Nový překlad Dostojevského Bratrů Karamazových
Dostojevskij, Fjodor Michajlovič: Bratři Karamazovi

Nový překlad Dostojevského Bratrů Karamazových

Nový překlad Dostojevského Bratrů Karamazových z pera Libora Dvořáka se v kolaci s originálem a v porovnání s vysoce kvalifikovaným, promyšleným a invenčním starším překladem Prokopa Voskovce (z roku 1965) jeví jako tržní nabídka ukvaltovaného produktu, který nesleduje hodnoty uměleckého literárního textu ani přirozeného řádu češtiny.

Nový překlad Dostojevského Bratrů Karamazových z pera Libora Dvořáka (květen 2013), který vydalo nakladatelství Euromedia – Odeon (odpovědný redaktor Jindřich Jůzl, redigovala Marcela Turečková), se v kolaci s originálem a v porovnání s vysoce kvalifikovaným, promyšleným a invenčním starším překladem Prokopa Voskovce (první vydání 1965, nyní ještě k dostání vydání páté) jeví jako tržní nabídka ukvaltovaného produktu, který nesleduje hodnoty uměleckého literárního textu ani přirozeného řádu češtiny. Ostatně v tiráži se uvádí, že je to překlad ruského originálu z roku 2012 – že by 980 stran českého převodu vzniklo za tak krátkou dobu?

Analýza ukazuje, že Dvořákův překlad není dost autentický, spíš hodně vázaný na překlad Voskovcův. Zjevná je urputná snaha tento vztah zastřít záměnou (velmi často nepodařenou) nějakého prvku, např. místo „povaha“ je zde „nátura“, místo „osudný dopis“ „ortelný dopis“, místo „Naši mladí lidé páchají sebevraždy“ „Naši mladí lidé se sebevraždí“, místo „kácení dříví“ zase „dřevařské práce v lese“. Tam, kde Voskovec prezentuje tvůrčí překladatelské řešení nepřeložitelných nebo zašifrovaných míst, Dvořák zůstává bezradně stát – originální nápad převzít nemůže. Tak mizí z jazyka Dostojevského mnohé slovní hříčky a intelektuální vtipy. Zato se v překladu objevují extravagantní výrazy, např. „Pic kozu do vazu“ (říká Míťa v dialogu s prokurátorem, který vede výslech) nebo „Kdybys mě tak vzal u huby, panebože“ (Míťa prosí Boha o uklidnění). Některá vyjádření jsou neobratná, toporná až nesrozumitelná, např. „protože mu připadalo lepší připadnout k nim bez následků“ (ve smyslu ukrást ty peníze otci v naději, že nebude potrestán). Čeština doznává podivných tvarů, např. „Sotva jsem si to zapřála“, a kombinací, např. „my máme své speciality, jistě téměř o nic lepší“ (správně: nejsou snad o nic horší). Cizojazyčné výrazivo, zvláště francouzština a latina, je prezentováno s celou řadou chyb, např. Napoleonův výrok „Les femmes tricotent“ (Ženy pletou, údělem žen je pletení) je přeložen „Ženy nás matou“.

Rovněž církevní slovanština zůstává leckdy nepochopena, např. citát z náboženského textu „Nyně otpuščaješi“ Dvořák předělal na „Budiž ti odpuštěno“ (Voskovec: „Nyní propouštíš služebníka svého“.) Místo „buřič“ (za ruské slovo „buntovščik“, které představuje jednu z dominant textu) dosazuje Dvořák podivuhodné slovo „vzdorník“, které mu neumožňuje nastavit řadu stejnokořenných slov, jak je to charakteristické pro jazykovou výstavbu textu Dostojevského. Snaha odlišit se od Voskovce za každou cenu vede Dvořáka k nevhodným ekvivalentům, např. „Putování duše po útrapách. Útrapa první“ (podle ruského „po mytarstvam“) tam, kde Voskovec překládá patřičně: „Křížová cesta duše. Zastavení první.“

Známá formule jazyka i myšlení Dostojevského – „Rusko je velké svou pokorou“ („Velika Rossija smirenijem svojim“) je v překladu zkreslena do podoby „Rusko je ve své mírnosti velké“. Vadí chybné nelogické formulace, např. „Váš trest nepřijímám proto, že jsem ho zabil, ale proto, že jsem ho zabít chtěl“ místo správného „Přijímám trest ne za to, že jsem ho zabil, ale že jsem ho chtěl zabít“. Dvořák si neuvědomil, že slovo „anekdot“ v textu Dostojevského v naprosté většině případů má význam nikoliv „anekdota“, ale podobně jako u Puškina (Oněgin) význam „příběh, historka, příhoda“, podobně jako ve francouzštině. Potíž má Dvořák s překladem slova „starik“, které Voskovec většinou překládá „starý“ (starý Karamazov a další). Dvořák, aby to znělo jinak, dosazuje děda, dědek, dědeček, starý pán, což se ne vždy hodí. Objevují se chyby v překladu výrazů frazeologických, např. obrat „ty vsegda meždu dvuch stuljev sadišsja“, je přeložen „sedáš si rovnou mezi dvě židle“ místo „vždycky šlápneš vedle“.

