Tím spíš, představíme-li si, že i Dicker mohl být ve skutečnosti hnán touto snahou o komerční úspěch víc než snahou o kvalitní dílo. Ať už byly jeho motivace jakékoliv, to, že se mu v sedmadvaceti letech podařilo napsat takto objemnou knihu, která sice neoslní, ale zároveň nenudí, lze považovat za úspěch. Minimálně v tom ohledu, že na něm do budoucna může stavět…

Joël Dicker uzavírá příběh zamyšlením o tom, co je dobrá kniha. Po jejím dočtení se prý čtenáři musí na tváři rozlít posmutnělý úsměv, protože mu všechny postavy budou chybět. Posmutnělý úsměv Pravda o případu Harryho Queberta skutečně vyvolá – avšak spíš proto, že jsme se sice dobře pobavili, ale postavy nám s největší pravděpodobností chybět nebudou…

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Michaela Marková, Argo, Praha, 2013, 584 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse