Pod jednoduchým jmenným titulem, obdobným jako u předchozích čtyř svazků, se objevila další knížka z edice Největší Češi, kterou vydává nakladatelství Práh. V publikaci Ludmila, Václav a Boleslav se ilustrátorka a spisovatelka Renáta Fučíková vrací až do 10. století, jehož události spjaté s význačnými Přemyslovci líčí s využitím Kristiánovy legendy.

Ilustrace na obálce si i přes změněný formát ponechala rysy typické pro celou edici: důraz na hlavní postavy a ztvárnění protagonistů se smyslem pro metaforické předjímání jejich osudů. Ve středu stojí čtveřice postav: důstojná kněžna Ludmila, k níž zvídavě obrací tvář mladý kníže Václav, proti nim pak skotačí malý Boleslav, natahující ruce k matce Drahomíře, jejíž postoj vyjadřuje nesouhlas a napětí. Mladý, ale již košatý strom, který můžeme přirovnat k českému knížectví, dělí obraz na dvě části. Ta, na níž stojí Ludmila s Václavem, představuje stabilitu, svět víry a úcty ke vzdělanosti, zatímco protější symbolizuje neklid, dobyvačnost a touhu po moci.

Fučíková si však svůj úkol převyprávět dětem životní příběhy nejvýznamnějších Přemyslovců neusnadňuje schematickým škatulkováním. Soupis použité odborné literatury, v níž nechybějí práce současných historiků, dokládá, že se autorka neuzavírá do učebnicových stereotypů a chce přinést opravdu aktuální pohled na významné představitele přemyslovského rodu. Podtitul knížky Přemyslovci očima mnicha Kristiána prozrazuje ambici zprostředkovat historii dětským čtenářům nikoliv jako kanonizovanou legendu, nýbrž jako živé svědectví. Tomu odpovídá nápaditě zvolený kompoziční postup, spočívající v kombinování dvou vypravěčských promluv.

V první z nich Fučíková vyzývá čtenáře k výpravě do časů, v nichž žil mnich Kristián, jehož literární práci přirovnává k činnosti dnešních historiků. Nepatetickým, ale barvitým jazykem črtá obraz spisovatele Kristiána a z jeho perspektivy nastoluje znepokojující otázky o tom, jaké dědictví vlastně minulost představuje. Kristián putuje na přání svého bratra, knížete Boleslava II., z kláštera v Řezně do Prahy. Několikadenní cesta je pro Kristiána, který strávil řadu let v cizině, příležitostí k úvaze nad minulostí i budoucností rodné země. K naléhání biskupa Vojtěcha, aby Kristián napsal knížku a připomněl v ní slavné osobnosti přemyslovského rodu, připojuje Fučíková další motiv: pravdivým vylíčením minulosti se Kristián snaží odčinit vinu svého otce, Boleslava I., jenž zavraždil svatého Václava. Kristián se noří do starých letopisů, přemítá nad skutky a pohnutkami svých předků, promýšlí koncepci rodící se literární práce. Jeho pouť se uzavírá v Mohuči při svěcení na biskupa.

Druhou vypravěčskou rovinu představuje text Kristiánovy legendy. Sám Kristián se jako spisovatel vrací až do období, kdy je na Moravě přijato křesťanství a postupně se šíří do Čech. Fučíková vybírá se smyslem pro proporčnost nejdůležitější pasáže z Kristiánovy legendy a citlivě je tlumočí současným jazykem. V pravidelném rytmu se tak kapitoly o vzniku Kristiánovy legendy střídají s úryvky z díla.

Nedílným vypravěčským prostředkem jsou v knize autorčiny ilustrace a typografická úprava Filipa Heyduka. Ilustrace k první vypravěčské linii se vyznačují teplými zemitými tóny a smyslem pro realistický detail. Fučíková v nich vedle záběrů české krajiny nabízí i vhled do každodenního života obyčejných lidí a všímá si rovněž dětí. Mnich Kristián figuruje na každé ilustraci, ale způsob jeho zobrazení mu ponechává jistou tajemnost. Často je zachycen s tváří zahalenou kapucí či v postavení přemýšlivého pozorovatele, které připomíná jeho vypravěčskou autoritu. Text Kristiánovy legendy je vysázen archaicky stylizovaným písmem na červeném podkladu, jenž sugestivně podtrhuje dějovou dramatičnost. Ilustrace k úryvkům z Kristiánovy legendy jsou (s výjimkou vstupní a závěrečné) rozčleněny na stránce do čtyř polí, jejichž hranice asociuje kříž. Připomínají iluminace středověkých rukopisů a metaforické prvky se v nich funkčně snoubí s věcným přiblížením děje.

Současná dětská literatura uvízla v pasti humorně zlehčujícího přístupu k historii (viz například knížky Lucie Seifertové), jehož výsledkem je nezřídka schematické zjednodušení. Fučíková se dětem nepodbízí laciným humorem. Význam její publikace spočívá především v tom, že dokáže dětskému čtenáři nabídnout objektivní informace a zároveň ho citově zainteresovat. Kultivovaností projevu a originální vypravěčskou perspektivou zaujme jistě i čtenáře dospělého.