Velmi mnoho je v románu biblických citátů, parafrází a odkazů, které bylo třeba kontrolovat pomocí biblických slovníků ruských a českých a důsledně dodržovat znění zvoleného českého překladu Bible. (V citacích z evangelia jsou chyby, např. „Nebo Ty jsi Bůh náš!“ místo správného „Neboť“.) Podivný výraz v uvozovkách „Vverch pjatami“ v názvu jedné kapitoly je zřejmě aluze na scénu z Evangelia podle Jana (kap. 13, verš 18), kdy Jidáš pozdvihl proti Ježíši Kristu paty, tj. nepřátelsky vystupoval. V této kapitole totiž Míťa prohlašuje, že otce zabije, tedy pozdvihl paty proti svému otci. Správný je tedy Voskovcův překlad „Patami vzhůru“, nikoliv Dvořákova varianta „Vzhůru nohama“. Některá Dvořákova řešení působí vyumělkovaně, např. „Ký život sladký ten“ (chvalozpěv „Kaja žitějskaja sladosť“, Voskovec: „Jaká sladkost života“), nebo ekvivalent „panšťátko“ za „barčonok“. Některé významové posuny jsou v rozporu se situací. Např. ubožák Sněgirjov se opakovaně omlouvá v momentě kontroverze mezi původem šlechtickým a nešlechtickým slovy „My iz prostych“ (význam: „jsme prostého původu, nejsme šlechtici“), Dvořák chybně překládá: „Jsme trochu prosťáčkové. Jsme prosím duše prosté, opravdu prostinké.“ V překladu lze zjistit celou řadu závažných věcných chyb zkreslujících vyznění a také mnoho prohřešků proti češtině.

Do Dvořákova překladu pronikají žurnalismy, např. opakované „faktem je“, „faktem bylo“, nebo „je pravdou“, „pravdou je“, jakož i soustavné nadužívání zájmenného tvaru „takovýto“. Nepřirozeně působí slangové výrazy v Míťových promluvách k soudcům („Hoďte sebou a zabalte to“, „Co vy na to?“ či opakované silně příznakové „kuš“). Žurnalistická bravura ubírá leccos ze složité sémantiky a poezie Dostojevského jazyka. Nadbytek obecné češtiny v překladu (je i tam, kde v originále je plně spisovná ruština) znamená stylistický posun s možným dopadem významovým.

Z důvodů těžko pochopitelných (opomenutí, úmysl?) na samém začátku překladového textu bylo vynecháno Dostojevského věnování ženě a na konci obsah objemného svazku (to značně ztěžuje orientaci v rozsáhlém románu rozčleněném na množství kapitol často s nepochopitelnými názvy).

Zjištěné nedostatky v novém překladu Karamazových považuji za neodpustitelné – ve vztahu k Dostojevskému, ve vztahu k ruštině i češtině, samozřejmě i ve vztahu k předcházejícímu velmi kvalitnímu překladu Prokopa Voskovce. Dostojevskému měla být věnována mnohem větší pozornost překladatelská i redaktorská.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Kritika překladu

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Libor Dvořák, Odeon – Euromedia Group, Praha, 2013, 984 s.

Zařazení článku:

literární věda

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

M Pokorný,

Blahopřeju ke znalostem carských poradců v Indii. Dostojevskij ale asi spíš myslel na to, co ru.wikipedia.org nabízí pod heslem Smirenije (v christianstve).

Petr,

Nebo prý je fajn kácení dříví. No jo, jenže ono jde o kácení lesa a ne nějaké podseknutí soušky... Tak co je přesněji.

Petr,

Vezměme si paní slavistku na paškál.
Čtenáři recenze vnucuje vizi, že slovo smirenije musí být pokora.
Opravdu to tak pan Dostojevský myslel? Podívejme se na historii Ruska (ano paní je jazykovědec, tudíž může být historický analfabet). V době, kdy kniha byla psána, Rusko nebylo slavné svou pokorou... Bylo slavné svou mírností. Expandovalo, velmi silně se rozrůstalo, bylo tím tichým medvědem, ze kterého dostávali šediny v Londýně. Nenápadnost, relativně poklidná asimilace, ale souběžně neustálá a bleskurychlá expanze, v té době dosahující Tichého oceánu a desítky poradců cara před Indií či v Číně. Toto nebyla, není a nebude pokora. Mírnost to může být.

Petr,

Tohle je klasický příklad, kde se kritizuje překlad vůči překladu... nikoliv vůči originálu. To, že jeden autor uchopil věc takto a ne jinak je pochopitelné. To, že se to kritizuje také. Staromilci svého času nenáviděli pana Voskovce, protože krásný archaický jazyk Dostojevského zmodernizoval, což si autor z devatenáctého století nezaslouží...

ukraine,

A už celkom nakoniec. Odporúčam vám prečítať román ukrajinskej spisovateľky Oksany Zabužko: Múzeum opuštěných tajemství (Kniha Zlín, Zlín, 2013. Přeložila Rita Kindlerová). Román vnáša oveľa viac svetla do tejto problematiky než niektoré odborné publikácie.

Oto Horák,

Nikoli. Sovětská historiografie mluvila o banderovcích jako o fašistech a banditech. Já používám slovo radikál, v tom je velký rozdíl. Není zde místo na podrobný rozbor chování tzv. banderovců za druhé světové války. Jejich odboj proti Stalinovu Sovětskému svazu je pochopitelný a obhajitelný. Ne však zločiny, kterých se banderovci dopustili na Polácích a Židech. Křísit Banderův kult na dnešní Ukrajině je "výsadou" politických extremistů (podobně jako Tisův kult na Slovensku), ale hlavně je to kontraproduktivní. Velká část Ukrajinců - hlavně těch žijících na východě a jihu země - je nacionálně řekněme vlažnější a nebude daný pohled na historii akceptovat...

ukraine,

Zdá sa mi, že slovné spojenie "banderovskych radikálech" máte ešte zo sovietskej historiografie. Zaiste ste človek, ktorý dokáže robiť isté korektúry vo svojich názoroch. V tejto súvislosti vám navrhujem siahnuť napríklad po vydaní--Milan Syruček: Banderovci -- hrdinové, nebo bandité?, Nakladatelství Epocha, Praha, 2008, 160 s. Aj keď táto kniha nepodáva vyčerpávajúci pohľad na túto problematiku, ale po jej prečítaní možno videnie tejto problematiky nebude až také čierno-biele.

Oto Horák,

Nevím jestli má smysl se zde pouštět do politické debaty. Události na Ukrajině sleduji relativně podrobně a Janukovyč a jeho politické chování mi nejsou vůbec sympatické. Nicméně kvůli tomu nebudu idealizovat opoziční lídry (o banderovských radikálech ani nemluvě) a jejich často nepříliš realistické požadavky. Ostatně Tymošenková v době své vlády rozhodně nebyla příkladně demokratickou političkou. A v "hrabání" majetku do rodinného hnízda se příliš nelišila od Janukovyče. Do vězení ovšem nepatří. Myslím, že základním problémem jsou rozpory mezi politickými názory lidí na západě a východě Ukrajiny. A soupeření mezi Ruskem a Evropskou unií o vliv v této důležité zemi. A tyto záležitosti se nepřeklenou jinak než kompromisem. Uvnitř i vně Ukrajiny. A lze je řešit jen respektem k výsledkům nových, nejlépe předčasných voleb.

ivan,

Vážený pán Oto Horák! Nehnevajte sa, ale prosím Vás, aby ste sledovali oveľa podrobnejšie to, čo sa deje na Ukrajine, ale aj pozíciu prezidenta Ukrajiny Viktora Janukovyča voči "svojej" krajine. V tomto prípade p. Dvořák a ostatní vonkoncom nezveličujú. Nezveličím, keď poviem, že V. Janukovyč nemá čo v Ukrajine robiť. A to som napísal veľmi jemne... Ukrajina to zvládne aj bez neho!.. Sláva Ukrajine !

Oto Horák,

Nevládnu bohužel ruštinou natolik, abych mohl posoudit kvalitu překladu Libora Dvořáka. Proto jen jedna poznámka: Často poslouchám ve veřejnoprávním rádiu Dvořákovy pořady a musím říci, že patří k nejlepším. (Jiná otázka je, zda přece jen ve své nechuti vůči Janukovyčovi a "Vladimiru Vladimirovičovi" /jak mu říká/ není jejich autor poněkud jednostranný a  zaujatý...) Ještě více si Libora Dvořáka vážím jako překladatele, který přeložil z ruštiny řadu výborných titulů. (Rád bych tady jen vzpomněl Nagibinovu novelu Vstaň a choď, která u nás koncem osmdesátých let vyšla bohužel jen v časopisu Sovětská literatura, přestože jde o jedinečný literární skvost.) Často jsem si však v minulosti říkal: jak to všechno ten člověk může stačit? (Říkal jsem si to vždy se sebekritickým ostnem, že já toho stačím tak málo...) A aniž bych znal originál, opravdu jsem v některých - zejména těch nových - Dvořákových překladech žurnalismy a nadbytek "obecné češtiny" nacházel. Problém nejspíš bude v tom, že se i u této práce příliš "kvaltuje". Což není jen vina překladatelů, kterých se to týká (pochopitelně zdaleka ne všech), ale i mizerného finančního ohodnocení této náročné práce. A ještě k nakladatelství Odeon, které nás nyní zásobuje překlady klasiků v nových překladech. Neviděl bych tuto snahu jednoznačně: V zásadě lze něco takového přivítat, neboť jazyk se vyvíjí a i výborné překlady zastarávají. Dívám-li se ovšem do edičního plánu Odeonu, mám své pochybnosti. Kafkův Zámek a Lawrencův Milenec lady Chatterleyové přeložili u nás natolik dobří překladatelé, že potřeba nového přetlumočění dle mého názoru ještě nevyvstala. Nebylo by z Lawrence lepší přeložit např. Klokana či Opeřeného hada, romány, které za Milencem úrovní a zajímavostí nijak nezaostávají a jež v češtině dosud postrádáme...Podíváme-li se však na vydané a připravované svazky Knihovny klasiků nového Odeonu (nutno důrazně odlišovat od obou předchozích nakladatelství stejného jména) nacházíme mezi nimi jen tituly už v minulosti přeložené, a to většinou na vysoké úrovni. I v těchto souvislostech je třeba vidět nový překlad Bratrů Karamazovových, nejen zda mohl být lepší, ale také jestli byl nutností - když navíc kšeft to nebude kdovíjaký...

Jan Vaněk jr.,

To přece snadno vygooglíte (např. az.lib.ru/d/dostoewskij_f_m) - část čtvrtá, kniha desátá (tedy hned ta první), kniha VI. Ranněje razvitije (transliteruji, neboť iLiteratura nepřijímá exotičtější znaky):
Ja očeň často ně soglasen s gospodinom Rakitinym. Jesli ja o Taťjaně, to ja vovsě ně za emancipaciju ženščin. Ja priznaju, čto ženščina jesť suščestvo podčiněnnoje i dolžna slušaťja. Les femmes tricottent, kak skazal Napoleon, - usměchnulsja počemu-to Kolja, - i po krajněj měre v etom ja soveršenno razděljaju uběždenije etogo psevdo-velikogo čelověka.

t.havel,

Ještě bych jenom doplnil, že za to nejspíš může sám Dostojevskij, protože citát uvedl neúplný. (Ale neznám ruský originál, možná ta první část vypadla někde během cesty do Čech.)

tomáš havel,

Napoleon řekl: "Il faut que les femmes tricotent", to znamená něco jako ženy mají plést, čili to odpovídá našemu "ženské patří k plotně". Řekl to na adresu na tehdejší dobu příliš emancipované ženy, spisovatelky Madame de Staël (1766-1817).
Neznám ruský originál, ale vypadá to, že ani P. Voskovec překladem "Ženy pletou" v pozn. pod čarou nevystihl smysl citátu. Ale z kontextu jasně vyplývá, že je to myšleno v tomto smyslu. (Vizte str. 606 4. vyd. v Academii z r. 2004.)

Viktor Janiš,

Aha, takže Libor Dvořák opisuje od Voskovce, což se pozná podle toho, že má ve svém překladu úplně jiná řešení. A teď ještě prosím tu pohádku o Červené Karkulce...

Mirek Skala,

Opět se ukazuje, že zdaleka ne všechny nové překlady klasiky, jež se v posledních letech vyrojily (a zejména právě v Odeonu, který podle edičního plánu chystá další a další), jsou lepší než ty staré. Je dobře, že nové překlady vznikají, protože - jak známo - rychle zastarávají, ale měla by jim být věnována větší péče jak ze strany překladatelů, tak i ze strany redaktorů. A plodný překladatel Libor Dvořák to "schytal" už třeba za Vojnu a mír nebo Mistra a Markétku. Stejně tak ne zcela zdařilý je nový překlad Nebezpečných známostí od A. Beguivina (viz kritika překladu na webu Odeonu) ve srovnání se skvělým předchozím překladem D. Steinové. Nestálo by za to spíše ty starší překlady, pokud jsou dobré, jen jaksi "oprášit", nově zredigovat, opravit a upravit, kde je potřeba? To mě jen tak napadlo...